FRANZ II.

Josef Svatopluk Machar

FRANZ II.
Rozšafný otec rodiny a vládce, jenž těžkou zodpovědnost stále cítí za podaných svých nadpozemské blaho. Chce, aby tiši byli, v shodě žili s příkazy svaté katolické víry; bdí nad dušemi, aby ani paprsk proklatých novotin, věd všelijakých a modních nauk nepadl jim v nitro – ne učené, chce poslušné mít lidi. Rád vtipů nemá, ani zlobných satir, kousavých ironií – za to vlídně klep vyslechne a zajímá se každým románkem srdce, který policie či list lapený v černém kabinetě prozradí jemu. Pobaví jej každý potajmý pohled v domácnost i kuchyň podaných dobrých, rád se rozhovoří svým vídeňáckým dialektem o tom a poslouchá a vypravuje dlouho – stát rodinou jest, on jest otcem jejím a jist, že otcem, jaký jen být může... * Na kopcích Moravy, na polích Italie, u břehů Dunaje a v horách, sníh jež kryje, směsice národů, tak různých rodem, řečí se bije odaně a kosena je v seči bodákem, šavlí, nebo zporážena lijákem kulí. Pole do červena polita krví. Padlí se v ní válí, zrak ztrhaný zří marně kamsi v dáli, 76 k rodnému hnízdu. Slunce chví se v páře zarudlé, těžké... Mrou zde za císaře. Neb řeklo se jim, vztek francouzské šelmy že ohrožuje zeměpána velmi a pušky, bodák, palaše jim dali a od domova daleko je hnali, Poláky, Uhry, Němce, Taliány, Slovince, Čechy – hnali v cizí lány na šelmu Francouze – byl žár i mrazy – přečasto voda, chléb však vždycky schází – tak vítán bodák i ta rána z děla, by ukončila všechny trýzně těla. Mrou za císaře... To je smyslem žití a slávou jich prý. Pak je bude krýti hromadný kámen s počtem jich a datem, jež vyryjí se do pomníků zlatem a jež pak větry s deštěm sešlehají. A hroby s kameny se propadají a tráva vzroste. Takto oni vplynou v říš Věčnosti a tak v ní tiše zhynou. 77