CÍSAŘ A PAPEŽ

CÍSAŘ A PAPEŽ (30. listopadu 1804)
Pius: Sire, dojat láskyplnou pozorností, jíž poctívá mě Veličenstvo Vaše, a opravdovou zbožností, již jeví Francie, církve nejmilejší dcera, kdys ztracená a zase nalezená – neváhám říci, že z dnů dosavadních, jež dopřál Hospodin mým spatřit očím, jsou tyto nejkrásnější. A tím více, že rádců obavy a různé hlasy mě zdržet chtěly v zdech svatého města, o losu mluvíce mi avignonském, o kaplanství u francouzského vládce – a vyznám též, že výstrahplné rady dost znepokojily mé choré tělo, však duch byl silen: šel jsem a jsem blažen, že rad jsem poslech vnuknutých mi Pánem. Napoleon: A dobře udělala Svatost Vaše. Hle, otče, nejsvětější, což jsem nemoh dát generálu místo listu pro Vás brigadu vojska, jako Filip kdysi, když odvésti chtěl z Říma Boniface? Jak nízké tlachy! Francii jsem odved od krveplné cesty revoluční a vrátil jsem ji náboženským řádům, jsa přesvědčen, že výchovná moc církve je pořádku a klidné stability pilířem prvým – národ můj pak uznal, že vedle oltáře i trůn stát musí 19 co druhý sloup, a miliony hlasů mě vyzval na něj. Odaný syn církve já prosil hlavu její, popatřiti na zbožnou dceru. A své dynastie člen prvý, poprosil jsem Svatost Vaši, by, jako kdysi Karlu Velikému, předchůdci mému, před tisíci lety i mně dát ráčila své pomazání. Pius: A jist jsa, že je Veličenstvo Vaše nástrojem mocným v ruce Hospodina, rád vykonám, co ve vůli je Boží. On označuje Svoje vyvolené vždy předem – Sire, tak také rozlít ráčil kol skrání Vašich záři jasné slávy a nepřátele vydal v ruce Vaše – Napoleon: Co voják rozpoznal jsem, svatý Otče, že Bůh je tam, kde víc je regimentů, i snažil jsem si předem zajistiti nebeskou milost, jak jen možno bylo, ač jinak věřím v morální moc jeho. Pius: Sire, z činů Jeho poznati lze vždycky úmysly Jeho – ovšem lidský rozum let valných řadu často potřebuje. Napoleon: Mám, svatý Otče, upřímně Vám říci své mínění? Já, pravda, věřím v Boha, příčinu poslední a původ všeho – 20 však nevěřím, že měl by chuti řídit svět nicotný a zemské věci naše. Je všude, životem je, hybnou silou, jen soudcem ne a docela ne katem kreatur zemských. Ty svůj život mají ne odlišný od mravenců, včel, zvířat a při zrození přinesou si na svět dědičně v krvi nebo ve vlastnostech (a nejsou, arci, vini tím ni oním) předpoklad jistý, z něhož vzroste něco, co Osudem zvem. Ten pak jimi vládne jak despot – řeči o svobodné vůli jsou pohádkou. Tak časem vstane člověk, jenž určen bývá za velký pluh dějin a rozorá ta lidská mraveniště – jsa nositelem myšlenek a plánů, jež řídí Osud, ne však vůle lidská. – Pius: Ve středověku, Vaše Veličenstvo, kdy církev střehla oveček svých přísně, jak řády její kázaly, by byla řeč, jak je tato, důvodem už pádným pro svatou inkvisici. Dnes jsme dále, dnes vysvětlíme si – a odpouštíme. Já vidím, že je Veličenstvo Vaše jen voják velký, vladař, státník moudrý, však svatá theologie Mu cizí. Napoleon: A Vaše Svatost věří bez výhrady? Pius: Já věřím. 21 Napoleon: Všemu, čemu církev učí? Pius: Věřím. Napoleon: Nu, snívám o tom, chtěl bych vrátit církvi zem zaslíbenou, město Jerusalem a přenést římských biskupů tam sídlo. Což Řím? Byl hlavou pohanského světa a pouze nerozumem předchůdců mých se sídlem papeže stal. Jerusalem a Palestina... jaké oživení by musila ta místa dáti církvi! Pius: Ne, nemožno. Jak opustiti hroby všech mučeníků, knížat apoštolských? Napoleon: Proč nevzít místa posvěcená Mistrem a spokojit se jenom učeníky? Pius: Ne, nemožno. Jeť Řím jak srdce světa a v středu těla církve ležet musí! Napoleon: A vhodit srdce, jak si přál král Richard, v střed nevěřících, probíti se k němu a udělat je novým centrem církve? Dát Syrii mu, Persko, Arabii, Indii, Čínu? Země zaslíbená 22 by dvorem papežovým potom byla a velký císař světa mečem jeho? Pius: Sny Vaše, Sire, jsou poletáním orla nad horstvem, mořem, pouštěmi a dálkou, však člověk smrtelný v své stoje brázdě jen oči zacloní si, hledne za ním a chápe-li, kam směřuje let jeho, hned cítí také, sám že zemře v místě, kam Bůh jej postavil, a touhy nemá svým matným chodem za letem spět jeho. Napoleon: Což... dosti času. Nejsem snílkem slepým a hrám-li jednadvacet, stanu vždycky již při dvacíti. Prozatím... jak pravím... A vlastně lituji, že na svých cestách jsem nebyl v Římě – jaký to as pocit prach cesty šlapat, jíž šel Caesar kdysi... Vzduch dýchat Augustův a vidět místo, kde velký Trajan odpočinku došel... Ach, myslím, svatý Otče, kdybych přišel, že nebyl bych moh pak už odejíti – a proto také raděj Svatost Vaši jsem pozval do Paříže, tuše předem, že vyhoví mé dětské odanosti. Můj předchůdce, ten císař Karel Velký neváhal sice pro svatý jít olej do města Říma – časy změnily se a mezi jím a mnou je valně příhod, tak Revoluce naše ku příkladu a synovství své k ní popříti nesmím – 23 Pius: Rád přišel jsem a rád po starém zvyku korunu vstavím na skráň Veličenstva – Napoleon: Ne, prozatím jen ono pomazání olejem svatým – o koruně samé rozhodnem potom. Času dost je vůbec až v chrámě rozhodnouti o té věci. Jen pomazání. Tuším, čelo, hlava, ramena, dlaně – – – Vidím, svatý Otče, že unavil Vás rozhovor ten valně – tož odpočinout račiž Svatost Vaše a sebrat síly k pozítřejší práci. – – (Odejde.) Pius (klesne na klekátko): Ó Hospodine, drž svou mocnou ruku nad církví svojí! Neopouštěj, Pane, věčného města Říma a svých sluhů! 24