WATERLOO

Josef Svatopluk Machar

WATERLOO
I.
(Neděle 18. června 1815)
Už den se zašeřuje. V kanonádu hřmí salvy pušek. Mokrá půda duní pod drtícími kolonami jízdy – a všechno marno. Angličani stojí, červené kabáty se nehýbají. – Ach Grouchy, Grouchy – vzdychá imperator a pátrá v dálku. Od Belle Alliance sem vede široká alej korunatých stromů, ti jediní se nehnou – ti a tamo anglické řady. Jinak všude pohyb těl lidských, koní, kanonů a ohňů. – Ach Grouchy, Grouchy! – Z lesa u Frichemontu se vyvalila hrozná černá masa – – Hle, Grouchy! – – Ne, Sire, Prusi to a míří v náš pravý bok. – – Ať Mouton se tam drží a neustoupí. A má mladá garda ať k útoku jde, zdrtí Angličany! – Hřmí děla, pušky, půda otřásá se pod tepy jízdy. 192 Večer klesá na zem. Ach garda, garda, garda odražena! Císařská slavná garda ustupuje! A řady rudých kabátů se hnuly, a Prusi lavinou se řítí k centru, bok zdrcen již, již Moutonův sbor rozbit a jako vody netvárné se valí francouzská jízda, pěší beze zbraně tam kamsi v jih. Ney Michel, maršal, kníže, tam v dálce v onom vytrvalém houfci zoufale rve se jako prostý voják a puškou s nasazeným bajonetem po hlavách bije – sije smrt jen proto, že sám ji hledá... Imperator chvíli se mechanicky dívá na maršala, a náhle strašná tma mu vtrhne v duši – nevidět na krok – tma ta hrůzným steskem mu srdce svírá – ani myšlenečka se jiskrou nekmitne – nic – pusto – černo – tu vzrušen kýms, jenž do koně mu vrazí, pozdvihne hlavu – ohledne se trochu – zrak, sluch a duši naplní mu úzkost – obrátí koně: „Všecko ukončeno – teď spasme život“ – důtklivě to vykřik jak v bezhlavé té děsem jaté směsi by někdo byl, jenž na povel by čekal – „Teď spasme život!“ – Ostruhy dal hřebci a pádí k jihu do houstnoucí noci. 193 II.
Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal ku kalnému nevlídnému nebi kříž svých lopat v cáry roztříštěných, stanul leutnant Fortin se svou četou. Šedý dým se rozvaloval těžce, šlehán vytrvalým, drobným deštěm, po krajině. Kde se roztrh, pluly jako hřebeny vln pestré čáry, z nichž se chvilkou jaksi vztekle blyskl řetěz světel. Někde valily se černé obdélníky. Spěšní jezdci kmitli se a znikli. Zem se chvěla hlubokým a rozmrzelým hřměním. Roztrhaný praskot pronikavě třásl sychravým a vlhkým vzduchem. Signály trub lkaly kdesi v kouři. – Trosky obrazů a trosky zvuků... Na kameny na zdi rozvalené vojáci si sedli. Hlavní dolů obrátili pušky. Dešť bil v čáky, v tornistry a shášel dýmky jejich. Mlhou, kouřem, hlasem děl a pušek hodiny se vlekly. Vzduch čpěl prachem. K večeru se zjevil rudý kabát Angličana, za ním druhý, třetí, mdle se leskly nahé bajonety celé řady. S řevem hnali k mlýnu. Leutnant Fortin přehled svoji četu; – Děti, císaři což císařovo! 194 Ty zde padneš, ty tam, onen tamhle – naznačoval kordem lidi, místa. – A já tady – postavil se na kraj. Potom zadíval se blažen v dálku, v kouř, dým, chaos zvuků, žatvu smrti, jak by hledal známý plášť a klobouk: – Vive l’Empereur! – tak pozdravoval kordem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Byla noc. Smrt unavena prací k spánku ulehla si na bojišti. Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal k hvězdnatému, bezcitnému nebi kříž svých lopat v cáry rozstřílených, u kamenů na zdi rozvalené směsice těl, četa Fortinova, každý přesně na vytčeném místě, každý s hrdou pýchou v mrtvé líci, ležela. A nic víc nevěděli, než že dali život za císaře. 195

Básně v knize On (in Roky za století 2, in Svědomím věků 7, in Macharovy spisy, svazek 20):