MÜLLER A SCHULZE

MÜLLER A SCHULZE (1819)
Müller: Ach, tys tady! Bratře! Schulze: Tiše, tiše! Neslyší nás nikdo? Müller: Nikdo tady, porozprávět možno, bratře, volně – Schulze: Dosti, zadrž! Muži bez rozvahy! Nevyslovuj nebezpečné slůvko! Müller: Bratře, jsme to – Schulze: Zadrž, uvedeš nás v nebezpečí oba... My to nejsme – Müller: U Lipska jsme stáli spolu, bratře, tři dny v lijáku – a dešť to nebyl – Schulze: Stáli, pravda, ale my to nejsme – Müller: U Ligny jsme ztratili se s očí – 214 Schulze: Já tam, bratře, nechal pravou nohu – Müller: Vidíš, a já ruku u Waterloo – Schulze: Pěkně nás tam zpořídili, bratře – Müller: Za to Vlast a Volnost – Schulze: Pro bůh, ustaň! Nezdá se ti, že jde tamhle strážník?! Müller: Pěstmi tlouk bych, bratře, hlavu svoji, že tak hloupých snění hnízdem byla! Pamatuješ, kterak písklata ta lezla z něho, když jsme cestou spěli k Vratislavi za Volností Vlasti? Schulze: Tiše, probůh! Moh by někdo slyšet! Müller: Kdybych smát se doved ještě, bratře, vysmál bych se z plna hrdla nyní nám jen, nám, neb jinak není pranic věru k smíchu v drahých Vlastech našich. Rakousko stisk Metternich v své pěsti, řeč mu odvyk, dýchat nedovolí, na oči mu klapky dal. A uši 215 proto nezacpal mu, aby mohlo pořádně a pěkně poslouchati. V Sasku tma, noc v Bavorsku a Švábsku, my zde v Prusku Špandavu zas máme, pevnou klícku pro sny o Volnosti – Schulze: Bratře, zas to nebezpečné slovo! Müller: Zkusme, bratře, zasmáti se přece! Chacha, chacha – nechce mi to z hrdla – Schulze: Jak pak smát se, vždyť ty pláčeš vlastně. Müller: Hromem měl bít pánbů v naše lebky, když jsme tenkrát na silnici hloupě přísahali – Schulze: Ustaň! Probůh, ustaň! Ostatně – už věru nemám pokdy – odpusť, bratře. – Mohu-li ti radit, kroť svůj jazyk – vždyť máš zuby k tomu, bys jej za ohradou jejich držel... Odpusť, – musím jít – v tvé společnosti mohlo by se přihodit mi cosi – upřímně ti vyznám – moudrý člověk nemá chtít zeď prorážeti lebkou – – Měj se dobře, pozor na ten jazyk! 216