BEETHOVEN

Josef Svatopluk Machar

BEETHOVEN (Po 20. květnu 1804)
Můj rek – a tyran? Ten můj Bonaparte že císařem je? A já připsal jemu svou Třetí, dítě svoje nejmilejší – a z Bonaparta je teď Napoleon, sabreur a Čingis-Chan! Já pošetilec! Jak protivnas mi, moje Třetí, nyní! Jak nenávidím tě, sne pobloudilý! Mně vysmíváš se, dítě nezdařené? Bolesti moje, naději má bludná – teď rek můj v Notre-Dame si v slávě půjde a na hlavu si vstaví cetku lesklou a lidé řvát mu budou slávu k tomu – oh, děti Revoluce budou výskat, že tyrana zas mají pod korunou! Proklatá skladbo, zatracená Třetí! Je konec, konec. Já se vystěhuji z obydlí toho, kde jsem hloupě věřil a sny ty pochoval. Snů vlastních hřbitov je odporný a protivnější jiných. Však počkej, Bonaparte! V té mé Třetí je pochod smuteční, jen počkej, zrádče, ten znít ti bude – nespálím tě, Třetí, pro pochod ten ne. Měl být zakončením vítězných činů – život reka shasne nádherně náhle, jako velká hvězda když letí s oblohy a ještě září – – ty nezemřeš však na tom poli slávy, tyrani v postelích mrou – – pak ten pochod ti bude moci říci, co být mohlo – – 16 Ven, trochu ven – tam do těch tichých vinic, jež v slunci leží. V hlavě duní, bolí – to od pohřbu je... Rek můj je teď tyran... Pryč od lidí, vždyť člověka v nich není, pryč ze všeho, vždyť všecko jenom klame – ven do slunce a chladivého větru! 17