SKŘIVANI

SKŘIVANI (1809)
V rovině u Esling jich žilo na tisíce. Svým žili způsobem: ve zpěvném turnaji se k modru vznášeli, pak padli do ornice a žili poctivě a pít šli k Dunaji. Po klasích mladých žit se valí šedé vlny, vzduch šumě v blýskavých se jiskrách mihotá – a jejich domečky jsou drobných vajček plny, té jejich naděje a smyslu života – – tu lidem podobní tou nivou tvoři spěli, zem hřměla pod nimi a v sloupech letěl prach, na hlavách leskli se, žahadla třpytná měli a koní bez počtu – a šel z nich děs a strach. A bouřka s nebeska se snesla na to na zem, svět duněl, blýskalo, vzduch žhavý byl a pách, a tvoři-nelidé při hudbě této rázem se dali do tance po širých končinách – – Nad polem zdupaným, nad rozdrceným hnízdem ve vzduchu otravném skřivani lítali a mouchy železné za nimi spěly s hvizdem a vztekle bily je – den strašný, zoufalý! Za noci hořelo, až nebe zkrvavělo. To domky hořely, z nichž vycházeli ti, kdož žita sekali a otírali čelo a dny své trávili s vším v smírném soužití... 87 To všecko bylo víc, než malá hlava ptačí si srovnat dovedla... U Esling řadu let kraj truchle mlčí vždy, když jaro přes něj kráčí a pěvce skřivana tu nezřít, neslyšet. 88