U WAGRAMU

U WAGRAMU (6. července 1809)
Sklo na očích, na bílém koni u Wagramu vsi stanul teď. Tu děla jeho hřmí, tam oni zas posílají odpověď, tu helmy jízdy blesky září, tam kolony jdou pěchoty – on jako Osud hospodaří zde statisíci životy. Vive l’Empereur! A morituri se řítí v oheň, v bodáky, sňal klobouk, čelo beze chmury, a chladně zdraví vojáky. Zas dal sklo k očím, v dáli hledí, – štáb jeho tich jak zakletý – a beze slůvka odpovědi poslouchá klidně štafety. A hoří vsi. A hořet zdají se chlumy, pláně, úvaly, v děl hukot pušky zapraskají a vřeští steré signaly – sklo sundal s očí, kříží ruce, v jednoho jezdce pohled vpjal, adjutant, kouřem černý, prudce na mokrém oři přicválal: – Sire, generálem Macdonaldem, jak poručil Váš Majestát, vzat onen vrch nad Niederwaldem, 89 však za ohromných našich ztrát, tři brigady – – Bah, jaká ztráta?! Vyřiďte generálu dík! A než se skončí aféra ta, chcem pospati si okamžik! – Kýv Rustanu – a v okamžení už koberec tu perský byl: v děl hřmění, pušek rachocení se císař na něj položil – čtyřicet hodin práce v sedle, teď jist už požehnaným dnem, dá Smrti řádit v předu, vedle a spí svým spokojeným snem. 90