KU SŇATKU J. V. CÍSAŘE A KRÁLE NAPOLEONA A J. C. V. MARIE LUISY

KU SŇATKU J. V. CÍSAŘE A KRÁLE
NAPOLEONA A J. C. V. MARIE LUISY (1810) (Oda rakouského spisovatele)
Štěp nejdražší vždy sadař opatrný podepře kůlem, jenž zná vzdorovati vichřicím běsným, lijákům a vzteku krup rozlícených. Čí ruce spíše, Otče, mohl jsi svěřit tu květinu svou svěží lepotvárnou než té, jež pevně řídíc trojspřežení v chrám slávy jede? Jež zkrotila i lvů vztek, tygrů zlobu, řád tvrdé Přírody tak převracejíc, že z hrůzy pralesů a pouští tvoří beránky klidné. Té ruky kynem On tak poroučeje vzteklivce země svojí rozvášněné rozumu vrátil, pořádku a cnosti. Sám příklad zářný všech cností vladařských a cností lidských. Austrie plesej, císařské hle dítě jde na trůn k Němu, holoubkové bílí ratolest nesou. Ratolest nesou, poletují nad Ní, co duha sedmibarevná se klene 102 po době bouře nad širokým světem, dnů krásných věštec. Bůh ráčil uzavřít ten sňatek v nebi, neb Austria-li Francii dá ruku – kdo povstat chtěl by tady s čelem drzým co kazič míru? Jdi, požehnání národů jde s Tebou! Jím nikdo nikdy provázen tak nebyl, co svět je světem, jak se žehná Tobě, habsburský květe! A On, jenž slávou ověnčené čelo až k hvězdám vznáší, nevydobyl nikdy ozdoby krasší zářným trůnům Svojim nad srdce Tvoje! 103