1812(Sergeant Dubois vypravuje o návratu z Ruska) I.I. Říkají: peklo – ale peklo jejichs červeným ohněm, rozžhaveným vzduchemby bylo bývalo nám dobrodinímv tom, co jsme žili! Říci hlad a zima,toť slova, slova. Prodělat je musítam člověk v nekonečných ruských pláních –pak zachvěje se, když je náhle slyší!Kdo tušit mohl, co nás všecko čeká,když přišel rozkaz, vytrhnouti z Moskvy!Den jasný byl a říjnové to nebejak u nás bývá, prořídlé a modré,a nad spáleným městem vznášely sevran miliony s odporným svým skřekem.A v ulicích a branách bylo hlučno:tu valili se pěší, jezdci, vozy,drnčela děla, temně hřměly bubny,Francouzi křičeli a Němci klelia Taliáni volali k všem svatýma k Madoně zas syni Hispanie –vířivým trhem moh se zdát ten troublevšech uniforem Evropy té širé.Na hlavní věži kremelského chrámupár našich lezlo k velikému kříži,jenž pozlacen nad šírou Moskvou zářil –před sedmi týdny, když jsme táhli k městu,kde jaké oči spočinuly na němznaveny letem po klikatých střechácha pestrých báních rozlehlého obra –132teď chtěl jej císař odvézt do Pařížea vztýčit dát na domě Invalidů.Mrak řvavých vran se nes nám nad hlavamii stále potom, když se rozevřelapláň ruská před pohledy očí našich –ach, přeletět ji moci, jak ti ptáci,a ocitnout se rázem ve Francii –kde kdo tak myslil, kde kdo z nás tak toužil.A nikdy dosud, v žádné cizí zemi,jsme tak se na shledanou netěšilis našimi doma, jako v tomto Rusku:my vzpomínek jsme nesli nebývalýcha darů vzácných – neb když město vzplálo,dovolil císař vojsku brát, co dalose vyrvat ohňům, tak jsme vraceli sejak překupníci z asijského trhu:ten kožich nesl, ten zbraň vykládanou,ten koberec, ten samovar, ten obraz,na plecích klátily se plné lahve,na bajonetech byly nabodányslepice, husy, selata i ovce,zásobní fůry byly přeplněnynábytkem, šatstvem, zrcadly a lustrya kapsy naše vzduty byly šperkya penězi, jež v palácích jsme našli. –V své tornistře k prasknutí přeplněné– když byl jsem vyhodil z ní bílé spodkya gardový svůj kabát pro parádu –já kořalku měl, rýži, zlatou hvězdubrilanty posázenou, dvacet lžiček,jezdecký damský oblek ze sametu,kříž stříbrný a obraz, jehož malbaze stříbrného plechu vyzírala,133pak hedvábný šat ženský, odkuds z Číny –ach, jak jsme záhy potom dráhu našišperkovat začli všemi těmi věcmia vraceli té ruské zemi všecko,což jejího jest! Jak jsme přidávalii ze svého a když jsme vydali sea neměli už nežli holý život,ta krutá barbarská zem loupila námi holý život!...Byli jsme už v dálcea za námi to město být se zdálokamenů bílých spoustou nakupenou,když z něho třeskná rána zadunělajak pozdrav poslední: hrad carský Kremlbyl naším vojskem vmeten do povětří.A my šli k jihu, císař volil dráhu,jež vedla krajem dosud nezpleněným –však tu, u Jaroslavce, stáli Rusi,místokrál Eugen už se vrhl na ně,leč císař odtroubit dal, ústup kázala poručil se vrátit k oné cestě,jíž přišli jsme – zlé znamení to bylo,že nenadále začal šetřit námi!Tu byly stopy dosud nesetřeny,jak zůstavil je marš náš ondy k Moskvě:silnice rozježděné, pole zrytá,vesnice spálené a liduprázdné,rozbité vozy, lafety a děla,jichž černé oko dívalo se vzhůru,zdechliny koní zpola ohlodané,s nichž vrány vznesly s mrzutým se láníma v pravo, v levo pláně, jenom pláně.Dny byly svěží, slunce mdle se lesklo134a jinovatka obláčela stromya lehala nám do vousů a do řas,když na svých tornistrách jsme v poli spali.Pak na tu borodinskou pláň jsme přišli –oh, strašná dílna naší ondy práce!My tehdy pohřbili jsme svoje mrtvé,leč deště sešlehaly příkrov hlíny,a nyní čněly lebky, ruce, nohy,jak žalobu by vedly k líci nebes,ven z černé země. Nepohřbení Rusileželi v kupách, lístky sporé trávyk nim vinuly se, jakby přikrýt chtělyruk lidských dílo šatem milosrdným.A rezavé tu válely se puškya šavle, přilby, kyrysy a čáky,pár děl tu bylo v zemi zabořených,rozbité vozy, koňských mršin spousty –my letem spěli páchnoucím tím místemaž k redutě, již tenkrát jezdci vzalia která Caulaincourta život stála,– však je též hrobem jeho – za ní vzplálytábora ohně. Říčka byla v blízku,však voda nepotřebna, bylať plnahnijících mrtvol – šli jsme proti tokutři kilometry cesty, než se dalak vaření užít. – Nebylo nám lehkona místech slávy naší, rádi vstalijsme druhého dne ku spěšnému maršia šli jsme, šli, až k opatství jsme přišli,v němž naši ranění z té bitvy byli.Shledání bylo radostné, kdo mohlmohl,vstoup ve svou řadu, dostal svého koně,ty druhé na vozy dal vložit císař –135(leč lupuchtiví markytáni znalijich tak či onak zbýt se cestou někde –kdo dál se staral?)K třicátému říjnupad prvý sníh. Já mašíroval vzadua viděl spousty: vozy zapadalyv bezednou cestu, kola lámala sea tu se vyvalily vnitřky jejich:obrazy, lustry, nábytek a šatstvo,talíře, šálky, gobeliny, knihy,tak vzácný salon, celý splundrovaný,tu mokval v blátě. Zdvihl jsem pár knížek –Jean Jaquesův Emil, spisy Voltairovya Přírodopis Buffonův – jich vazbyz rudého maroquinu umné bylya s tiskem zlatým.Jídla ubývalo,zásoby naše byly vyčerpány,na koně došlo. Polévky jsme měliz koňského masa, koňské maso peklijsme večer na šavlích a bajonetech.I kázeň vojenská se uvolnila:už nedbalo se valně hlasu trubek,a jednotlivci, ba i celé četypři ohních zůstávali v polospanía nepomohly domluvy a hrozby.Byl listopad – den třetí nebo čtvrtý –ba, člověku už začal mizet smyslpro dny i týdny – jeden jako druhý,bělavý, mrazný, hrůzně jednotvárný,nač počítat je? – namáhavým maršemjsme došli v Dorogobuš. Město pusto,zdi spálené nám skytly úkryt jakýs136před kousajícím větrem. Mdlí jsme byli,že ani koně nikdo ukrást nechtěl,neb touha usnout byla větší hladu.Mha byla. Bubeníci bili v bubny,by opozdilcům tábor označili,dvě hodiny nám do snů hřměl ten rachot,a já snil o parádě v Tuileriích –a o císaři – o francouzském nebi –tu křik nás vzbudil: matka Margarita,muž její holičem byl regimentu,dostala chlapce... my jsme všichni vstalia každý udělal, co dělat mohl –náš plukovník ji přikryl vlastním pláštěm,já rýži rozdrtil a kaši vařila nejstarší náš sergeant dítě pokřtilna jmeno Napoleon. K aféře tése zatoulaný medvěd nachomýtl,my vítali jej krátce, ale hlučněa v příští hodině jsme matce dalipolévku z tlapek – libovala si ji.Ten huňáč vůbec kavalír byl vzorný –i nám dal generosně velký banketa křtěnci nechal kožich na památku...II.II. A pak se šlo. Den zahalen byl mlhou,rty přimrzaly, v lebkách tuh nám mozek,až metelice spustila se náhlea bičovala obličeje naše.A my jsme šli – ne, my se potácelijak stíny bezmocné v tom bílém chumlu;když padl někdo – nikdo neohled se,vždyť těžko říci, zda kdo vůbec myslil,137vždyť v hlavě bylo studeno a pusto,hned hlucho, hned zas různých zvuků plno:povely trubek, dalekých zvuk zvonů,hučení proudů, tony jemné hudby,dusoty kopyt, pění skřivánkovo,děl dunění – co mžikavý zrak hledaljen pudem sled před námi jdoucích houfů,by nezabloudil. Bez signálů někdese zastavila potom špice vojskaa druzí docházeli jako ovce –a to byl odech. Zaplály pak ohněa ožil jazyk. Staří vousáčovéod pyramid a Slavkova a Jenyhlasitě kleli na Rusko a mrazya hlavně na malého Caporala.Těch vzpomnělo se, kdož nám padli cestou.Třel obličej se, dupalo se o zem,ten onen šel a ukrad někde koně,krev chytala se v naše polní kotlea vařila se. A zas šlo se dále –jen pryč, jen pryč z té zmaruplné země!Kozáci často zakroužili kolem,zahvízdly kule, sahali jsme k puškáma vraceli jim olověný pozdrav,až vzdálili se. Vše se uvolniloa promíchalo: nebylo už pluků,divisí, brigad, přestal signál bubnůa přestal budíček i rozkaz přestal.Šel každý, jak chtěl, šel i kam mu liboa chtěl-li zůstat, nebránil mu nikdo.Styk kamarádský přestal, s nedůvěroudruh zíral nyní k bývalému druhu,a vědět o něm, že má kdes kus chleba –to stálo život. Tohleto jsem zažil:138stojíme zase jednou v mrazné pláni,den zašeřen už, náhle zavadí micos o čich, jako vzácná vůně chleba –já obrátím se – v kožichu tu kdosi –chci na něm kousek – zapře – chci mu platit –i zapře opět – rozpálím se vztekema vrazím jemu kolbou do kožichu –hle, chleba vypad, celý pecen chleba!Já skočím po něm, ale předešli mě,už vidím jenom klubko lidí, pěstí –a náhle vynoří se ruka s chlebema člověk vstane, střásá druhé, prchá –my všichni za ním – jako psi jsme vyli –ví bůh, kam utek a zda měl co z toho...A jednou zase do lesa jsem zašela vidím: v prorvě oheň, nad ním kotlíka člověka, jenž palašem v něm míchá –já dýchat nikdy nebál se jak tehdya nikdy tak se netřás rozčileníma nelezl tak opatrnou chůzí,jak v této chvíli. Vskočil jsem mu na šíja mrsk jím stranou, uchopil jsem kotlíka běžel, až mi došel dech a síly –pak lup jsem prohled: brambory, ó bože,snad deset, dvanáct! Vařeny už skorem.Šest jsem jich snědl, ostatní dal v torbua vrátil jsem se. V noci probouzel jsemse blažeností nad majetkem vzácnýma jezdě stuhlým prstem po tornistřejá čítal je a laskavě je hladil.Mráz svištěl v noci této – když jsme vstali– ach kolik zůstalo jich zase ležetna kámen skřehlých! – vyňal jsem svůj poklad139tak opatrně jak bych krad jej komua kousnu – zemák oblázkem je tvrdým,mě zub to stálo! Plakal jsem jak dítěa klel jak pohan. – Tížily mou torbu,já vyházel je. – –Bože, jak jsme řídli!Den co den ráno u vyhaslých ohňůjsme nechávali ležet stohy mrtvol,a smrt už konečně nám sevšedněla,že ani pohled o ně nezavadil.I matka Margret ztratila své dítě:chce jednou z jitra podati mu prsua bylo mrtvo. Jak kus ledu tvrdo.A šli jsme, šli. A vítr od severunám tlačil v boky, smýkal tělem našímpo zmrzlém sněhu, pronikal nám šatema rozleval se jako mrazná vodapo vyhublém a chorém mase našem.Ten onen klesl – bez hlesu pad k zemia přivřev trochu zapálené očiuž nepohnul se. Někdy praskla ránati u hlavy – a člověk hlavy nezdvih,neb věděl, že si někdo kouli vpálilv bezradnou lebku. Vlekli jsme se těžce,zem ruská snula se nám pod nohama,zem nekonečná, ledová a hrozná.I císaře jsme jednou uviděli:šel, o březovou hůl se opírajea hleděl k zemi. A ti vousáčové,ti od pyramid, Slavkova a Jeny,ti stoupli stranou – v očích plno slzí.– Jak žebrák jde tu! – vydychl si jeden.– A pán tak mocný! – zahovořil druhý.– Náš Caporal! Náš císař! – vzlykl třetí.140A někdy slunce ukrutné a rudévyplulo na mžik ze špinavých nebesa jeho světlo vždy se zdálo přidatjen ostřejšího mrazu. Zlé to sluncetak výsměšně a potměšile zřelonám do tváří, že člověk sto měl chutíten drzý oranž probít bajonetema třísknout jím, až rozlít by se v kusy.A noci byly: někdy jasné tiché,pláň do dálky se táhla v pološeru,sníh svítil na ni. Hvězdy třepaly sea měsíc bílý trčel na nebesíchvýš nežli jindy, jeho světlo lilomráz třeskutý nám do očí i údů.Ze starých stromů podél cesty chvilkouse ozval praskot. Celé smečky vlkůtěkaly jako stíny po povzdálía zříce jiskřícími zraky k ohňůmhladově vyly – dočkaly-li jitra,pak viděly, že nečekaly darmo:v těch nocích Smrt chodila zhasínajícblikavá světla ubohého žití,však těla bezduchá tak tvrdá bylajak brambory mé.Byly zase noci,kdy pro mhu prst neviděls před očimaa mha ta hustá byla jako moukaa dýchala se jako střípky ledua prolízala šatem jako voda.Já pozoroval, že nám důmyslnějít za jezdectvem dali v dalším marši,to proto, že když koník pozbyl jezdce,141dál veden nebyl – stál tutu, jak by čekal,až přijdeme. A stáli bez pohnutíkoníci bědní, bez hlesu si daliv krk vehnat šavli. Zmrzl-li dřív který,pak žádný palaš nemohl jej protknout,byl jako kámen. Jednotvárnost hodů,kde koňská krev se střídá s koňským masem,se brzy zhnusí – nemožno vám líčittu chvíli, kdy se sedí u plamenea přivře zrak – a člověk představí sikus chleba, talíř kypré zeleniny,skopovou kýtu, puding, sklenku vína –vztek bezmocný vám vžene slzy v očia maně zaklejete... A což v posled,když se i koníků těch nedostáváa mručícímu žaludku se pošlehrst sněhu, rozkousaná kůra břízyči řemen z torby! Přišlo to – i horší...Nás hlouček bylo. Šli jsme pohromaděa tábořili spolu kolem ohně –ne z přátelství, jen pudem jak ti vlci,že smečce lehčej žít než jednotlivci:spíš kůň se lapí, zabije se rychleja zatím plamen rozdělán už hoří –však jeden po druhém jak lupič zíráa pro sousto by druha druh byl trhal –jak vlci právě. Pak jsme choulili sekol hranice – a kolikrát jsme do níty polozmrzlé nohy naše kladlia necítili, že je oheň žere!Ba, tak je důkladně tam vsunul mnohý,že mrtvolou byl ráno ohořelou –142ne, člověk neví nyní ve zpomínce,co příšernější bylo: dny či noci...A šlo se, šlo – kam? Mrtvol celé řady,obrané kostry koní, trosky vozůa odhozené zbraně hlásily námsměr cesty naší. Nikdo nezastavilse nad soudruhem padlým, jako nikdose nevyptával toho, kdo k nám přibyl.Tak bylo nás hned dvacet, hned zas deseta večer patnáct. Už se nemluvilo.A oči naše byly zapálenya strašně vyzíraly z rudých víčeka poloslepí byli jsme jak krtci.A tak jsme vlastně ani neviděliomrzlých nosů, upadaných ušía prstů visících na kouscích kůže –a kdo by viděl, lhostejným by zůstal,vždyť lhostejno nám v posled bylo všeckoa jenom pudem zvířecím jsme ještěse starali o holé živobytí.Jen jednou jsme se stali zase lidmi:tak jdeme – nevím, kolik nás tu bylo –a náhle někdo v blízku kdesi vykřik:– Pro dříví! Honem! Císaři je zima! –To rázem zburcovalo duši našia všichni jak jsme byli – honem v lesíka dříví rveme umrzlými prstya snášíme je k Němu na hromadu.Nám bylo volně, zmizel hlad i zima,když mnul si ruce nad praskavým ohněma nohy hřál si dávaje je lízatstřídavě bujným jazykům těm zlatým.Pak odstoup, mameluk mu přines buben,143sed na něj. Přišli s prapory a orlya začali je házet do plamene –On zakryl oči dlaněmi – my stálijak při parádě, vznesli prsty k čapkáma vzlykali jsme jako staré baby.III.III. A Rusové? My viděli je časem.Ne jako vojsko, ale jako lovcenás hladových a zimou skřehlých vlků.Na konících svých kol nás poletalia lapali nás, plundrovali, hnaliv hloub země svojí. Rána často třesklai kopí pracovalo – zabíjelity bezbrané, jichž pahýly ruk zmrzlýchuž puškou nevládly a jejichž kapsybez zlata byly... Kde však naši stáli,tři proti padesáti, pušky k líci –tu odletali zbaběle jak supi.U Krasnoj čtyři tisíce nás bylo,jich na sto tisíc, my je rozprášili,my hladovící chvějné stíny lidské!Čest našich zbraní sedí na té cestě,je hrda, vítězna a nezlomena,ji nezničilo ledové to peklo,jen nás. A nás též pouze ono, ono,ne Rusové. Ne um a síla lidí,však elementů vztek a Osud. Osud.Kde kdo tak cítil. Byly dny, kdy mrazymírnější byly, kdy se myslit mohlo:a v takových dnech my jsme proklínalia pěstmi hrozili kams – ne těm Rusům,vždyť konečně též hladověli, mrzli144tak na vlas jak my – klnuli jsme nebia tomu Osudu, ježjenž mraznou pěstíbil v naše řady, jemuž žádným vzdorema odporem se nedá odpovědít,leč ztrnulostí onou, již má ovce,když k porážce jde. Jím jsme padli pouze,On sílu naši zlomil. On zbil rekyod pyramid a Marenga a Jeny,z hor Portugalských, planin Hispanie,od Wagramu, od Eylau, Borodina –On jediný, ne svět. On, Osud, Osud.A šli jsme, šli. Tak při západu slunceznavení vesničané volným krokemse trousí z polí prachuplnou cestouk své dědině – nu, kulhá tento obraz,velice kulhá, snad jen trousení toje správným slovem. Plukovníci šli tu,jichž pluk se ztenčil na pět, na šest lidí,a divisionáři bez divisía maršalové bez armádních sborů,bez koní jezdci, dělostřelci bez děla zásobníci bez zásobních vozů –společnost bídy! Ach, dny listopadu,dny zoufalé, dny tvrdě zašeřené,z nichž každý nocí mrazivou se stane,než rozkouká se! Půda byla kluzkaa lidé padali, by nepovstali.A v nocích nevlídných se hledal nocleh,zdi vypálených stodol, pustý špýchar,či val nějaký – místa ta by mohlavyprávět o scenách a o divadlech,že hrůza posluchačům zježila byvlas každý hlavy – ale kdo byl při tom,145ten mlčí raděj... člověk nerad vyzná,že doved provést skutky hodné šelem,by trochu ulehčil si bídu žití...Tak šli jsme, šli. A byly metelicea byly mlhy jako bílé mořea byly mrazy. Cestu lemovalynahoře k nebi ojíněné břízya dole – krok za krokem taký obraz:tu kůň a kolem něho v houfu všichni,kdož bodcem nebo palašem si chtělikus masa vybít z něho – marno všecko,kůň tvrd byl jako železo a oniteď také byli jak železo tuzía v sklených očích ležela jim hrůza,památka žití. Nebo vůz tu trčela z nitra jeho vyvalil se obsah,jenž k smíchu by nás ponoukati mohlv tom našem stavu: ruční mlecí mlýnky,kyrysy nové, pánve na pečenía číšky na kořalku! Však v té bídě,v níž štěstím bylo najít rudý rampouch,krev koňskou zmrzlou, my se neusmálitěm věcem přepychovým. Šli jsme dálea ležely tu lafety a děla,zbraň odhozená, tornistry a přilbya mrtví, mrtví – všichni kost a kůže.Šli bez hluku jsme – jenom někdy vybuchten onen hlučným křečovitým smíchema zavrávoral – to byl také konec,to smích byl Smrti. Nevším si ho nikdo.A potom Berezina! Berezina...Zde zlomyslný nelítostný Osud146smrtícím vtipem překvapil nás v posled.Mráz polevil, sníh roztál, proudy řekyse valit začly ledem nepoutány –a mostů nebylo! A kolem Rusi!Tři armády nás semkly v polokruhua řeka proklatá nám byla v čele!Teď poleva, kdy třeba bylo mrazů,teď vody spoušť, kde led měl dáti přechod –proklatý Osud! Nabil jsem svou pušku –to pro Rusy a nabil jsem svou pistol – –pro sebe potom. Na více se nezmohten mozek v lebce mojí. Pochybuji,že druzí si i tolik vymyslili. –A splynulo tam vše, co zbylo dosudz armády slavné. Všichni bleděžlutí,zarostlí divě, oči v hloubi důlků –strašidla bědná. Bez rad, bez myšlenek,svěšené hlavy – ustrašené stádokdes nenadálou bouří překvapené.On jediný, On císař, viděl, myslila jednal za nás. Kterak vyvedl nász té ruské pasti, jak nás doved k místu,kde pionýři naši v mrazné vodě,co plovoucí kry bily v těla jejich,stavěli mosty – nedovedu říci.A bylo odpoledne, mosty stálya začal přechod. Nanovo zas mrzlo.Já zimnici měl. Zahalen v svůj kožichna trámu jakéms na břehu jsem seděla tupě zíral na vlnivé masy.Tu zahřmí děla – zde i tam – to Rusijsou v křížku s našimi – a jejich kulesem zaletají – vidím vše jak ve snu –147proud lidstva strašný vyvalí se k mostu –zkřivené tváře – rozevřené oči –zdvižené ruce – rvou se – tlačí – tísní –a s mostu sypou se jak zralé hrušky,když stromem třeseš – voda polyká je –a někteří se na krách zachytilia plují chvíli – až kra obrátí sea sesype je – vidím vedle sebe,jak voják jeden z tornistry své bereparádní oblek – převleká se chvatně –pak upře na mě šílený svůj pohleda směje se. A kule bijí v lidia tvoří prostory – mdlé oči mojese zavírají – zdvihnout se mi nelze –a v ztrnulou mou mdlobu duní rány –povely jakés – nářek úpěnlivý –až ztichlo všecko...Otevřel jsem oči.Noc byla. Na nebi se třásly kvězdyhvězdy.A mrzlo krutě. Spousty černých postavležely kolem – mrtví se spícími.Já vstal a vrávoraje bral se k mostu –pár pionýrů střeží jej – a jinakje liduprázdný – jeden z nich mi podalpálenky doušek – neznámý ten vojákbyl dobrodincem největším v mém žití –já prsten dal mu s kamenem, jenž duhouhrál v mléčném lesku – nesl jsem jej z Moskvy.A tak jsem přešel kletou Berezinu...Mé síly vracely se. Touha žítia uvidět svůj domov ve Francii148prochvěla najednou mou skleslou dušía vzpřímila ji. Rozhlíd jsem se kolem:hle, dům tam v dálce, před ním hoří plamena černé postavy kol míhají se. –Já zamířil tam: oficíři našiu ohně pohrouženi byli v mapya v domě, barák dřevěný to bídný,nocoval císař. Zahlídl jsem oknemjak sedě opírá si čelo dlanía hledí mechanicky v plochu stolu.Adjutant jeden rozkázal mi jítitím a tím směrem, tam a tam se hlásit –ach, jak zas příjemno mi bylo slyšetvojenský rozkaz! Byl jsem sláb a hladov,však šel jsem s chutí. Maršal Ney tam velel,armády pýcha.Rozbřesklo se ráno,my vstali, jako na budíček kdysi,my řady utvořili, jako kdysi,a já, jak kdysi, na pravém stál křídle –jen vzhled náš nebyl jako býval kdysi:zarostlí všichni jako lesní muži,hubení, žlutí, zapálené očia místo uniforem kůže, šátky,kožichy, houně – na nohách pak hadry.A přece bylo jaksi lehčej, volnějtěm duším našim v starém řádu nyní!Na levo od nás dole Berezinase táhla had jak hrozný bařinamia mosty byly zase plny lidía ruské kule zase bily v masy –149příšerný obraz! Rád jsem byl, že povelnás ku předu hnal – zde též stáli Rusi...A nyní Rusi, Rusi, stále Rusi –dne nebylo, by nebyli nám v patách,či v boku, v čele – my jsme kryli ústuparmády naší, my je zdržovali,my časem k útoku šli, zpět je hnali,my, chuďasové hladem, zimou zkřehlí!Ví bůh jen, co to světlo našich žitíživilo ještě! Maršal Ney nes puškujak prostý voják, bil se bajonetem,stál na stráži, když my jsme padli k spaní,žert jeho, zaklení a pohled, rozkaznám hlavy vzpřimoval a držel šíje.Nic krásnějšího neviděl jsem v žitínad chvíle ty, kdy stál on, černý prachem,v rozbité uniforměuniformě, a přec pyšný,jak věděl by, že na ramenou neseFrancie slávu, stále svěží, silný,a sotva komando dá bodákem svým,hned pušku k líci přiloží a pálí, –a den co den tak, ničím nezmoženýa den co den tak bodrý živý oheň!U Kovna, když jsme přecházeli Němen,stál poslední na kameném tom mostě,poslední ránu vypálil – ne Rusům,ti ustoupli včas – ale ruské zemia ruské zimě, Osudu a nebi,pak puškou mrštil do zelené vodya hlasitě vzkřik: Teď je dokonáno! –150Mám povídat vám, jak jsem zaplakal si,když v teplé polské jizbě chléb jsem dostala sklenku vína? Že bych byl pak v nocisvé čisté lůžko s peřinami nechtělzaměnit s všemi evropskými trůny?Kdo pochopil by? Pánové, z vás nikdo –jen chuďas někde, který ví, co značíjít v listopadu z Moskvy do Paříže...151