NA BOJIŠTI U SLAVKOVA

Josef Svatopluk Machar

NA BOJIŠTI U SLAVKOVA (1805)
Zde bylo hodně veselo. A jak tu žití kypělo, když světa toho velcí tři tu vyřizovali svou při! Děl jícny hřměly, bodáky se v slunci leskly před zraky – v ně hnal se prostých lidí tlum, řve slávu svojim císařům. – – I teď tu rušno. Na poli sedláci sváží mrtvoly. A v řadách, pány určených, je do jam, v půdu vhloubených, s kárami vápna metají. A páni k tomu zírají a píšipíší si, kde v jamách všech tlí kosti pluků těch a těch. Sníh leží krajem. Do všech stran je zkrvácen a podupán, a je-li stromku v pláni té, má peň a sněti rozbité. Chraptivý havran chvílemi se nese nízko nad zemí. A sedlák v práci duši mdlou si posiluje kořalkou. Oh, hroby slávy! Možno k vám přirovnat onen růvek tam? V něm leží hulán mladičký, jenž vzpomněl svojí matičky, 53 a desertoval. Soud byl zlý a druzi ortel provedli: tři do prsou, dvě do hlavy, a tak se svalil do trávy. – Mír nade vším a mlčení. Teď všichni jsou tu smířeni, a nebes šedá planina se nade všemi rozpíná. Oh, pošetilci! Život zde přes hroby vaše tvrdě jde, má kroky pevné železné a ve všem slovo vítězné. 54