PO BITVĚ U LIPSKA

PO BITVĚ U LIPSKA (Oda rakouského spisovatele)
Ty z Venusie vyšlý pěvče dávný, půjč lyru mi, jíž oslavovals vavřín od břehů nilských v Řím se vrátivšího Augusta vládce. Či z hrobu vstaň a sám tu odu zapěj – ač neztrne-li duch tvůj a tvá ruka, k tepání zvučných strun už připravena, neklesne matně a neřekneš-li pokyvnuv mi hlavou: I moje lyra má jen slabé struny, zde zpívat směl by pouze olympický Apollo jasný... Drak nestvůrný, jenž oheň metá z tlamy, v jeskyni hlídá oběť uchvácenou ji vyrvav těm, kdož bděli nad ní kdysi, Evropu pannu. Již ubohá, ach, zmírá beznadějí, neb nebe neslyší jí ani země a bílé kosti, kolkolem jež leží, zlý skon jí věstí. Ó Bůh vždy čeká, až se člověk vzchopí a přiloží-li ruku k tvrdé prácipráci, dá požehnání, dá i zdaru jemu nebeský Otec! 163 Hle, rytířů tré kluše černým lesem, tré bratří jasných, František náš v středu, je vůdcem bystrým, Alexander při něm i Friedrich pruský. Již vyrazil drak proti nepříteli, již oheň lije z tlamy rozběsněné a hotovy jsou jedovaté zuby vzít novou oběť. Však již tu meče – ruce, jež je vedou síleny zbožností a vírou v nebe – bít začínají, zem se chví i lesy – třeskotem boje. Tři dlouhé dny to trvá zápolení, tři dlouhé dny se chvěje panna bědná, zda zaplesat smí – k pláči neměla by slz žádných více. Dne třetího – když hrozný plaz se vzepjal k poslední ráně – František náš jasný mu vehnal v boky bojem rozpálenou smrtící ocel. A k němu, jenž svou nohu nyní vstavil na hlavu draka, co se z boku lije krev černá, kouřící se, volným tokem, pokleká panna. Ó zněte zvony! Věnce vijte, dívky! V šat sváteční se strojte, národové! Te deum pějte kněží u oltářů! Vítěz se vrací! 164 On Alexandra Makedonce větší, on nad Caesara vynik slávou svojí, neb oni nesli za hranice země meč dobývačný – Co František náš Evropě dal pokoj. Ó kníže míru. Bůh ti dopřál lesku dní Augustových, štěstí Trajanova, rač dáti tobě dnů žití počet, co je v moři písku. V té ruce leží národů tvých blaho a tebe oni jako Tita zovou rozkoší lidstva! 165