VLASTENCI

Josef Svatopluk Machar

VLASTENCI (1814)
Renard: Tak už jste viděl cara Alexandra? Melilot: Docela zblízka. Mocnář k zulíbání. Renard: Když monarchové vjížděli, má žena kytičku fial hodila mu z okna, on zachyt, vzhůru hled a salutoval tak roztomile – žena moje tráví teď valnou část dne jenom na ulici, by uviděla cara Alexandra – a já – já nedivím se. Melilot: Chválu bohu, že už je pokoj. Pernou práci dalo však odstranění toho dobrodruha! Renard: A za to díky caru Alexandru! Melilot: Teď možno doufat v stálost klidných časů. Louis XVIII. po bloudění dlouhém je v domě otců, a nám jest, jak bylo as synu ztracenému, když zas přišel k rodnému prahu. 170 Renard: Vždyť ten Napoleon – to byla Revoluce, vyznejme si, jen v jiné formě – ale Revoluce. Melilot: A slyšel jste, jak duchaplně řekl princ d’Artois při vjezdu do Paříže? Když viděl jásající davy všude, prý usmál se: Ne, nic se nezměnilo, jen o jednoho Francouze má více ta stará Paříž – jaká hloubka vtipu! Renard: Nic platno, parvenu se lišit bude vždy od starého královského rodu: na taký jemný, takřka voný výrok byl by se nikdy tyran-voják nezmoh. Melilot: Stil staré Francie to, a ten barbar byl Korsikánem. Dají prý mu Elbu – už slyšel jste snad? Renard: Čím dál od Francie, tím lépe pro ni. Melilot: Jen co pravda: ležel jak upír na ní. 171 Renard: Invase ta dnešní je vinou jeho. On sem přived Prusy, on Rakušany. Melilot: A je vinou jeho, že musíme my, Francouzi, je vítat co spásu, volnost, základ lepších časů. Renard: Adresu odanosti jste již poslal? Melilot: Hned téhož dne, kdy král vjel do Paříže, svůj hold jsem odevzdal sám v Tuileriích. Renard: Já na vlas též tak. V pořádku je, myslím, dát průchod čestným hnutím svého srdce. Melilot: Kde kdo tak činí. Deště adres prší v kabinet králův. Radostnějších dešťů nebylo dosud, tuším, ve Francii. Renard: Car Alexander – Melilot: V opeře prý bude – což půjdeme dnes? Renard: Půjdeme-li? Jistě. Vždyť žena by mi připravila peklo. 172