VLASTENCI
(1814)
Renard:
Tak už jste viděl cara Alexandra?
Melilot:
Docela zblízka. Mocnář k zulíbání.
Renard:
Když monarchové vjížděli, má žena
kytičku fial hodila mu z okna,
on zachyt, vzhůru hled a salutoval
tak roztomile – žena moje tráví
teď valnou část dne jenom na ulici,
by uviděla cara Alexandra –
a já – já nedivím se.
Melilot:
Chválu bohu,
že už je pokoj. Pernou práci dalo
však odstranění toho dobrodruha!
Renard:
A za to díky caru Alexandru!
Melilot:
Teď možno doufat v stálost klidných časů.
Louis XVIII. po bloudění dlouhém
je v domě otců, a nám jest, jak bylo
as synu ztracenému, když zas přišel
k rodnému prahu.
170
Renard:
Vždyť ten Napoleon –
to byla Revoluce, vyznejme si,
jen v jiné formě – ale Revoluce.
Melilot:
A slyšel jste, jak duchaplně řekl
princ d’Artois při vjezdu do Paříže?
Když viděl jásající davy všude,
prý usmál se: Ne, nic se nezměnilo,
jen o jednoho Francouze má více
ta stará Paříž – jaká hloubka vtipu!
Renard:
Nic platno, parvenu se lišit bude
vždy od starého královského rodu:
na taký jemný, takřka voný výrok
byl by se nikdy tyran-voják nezmoh.
Melilot:
Stil staré Francie to, a ten barbar
byl Korsikánem. Dají prý mu Elbu –
už slyšel jste snad?
Renard:
Čím dál od Francie,
tím lépe pro ni.
Melilot:
Jen co pravda: ležel
jak upír na ní.
171
Renard:
Invase ta dnešní
je vinou jeho. On sem přived Prusy,
on Rakušany.
Melilot:
A je vinou jeho,
že musíme my, Francouzi, je vítat
co spásu, volnost, základ lepších časů.
Renard:
Adresu odanosti jste již poslal?
Melilot:
Hned téhož dne, kdy král vjel do Paříže,
svůj hold jsem odevzdal sám v Tuileriích.
Renard:
Já na vlas též tak. V pořádku je, myslím,
dát průchod čestným hnutím svého srdce.
Melilot:
Kde kdo tak činí. Deště adres prší
v kabinet králův. Radostnějších dešťů
nebylo dosud, tuším, ve Francii.
Renard:
Car Alexander –
Melilot:
V opeře prý bude –
což půjdeme dnes?
Renard:
Půjdeme-li? Jistě.
Vždyť žena by mi připravila peklo.
172