Tak už jste viděl cara Alexandra?
Docela zblízka. Mocnář k zulíbání.
Když monarchové vjížděli, má žena
kytičku fial hodila mu z okna,
on zachyt, vzhůru hled a salutoval
tak roztomile – žena moje tráví
teď valnou část dne jenom na ulici,
by uviděla cara Alexandra –
a já – já nedivím se. Chválu bohu,
že už je pokoj. Pernou práci dalo
však odstranění toho dobrodruha!
A za to díky caru Alexandru!
Teď možno doufat v stálost klidných časů.
Louis XVIII. po bloudění dlouhém
je v domě otců, a nám jest, jak bylo
as synu ztracenému, když zas přišel
k rodnému prahu. Vždyť ten Napoleon –
to byla Revoluce, vyznejme si,
jen v jiné formě – ale Revoluce.
A slyšel jste, jak duchaplně řekl
princ d’Artois při vjezdu do Paříže?
Když viděl jásající davy všude,
prý usmál se: Ne, nic se nezměnilo,
jen o jednoho Francouze má více
ta stará Paříž – jaká hloubka vtipu!
Nic platno, parvenu se lišit bude
vždy od starého královského rodu:
na taký jemný, takřka voný výrok
byl by se nikdy tyran-voják nezmoh.
Stil staré Francie to, a ten barbar
byl Korsikánem. Dají prý mu Elbu –
už slyšel jste snad? Čím dál od Francie,
tím lépe pro ni. Jen co pravda: ležel
jak upír na ní. Invase ta dnešní
je vinou jeho. On sem přived Prusy,
on Rakušany. A je vinou jeho,
že musíme my, Francouzi, je vítat
co spásu, volnost, základ lepších časů.
Adresu odanosti jste již poslal?
Hned téhož dne, kdy král vjel do Paříže,
svůj hold jsem odevzdal sám v Tuileriích.
Já na vlas též tak. V pořádku je, myslím,
dát průchod čestným hnutím svého srdce.
Kde kdo tak činí. Deště adres prší
v kabinet králův. Radostnějších dešťů
nebylo dosud, tuším, ve Francii.
Car Alexander – V opeře prý bude –
což půjdeme dnes? Půjdeme-li? Jistě.
Vždyť žena by mi připravila peklo.