Ach, tys tady! Bratře!
Tiše, tiše!
Neslyší nás nikdo?
Nikdo tady,
porozprávět možno, bratře, volně –
Dosti, zadrž! Muži bez rozvahy!
Nevyslovuj nebezpečné slůvko!
Bratře, jsme to –
Zadrž, uvedeš nás
v nebezpečí oba... My to nejsme –
U Lipska jsme stáli spolu, bratře,
tři dny v lijáku – a dešť to nebyl –
Stáli, pravda, ale my to nejsme –
U Ligny jsme ztratili se s očí –
Já tam, bratře, nechal pravou nohu –
Vidíš, a já ruku u Waterloo –
Pěkně nás tam zpořídili, bratře –
Za to Vlast a Volnost –
Pro bůh, ustaň!
Nezdá se ti, že jde tamhle strážník?!
Pěstmi tlouk bych, bratře, hlavu svoji,
že tak hloupých snění hnízdem byla!
Pamatuješ, kterak písklata ta
lezla z něho, když jsme cestou spěli
k Vratislavi za Volností Vlasti?
Tiše, probůh! Moh by někdo slyšet!
Kdybych smát se doved ještě, bratře,
vysmál bych se z plna hrdla nyní
nám jen, nám, neb jinak není pranic
věru k smíchu v drahých Vlastech našich.
Rakousko stisk Metternich v své pěsti,
řeč mu odvyk, dýchat nedovolí,
na oči mu klapky dal. A uši
proto nezacpal mu, aby mohlo
pořádně a pěkně poslouchati.
V Sasku tma, noc v Bavorsku a Švábsku,
my zde v Prusku Špandavu zas máme,
pevnou klícku pro sny o Volnosti –
Bratře, zas to nebezpečné slovo!
Zkusme, bratře, zasmáti se přece!
Chacha, chacha – nechce mi to z hrdla –
Jak pak smát se, vždyť ty pláčeš vlastně.
Hromem měl bít pánbů v naše lebky,
když jsme tenkrát na silnici hloupě
přísahali –
Ustaň! Probůh, ustaň!
Ostatně – už věru nemám pokdy –
odpusť, bratře. – Mohu-li ti radit,
kroť svůj jazyk – vždyť máš zuby k tomu,
bys jej za ohradou jejich držel...
Odpusť, – musím jít – v tvé společnosti
mohlo by se přihodit mi cosi –
upřímně ti vyznám – moudrý člověk
nemá chtít zeď prorážeti lebkou – –
Měj se dobře, pozor na ten jazyk!