Pětadvacet Písečáků,
hoši jako topoly,
tak jsme stáli v kumpanii,
oči jako sokoli;
tornistry nám dali, flinty,
přes hranice hnali nás
proti šelmě Bonapartu
na císařův na rozkaz.
Oh, ti páni oficíři
kterak jsou nás honili!
My jsme měli jenom nohy,
oni arci kobyly.
Od Vídně až k Regenšpurku
pěkná cesta – vzal ji ďas! –
pětadvacet Písečáků,
pětadvacet bylo nás!
Tam už čekal Bonaparte,
čert francouzský proklatý,
a ti jeho musijové
klepali nám kabáty –
a když nám je vyklepali,
pan generál moudře řek,
že máme jít po Dunaji
pěkně k Vídni nazpátek.
Dunaj tekl mezi náma
a my mašírovali,
u Ašpru pak jsme se znovu
s Bonapartem porvali,
ale z nás už, Písečáků,
pět mládenců chybělo –
v černé hlíně regenšpurské
všech pět tiše leželo.
Dvacet hochů Písečáků,
dvacet už jen bylo nás,
u Ašpru jich padlo osm,
u Wagramu deset zas:
čert francouzský Bonaparte
s těmi svými musiji,
kde nás trefí, tam nás lapí,
mlátí, tluče, pobíjí.
Třiadvacet Písečáků
v cizí zemi hrob svůj má,
a ten poslední můj krajan
sšavlován byl u Znojma.
Císař pán pak s Bonapartem
přátelsky se setkali,
tuze rádi hned se měli,
objali se, líbali.
Dvacetčtyři Písečáků
dokonalo uboze –
já jen jako pán se vrátil
hezky v slámě na voze,
u Znojma jsem nechal nohy,
obě nohy, lidičky,
a teď o nás, Písečácích,
zpívám tyhle písničky!