Vám mladým, vám je válka loterií,
kde možno jenom vyhrát. Chápu zcela:
kříž legie a dotace a postup,
to nejsou maličkosti k zahození –
co značí vedle toho trocha útrap
a dálka na pár tisíc kilometrů
od milé Paříže, když jsou tu roky
kypící, šumné jako mladé víno,
jak vy je máte! Chápu, páni, chápu,
bylť též jsem mlád kdys a mám dobrou paměť
– mlád... totiž, nejsem dneska ještě starcem
dle počtu roků, jenže rok můj každý
se za deset let běžných čítat může
a valí-li se člověk v bystřině té
jak oblázek, jen řekněm, dvacet roků,
je hezky otřen, pěkně spotřebován
a může říkat: mlád jsem býval kdysi –
ba, mlád a vím, jak jsme se zachvívali,
když vylezalo něco na obzoru
a když pak povel přišel –: jako ptáci
jsme zdvihli se a zpívali a letli.
A nějaká ta láska – někdy právě
nám bylo vhod, že loučila nás válka,
však víte, že se těžko sbohem dává,
i když je z plamene jen chladný popel –
a jindy zas – to také dobře víte,
že naděj na ránu nás přímo štvala,
neb taký šrámek přes čelo či líci,
toť jakobys měl lep na ženská srdce.
Chci říci: rozumím, že mnete ruce
a těšíte se – ale nám je jinak.
Tak podívejte: císařský jsem maršal,
vévoda s dotací, mám palác, panství –
co ještě může přinésti mi válka?
Mám ženu dobrou, rozšafnou, mám děti –
má žena bloudí komnatami, parkem
a neví, co s tím vším teď. Děti svoje
jen polekám, když objevím se náhle
u krbu svého jednou za rok, za dva
ze Španěl odkuds letě v Pomořansko.
Ničeho nechci, jenom trochu klidu.
Čím je mi Rusko? Barbarů zem chladná –
mým parkem řeka teče, ryb v ní plno,
když snívám to své „kdyby“ – každý člověk
má stálé sny o nějakém tom „kdyby“ –
tož kdyby klidno bylo, chtěl bych sedět
tam u té vody, házet do ní vlasem
a na korek se dívat. Nebo v podzim,
když táhnou sykorky a čížci k jihu,
čihadlo postavit si na návrší
a poutníky ty lákat píšťaličkou.
Se ženou, s dětmi chtěl bych pohovořit,
vždyť známe se jen jako cestující,
již časem někde k noclehu se sejdou.
Žít bych chtěl, žít jen jednou jako člověk
a Paříž naši důkladně si projít
jak Vídeň znám už, Madrid nebo Berlín!
Teď Rusko! Válka v zemích nehostiných!
Co chceme na nich? Šli jsme jako stroje
a řasou nemrkli, když poručeno
jít na Rakousko, Prusko, na Španěly –
my šli, neb doufali jsme každou válkou
se blížit míru. Zatím každá nesla
zárodek nové. Teď zas: V před! – My půjdem,
však císař uvidí nás na pochodu
vrtící hlavou. Poprvé – a bůh ví,
to není vzpoura, kritika či posměch –
toť naše „proč?“ je, k němuž není „proto“
v těch našich lebkách – tudíž jen se vrtí...
Eh, což vy mladí! Vrtíte též hlavou
a tu zas vaše „proč?“ je nad „proč?“ naším –
nuž, vyčkejte jen! Uvidíte možná,
co znamená, být vévoda a maršal,
mít dotaci a zámek s parkem, řekou,
z níž rybičky si chytit nemůžete
a všechno znáte jenom jaksi letmo,
své pachtýře, své lesy, lány polí,
ba, ženu svou, své děti – jako byste
v divadle byli bývali a ze hry
vám zbude v paměti pár pěkných kulis
a prospekt vzadu, trocha obličejů,
ton hlasů – totě velmožný můj život!
Ne, páni, věřte, sedlákem líp býti
v Bretagni kdesi, počítat spád týdnů
od setby ke žním, nežli jako voják
od jedné války žíti k válce nové
a Evropou být házen jak list dubu
podzimním parkem! To vám povím, páni:
jsem maršal, vévoda, mám řády, panství –
nuž pozor – kdo z vás chce být na mém místě?
Rád, milerád dám vše a dám to ihned
– žert stranou, páni, mluvím opravdově –
jen v park jít se mnou musí, postaví se,
já pušku vezmu, budu na něj cílit,
jen šedesátkrát, páni, vystřelím si
a živ-li zůstane, buď majitelem
mých hodností a statků – – ano páni,
toť zkušenost má, tak jsem koupit musil
tu světa slávu... Náhodou jsem tady
a možno, jednašedesátá koule
že hvizdne jinak, nežli hvizdly druhé
a chvíle nastane, kdy cídič stoky
by nechtěl být na místě maršalově...
A možná, že ta chvilka přijde v Rusku –
nač potom byla celá žití honba?
Dost, páni, dosti. Já vás nepřesvědčil,
a vlastně ani přesvědčovat nechtěl,
vždyť voják jsem a půjdem po rozkazu
i do těch Rus – jen chtěl jsem vysvětliti,
jak maršal může záviděti někdy
sedláku bretoňskému... Půjdem do Rus,
jak šli jsme jinam – přijde-li tam ona,
ta jednašedesátá, řekneme si,
(bude-li času), že to byl náš osud
a budem klidni, jako člověk bývá,
když k mučivé text najde melodii.