Už po boku šavlička,
už je helma na té hlavě –
zaplakala Anička,
zaplakala usedavě:
Až já budu kolíbat,
kam mám myslit, duše zlatá?
Až se bude dítě ptát,
co mu říci, kde je táta? –
Neplač, každá slzička
pálí duši moji žhavě,
tíží víc než šavlička,
než ta helma na mé hlavě.
Za hory a za řeky
v nějakou tu cizí pláni,
někam ve kraj daleký
posílej své vzpomínání.
Našemu pak dítěti
řekni, cizí děti že si
sráží švestky se snětí
bílou kostí táty kdesi.