DIKDÍK.
(1760.)
Snad největší to chvíle jeho žití
má přijít nyní. – – Čeká rozechvělý,
a srdce jeho, jak by skandovalo
trocheje jakés roztoužené básně,
tak bije v hrudi, že je slyšet může
pan Choiseul, jenž vedle státi ráčí
a jenž jej volí dneska představiti
jí všemocné, jí velké, nedostupné
markyze Pompadour.
V té aleji zde
má spatřiti ji. Listy staré lípy
proráží slunce, včely bzučí v květech,
a vůně tu, a duše rozechvěná
dokořán dveře otvírá a čeká –
Kdy může přijít jindy smavé štěstí,
než za krásného dne, jak je ten dnešní?
A srdce bije nedočkavou touhou:
snad přec ten Osud jeho vrtošivý,
jenž nečasem a necestou dal jíti
13
dnům žití jeho dosud zarputile –
dnes hodlá všecko změnit, dnes mu vsype
na dráhu záři versaillského slunce,
a on teď, Palissot, jí půjde pyšně
zahrnut přízní dvora, dary světa,
obdivem společnosti – v hlavě nesou
se představy ty, sebe sama vidí
jít s povzneseným čelem množstvím lidstva,
mohutná hudba odkudsi hřmí k němu,
a srdce bije takt těm krokům jeho. –
A začalo to všecko všedně, prostě.
Vévoda Choiseul jej vybíd kdysi,
Aristofanův laur si získat směle
a s bičem satiry a kordem vtipu
jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele
je Rousseau, hnusný komediant citu,
d’Alembert zpustlík, Diderot, ten cynik,
a mrskat je, bít plytké pravdy jejich,
ideje špatné, státu nebezpečné,
učení bludná, která v mladých hlavách
zvlášť povážlivým stávají se kvasem –
vtip jedině a satira jen může
s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus
a vystavit je na posměšný pranýř
Paříže celé, dvora, ba i světa.
14
On, Palissot, hned poslech a hru složil
„Mudrci“ zvanou. Mnoho ostrých vtipů
vzal z „Dunciady“, básně Popeovy
– bylť Angličan ten zbrojnicí mu vůbec,
zkad jeho Musa pedestris svůj toulec
švižnými šípy plnívat si zvykla –
a čekal.
– Bože, jak mu srdce buší!
A Choiseul k těm taktům takřka básní,
tu slovem nabádavým, tu zas větou,
vidiny lepší zlaté budoucnosti! –
Ach, od těch „Mudrců“ on zkusil mnoho!
Ti všichni napadení naň se vrhli
a smáčeli svá pera v krvi jeho
k úsměškům pustým, ránám bezohledným,
laur strhli s hrubým smíchem s jeho skrání,
ten nový i ten dlouholetou prací
a těžkým namáháním vypěstěný,
ba, dary ducha upřeli mu všecky,
že jako odraný strom stál tu náhle –
Teď bude jinak. Choiseul je tady
a představí jej jí, té všemohoucí,
té nedostupné panovnici Štěstí,
markyze Pompadour. A všecko přijde:
15
prebenda tučná, úřad v lesku dvora
i členství Čtyřiceti Nesmrtelných,
a pak se ovšem sláva jeho vrátí
se svěžím laurem pro hladové skráně –
Tak Choiseul, jak čet by v tužbách jeho,
je v slova vlívá.
Nosítka jsou tady.
Jen letmo, jen co motýl mih by křídlem,
zrak modrý zahlíd v líci filigránské
a bílý oblak pudrovaných vlasů –
a již, co Choiseul řek jmeno jeho,
hluboce skloniv básnickou svou hlavu
cos mluvil o dni nejšťastnějším v žití.
A Madame Pompadour mu uštědřila
milostný úsměv, jeden z nejluznějších,
jež vůbec měla – načež kývla rukou,
a její nosítka zas dále plovou –
a to je vše. A neblahý ten básník
ztrnulým zrakem zírá za nosítky –
má ruce prázdné, a ten luzný pohled
pad na shrbená bědná záda jeho
a ničím nezachycen, odlet zase.
16