Oni (in Roky za století 1, in Svědomím věků 6, in Macharovy spisy, svazek 19) (1929)

1911-1916, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / XIX
SVĚDOMÍM VĚKŮ VI
Roky za století 1
[3] Copyright by Aventinum, Praha, Czechoslovakia 1929
J. S. Machara Roky za století 1. Oni, 1911–1916, vyšlo v listopadu 1929 v Aventinu, nakladatelství Dr. Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova ul. 6, jako 235. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze. 50 výtisků na holandském papíře autor podepsal. 1–2200.
[4] J. S. MACHAR ONI
1911–1916
Čtvrté vydání
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXIX
[5] Drahému příteli Dr. ED. BENEŠOVI
[7] MRAČNA A BOUŘLIVÁČKOVÉ
[9]
NESMRTELNÍ Deputace Francouzské Akademie po audienci u Ludvíka XIV.
Majestát Jeho, král náš nejjasnější nás ráčil přijmout. Není v řeči naší slov obdivu a díků, jež by mohla jen záchvěv aspoň toho naznačiti, co cítili jsme. Směti státi před Ním, jenž rovného si v dějích světa nemá a hledá-li se přec, pak v doby dávné duch jíti musí, k zjevu Augustovu a dojde tam a najde, bledý měsíc se zlatým sluncem měřiti že nelze – stát před Ním, cítit, kterak na nás padá zář očí Jeho a zvuk hlasu slyšet, jenž světu poroučí – je třeba více, by člověk přál si umřít po té chvíli jist, že už nikdy štěstí takového nenajde v světě? Veličenstvo Jeho podnikům našim slíbilo svou přízeň a krásně ocenilo význam vědy i různých uměn, jimi požehnány jsou Francie dny, jež nám přáno žíti. Nápadem božským ráčil vzpomenouti král nejjasnější doby Augustovy, kdy požehnání míru vládlo Římem – – věc veliká, věc tuze důležitá, obrovský převrat: nesmí se, jak dosud, „Roume“ městu říkat; Veličenstvo Jeho zřetelně, jak jsme všichni z deputace slyšeli přesně a si potvrdili 11 pohledem jedním, Veličenstvo Jeho „Rome“ velmi jasně ráčil vysloviti, „Rome“, čímž dán ovšem v prvé řadě pro nás, všech věd a uměn podpory a sloupy, zřetelný pokyn Svrchované Vůle v řeč naši uvést toto nové slovo a nastolit je na místo, jež jemu královským rozhodnutím přiděleno. „Rome“ – kterak možno ihned neviděti, že slovo to tak přesně odpovídá onomu Roma, jímž se město zvalo za časů velkosti a slávy svojí? Vždyť Majestát Náš v moudrosti Své velké dát ráčil uzdravení řeči naší v tom místě, kde tak vlastně churavěla. „Rome“, slovo to nám důkazem buď péče, již Jeho Veličenstvo stále chová o snahy naše. Jako řádem pyšnit jím Institut náš může se a bude. A poslouchá-li svět všech Jeho kynů, pak v prvé řadě poslušna být musí řeč Jeho státu naznačené vůli. Pět minut trvala ta audience, pět minut ráčil Majestát nám dáti zářného štěstí, slavné blaženosti. 12
BILLET (1695)
Dnes jste mi při lever, markyzo, pohrozila, že jansenist jsem snad, jenž kostela se štítí, vy že jste na raní u Saint Sulpice už byla a že teď hodláte tam každodeně jíti. Markyzo, ctností je soucitné smilování nad každým bloudícím – ať nebe vám je splatí! A peklo pohlť mě, kdybych měl jednu raní ode dne dnešního v Saint Sulpice zanedbati! 13
DÍK (1760)
Snad největší to chvíle jeho žití má přijít nyní. – – Čeká rozechvělý, a srdce jeho jak by skandovalo řad jambů jakés roztoužené básně, tak bije v hrudi, že je slyšet může pan Choiseul, jenž vedle státi ráčí a jenž jej volí dneska představiti jí všemocné, jí velké, nedostupné markyze Pompadour. V té aleji zde má spatřiti ji. Listy staré lípy proráží slunce, včely bzučí v květech, a vůně tu, a duše rozechvěná dokořán dveře otvírá a čeká – kdy může přijít jindy smavé štěstí, než za krásného dne, jak je ten dnešní? A srdce bije nedočkavou touhou: snad přec ten Osud jeho vrtošivý, jenž nečasem a necestou dal jíti dnům žití jeho dosud zarputile – dnes hodlá všecko změnit, dnes mu vsype na dráhu záři versaillského slunce, a on teď, Palissot, jí půjde pyšně zahrnut přízní dvora, dary světa, obdivem společnosti – v hlavě nesou se představy ty, sebe sama vidí jít s povzneseným čelem množstvím lidstva, mohutná hudba odkudsi hřmí k němu, a srdce bije takt těm krokům jeho. – 14 A začalo to všecko všedně, prostě. Vévoda Choiseul jej vybíd kdysi, Aristofanův laur si získat směle a s bičem satiry a kordem vtipu jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele je Rousseau, hnusný komediant citu, d’Alembert zpustlík, Diderot, ten cynik, a mrskat je, bít plytké pravdy jejich, ideje špatné, státu nebezpečné, učení bludná, která v mladých hlavách zvlášť povážlivým stávají se kvasem – vtip jedině a satira jen může s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus a vystavit je na posměšný pranýř Paříže celé, dvora, ba i světa. On, Palissot, hned poslech a hru složil „Mudrci“ zvanou. Mnoho ostrých vtipů vzal z „Dunciady“, básně Popeovy – bylť Angličan ten zbrojnicí mu vůbec, zkad jeho Musa pedestris svůj toulec švižnými šípy plnívat si zvykla – a čekal. – Bože, jak mu srdce buší! A Choiseul k těm taktům takřka básní, tu slovem nabádavým, tu zas větou, vidiny lepší zlaté budoucnosti! – Ach, od těch „Mudrců“ on zkusil mnoho! Ti všichni napadení naň se vrhli a smáčeli svá pera v krvi jeho k úsměškům pustým, ranám bezohledným, laur strhli s hrubým smíchem s jeho skrání, 15 ten nový i ten dlouholetou prací a těžkým namáháním vypěstěný, ba, dary ducha upřeli mu všecky, že jako odraný strom stál tu náhle – Teď bude jinak. Choiseul je tady a představí jej jí, té všemohoucí, té nedostupné panovnici Štěstí, markyze Pompadour. A všecko přijde: prebenda tučná, úřad v lesku dvora i členství Čtyřiceti Nesmrtelných, a pak se ovšem sláva jeho vrátí se svěžím laurem pro hladové skráně – Tak Choiseul, jak čet by v tužbách jeho, je v slova vlívá. Nosítka jsou tady. Jen letmo, jen co motýl mih by křídlem, zrak modrý zahlíd v líci filigránské a bílý oblak pudrovaných vlasů – a již, co Choiseul řek jmeno jeho, hluboce skloniv básnickou svou hlavu cos mluvil o dni nejšťastnějším v žití. A Madame Pompadour mu uštědřila milostný úsměv, jeden z nejluznějších, jež vůbec měla – načež kývla rukou, a její nosítka zas dále plovou – a to je vše. A neblahý ten básník ztrnulým zrakem zírá za nosítky – má ruce prázdné, i ten luzný pohled pad na shrbená bědná záda jeho a ničím nezachycen, odlet zase. 16
LÁSKA K BLIŽNÍMU (1762)
Maršalka d’Estrées, jejíž muž ved v poli francouzské voje proti rvavým Prusům, jednoho rána ze St. Sulpice přišla vzrušena valně. Kázal abbé Riccard svým jímavým a měkým barytonem – co sametový pohled očí jeho do duší vnikal unyle a sladce – o lásce k bližním. Rozvlněná mysl chce honem někde vykonati cosi, by zveselil se nějaký ten bližní – leč – kde ho nalézt? Stojí, myslí chvíli – ach, pravda, v ulici zde mají špitál a ranění prý přibyli tam ondy z poslední bitvy... Ženě maršalově zvlášť bude slušet, návštěvou tam zajít a potěšit ty bědné slovem vlídným. Oh, dobrý nápad! Hledne do zrcadla – bezvadná malba na rtech, lících, čele, v pořádku účes, jíní pudru drží, démanty v uších srší svoje duhy, tak voná, hrdá, zářící a krásná v nosítka vstoupá... Ale v krátkém čase zle rozhořčena domů vrátila se: ne, lid ten hrubý, drsný, neurvalý pro lásku k bližním není nijak zralý! Hned prvý sál ten – zápach k zadušení a na postelích lidé neholení 17 a první, k němuž medikus ji vedl, se v lůžku ani slušně nepozvedl – a když jí doktor, omluvit jej chtěje, horlivě líčil, jak s tím mužem zle je, že obě nohy jeho roztrhány, i do rukou že dostal těžké rány, tu odpor přemohla (ne bez nesnází) a vlídně zeptala se: Co vám schází? A trup ten hnusný drze oči poule vyrazil hrubě: Ještě jedna koule! a hlavu obrátil hned urážlivě – – Oh, abbé Riccard může zase snivě o lásce k bližním příště zahovořit! Je třeba teprv bližního si stvořit, ne nazdařbůh jít, tolik ona tvrdí, a rozhazovat skutky milosrdí! 18
HRDINA DVORU (1770)
Hle, velký muž! Hle, chlouba společnosti, markyz de Raptal! Milostivě kyne král rukou jemu, luzným dámám bije rychleji srdce, zakotví-li časem ten smělý pohled jeho v očích jejich, a Dubarry jej vějíře zve kyvem k své pohovce a s rozsvíceným zrakem naslouchá jeho nápadům a vtipům a smává se těm aferám, jichž tucty zažívá rytíř bez bázně a hany, když na výboj jde v říši Venušinu. Již pouhá chůze jeho oku praví, že jde tu soubor kavalírských cností, a gloriolou září kolem něho historky steré, všemu světu známé, rek salonů je, touha dívčích snění, sok obávaný, neboť lvem jest srdci i kordu – nový Bayard, sláva říše. A taktní je, že nikdy nedopustí, by sestárla ta ona historiehistorie, než nahradil by historkou ji čerstvou – jeť zářným vzorem nejvyšího vkusu. Hle, sotva týden tomu, kdy měl souboj s hrabětem de la Villiers le Bachet, kdy tak mistrovsky kord mu v prsa vehnal, že hrabě pad jak podeťatý topol a nevzdych už – zas nový příběh chystá jazykům společnosti: začal dvořit se Madame Sézanne, Madame Renée Sézanne, jež stoupá krokem laně a má oči, 19 jak nejmodřejší chrpy v moři klasů a muže má, jenž nejsměšnějším mužem je ve Francii: žárliv jako ďábel a zbabělý jak abbé – žádný básník si nevymyslí zápletky tak svůdné a napínavé! Celý dvůr je zvědav na rozluštění téhle situace! – S hrabětem de la Villiers bylo jinak: byl starší již to šlechtic, kdysi voják královské gardy, markyzovi Raptal byl přítelem a markyz v domě jeho byl jako ve svém. Hrabě měl tři dcery, vysoké, štíhlé, svěží krasavice, však plaché trochu, nedávno mu přišly z kláštera teprv. Ty tři dcery sved mu de Raptal během jediného týdne a proto souboj. Sympatie všecky měl markyz ovšem, jakož vždy má pravdu, kdo vítězem je. Ostatně byl hrabě dost staromodní: vdovec zasmušilý, jenž roky trávil ve svém zámku kdesi a do Paříže jenom proto přišel, by v společnost své plaché dcerky uved. Dnes historka ta tedy zastarala a zájem dvora obrací se k tomu, jak zbabělý a žárlivý ten Sézanne se zatváří, až dozví se, že nese ozdobu hlavy, již by závidět mu moh každý jelen versaillského parku. Věc nemilá – však každý přispět musí k zábavě dvora: ten tak, onen jinak. 20
MILES GLORIOSUS (Bitva u Fontenay r. 1745)
Ba, naše vojny! Časů těch už není! Co vy vedete – toť jen zabíjení a hanebno mu jmeno války dát! Přepady náhlé, léčky, úskok lestný – jak možno, aby kavalír se čestný tak snížit chtěl a k tomu ruky dát?! My jinak sloužili jsme tenkrát králi, my jinak na čest Francie jsme dbali, my nejsme slávy její proradou: a nebýt barbarských a hrubých Prusů, již začli válčit bez forem a vkusů – jsme jistě prvou světa armadou! Tak bylo tomu: v rovině my stanem, kde setkati se máme s Angličanem, – a ve Flandrech jsou pěkné roviny – my vzkázali mu, libo-li se bíti, by šiky svoje ráčil rozložiti, my že jsme k službě každé hodiny. Brit přijal srážku. Dobrá. V okamžiku už čelem stanem proti jeho šiku – tu maršal náš se z řady vychýlí a klobouk smekna, s něhož pero vlaje, mávnutím ruky dvorně vyzývá je, by prvou salvou začít ráčili. Tož Angličani prvou salvu dali: my, jako zeď, jen vzkřikli: Sláva králi! 21 nu, účinek byl ovšem trochu zlý – leč co se mohlo stát? Jen pole ztratit. A málem bychom – – To však nelze zvrátit, že šlechticky jsme válčit dovedli! 22
KDYŽ TANČILI NA SOPCE...
I.
Jak nevíte to? Vy jste neslyšeli o historce, jež Dvůr zajala celý? A v Paříži jste? Ale, ale, ale – vždyť v jasných lících Majestátu krále se úsměv zjevil, když pan Choiseul ten příběh vyprávěti štěstí měl. Nuž abbé Regnault – ten, o němž se říká, že chystána proň hodnost kanovníka, neb přízniv Její Majestát jest jemu – ten uzdu pustil ondy vtipu svému a o markyzi Rivarolu – víte, toť mladý muž, jenž vede pero hbité i kord a stár je dvaadvacet roků, ženami, štěstím hýčkán v každém kroku – tož o něm abbé velmi ostrý vtip pronesl v stínu tuilerijských lip. A markyz – jak už je ten světa běh – v hodině doslechl se řečí těch. Den na to setkali se. Do paláce šel abbé Regnault, usmíval se sladce, když Rivarola uzřel. Odměřeně sňal markyz klobouk hodnost kněze ceně a přistoup k němu, v oči jemu zřel a zdvořile mu takto pověděl: „Kdybyste mužem byl, pak k promenadě bych dovolil si zvát vás po zahradě 23 a u zdi, kde se podvečerní chvíli míč hrává, tam bychom se zastavili – Kdybyste ženou byl, vmet bych vám v líci, že děvka nectná jste a klepající – Však knězem jste – jak potrestat vás jen? Já najdu způsob. Pane, dobrý den!“ A markyz zavřel se a nevycházel a pracoval. Verš k verši hbitě sázel, tak v týdnu báseň napsal, vtipné dílo, každičké slovo štíhlou jehlou bylo a mnohoslibný titul už jí dal: ji „Láska salátu a tykve“ zval. Abbému potom vzkázal po příteli, že to a to psal a že abbé, chce-li prost posměchu být, různých pikantností, ať odprosí jej v tváři společnosti a to co nejdřív. Abbé řekl, že se pokořiti takto nemůže. I vyšla báseň. Týden nemluvilo se o jiném. A smíchu z toho bylo a abbé bránil se tak po den celý jak člověk, na nějž vysypou se včely. – Na dvacet tisíc té své obrany tisk markyz – v týdnu byly prodány. Abbému na to vzkázal po příteli, že druhou psát chce a že abbé, chce-li prost horších posměchů a vtipů býti, veřejně pěkně musí odprositi, to veršované jeho dílo nové se „Abbé Regnault, salát, tykev“ zove – 24 tu milý abbé však již měkčí byl a veřejně a pěkně odprosil. – Smích z toho byl, jak prve už jsem pravil, i Jeho Veličenstvo se tím bavil a historka ta celou Paříž vzdmula. A podivno: když věc ta uplynula, vše změnilo se: když v té knížce čtete, již markyz napsal, jiskry nenajdete, jež zaplála by ještě v troudu šedém. Ba věru, dnes už chápat nedovedem, že číst se mohla. Tehdy vtipů roje sršely přec z ní jako z ohňostroje a dnes je šedivým a fádním čtením, při druhé stránce takřka s rozhořčením ji odhodíte... Onu knihu druhou nenapsal markyz, neboť s božím sluhou v přátelství dobrém od té chvíle žil, kdy abbé veřejně jej odprosil. 25
WATTEAU
ILUSTRUJE GALANTNÍ POVÍDKU
Buclatí amoreti smějí se na počátku lehonce: On poprv dotk se ruky její, když smáčela ji v kropence. – – – – – – – – – – – – – – – Pár nitek za čas z šerpy jeho muž její našel v lůžku svém – Smrt cynická na konci všeho se směje pustým úsměškem. 26
LOUIS XV.
Na svítivě rudém loži leží Dubarry. Je zcela vysvlečena. Slunce pruh jí osvětluje tělo, zlaté chloupky jiskrami se blyští, modrý pohled mhouříc, zírá k němu, jenž jí, Francie král všemohoucí, zvaný Milovaným, Louis XV., vlastní rukou kávu strojit ráčí. Stýská sobě Jeho Veličenstvo: Drze jaksi, téměř bez respektu začíná se mluvit ve Francii s Majestátem krále. Jak ta šlechta, tak ta canaille si mnoho troufá. Vzpomínám si: když se Soubise vrátil od Rossbachu, vidím, kterak šlechta při lever má vesměs mračné tváře. Ptám se prince Conti blahoskloně, kde že důvod, že se nerodí nám spolehlivých dobrých vojevůdců? Princ mi odpověděl – vím to dobře, že mi jehlu zabalil v ta slova –: Proto, že se přední dámy naše svými lokaji snad zabývají... Přeslech jsem to. Ejhle, moje šlechta! Dnes pak na honě jsem viděl toto: Sešlý tvor jakýsi táhne káru, na ní rakev,rakev. Zastavím ho, ptám se, kam že jede? – Ves mi pojmenoval. 27 Co to veze? – Rakev. – Muži? Ženě? – Muži. – Čím pak umřel? ptám se vlídně. Hladem, – odsek krátce mi a zpurně, nečekal a táh svou káru dále. Průvod můj se horšil nad tím drzcem, sotva jsem je mohl upokojit – v jádru však jsou, jako canaille ta, bez respektu k mému Majestátu. – Dubarry se hlučně rozesmála, svítivý bok mazlivě si hladí: Francie má, nač si hlavu lámeš? Nás to vydrží – nač myslit o tom? Veličenstvo dovařilo kávu, zlatý koflík dává krasavici: – Nás to vydrží, má drahá, pravda, vnuk můj ať se sám pak jednou stará, jak s tím vyjít... Anděli můj, pijme! 28
NÁHROBEK
MARŠALA MORICE SASKÉHO
V KOSTELE SVATÉHO TOMÁŠE
VE STRASBURGU
Se stupňů pyramidy, v jejímž boku pro věky vyryto je jmeno jeho, vítězný maršal hrdě sestupuje. A za ním zírá řvoucí lev a orel a genij, jenž si slzy s oka stírá, a Francie jej pravou rukou chytá a zdržet touží, levici pak dolů, by počkalo se, prosíc napřahuje. Smrt zahalená dole neuprosně pozdvihá víko rakve ukazujíc písečné hodiny, jichž písek odběh, vstříc maršalovi. U noh rakve stojí antický Herkul, loktem opřen o kyj a čelem o dlaň. On ví, jak je marno truchlení živých, pláč a zdržování, když naplnil se lidský los, a písek v hodinách odběh. Ví i maršal Moric, že sejít nutno, položit se v rakev, i sestupuje se vztyčenou hlavou, a smutek žijících je slávou jeho. 29
JOSEF II. (Návštěvou u Marie Antoinetty ve Versaillu)
Vše shled jsem, sestro, a co říci hodlám Vašemu Veličenstvu, povím právem staršího bratra. Sestro moje, věřte, mě kdyby někdo vězením chtěl trestat, a víc než vězením – za živa hnitím, pak odsoudil by mě žít ve Versaillu životem vaším... Co je z vás, má sestro, co stalo se z té naší Antoinetty? Ta malovaná hračka – řekněte mi, proč malujete tak si tvář, má sestro, a lepíte ty černé mušky na ni? – v těch figur reji, jež jsou lží a šalbou – vždyť není jeden pohyb přirozený a jedno slovo nejde z hloubi duše: d’Artois taký, hejsek k nesnesení, a Lauzun, trubec, jejž bych neudělal cídičem střevíců svých, toť jsou lidé, v nichž se mé sestře dobře zalíbilo, ach, té mé sestře, svěží jako laňce, s níž běhával jsem po schönnbrunském parku... Je možno žít tak? Nedusí vás všecko, ti lidé, vzduch a vaše etiketa? Konečně vše to snad je věcí zvyku. Však, Veličenstvo Vaše, jiné věci a těžké věci na váhu tu padnou... Já vidím, že ta doba krále Slunce už není dobou vaší. Vládnout, sestro, teď znamená, tak zařídit běh všeho, 30 by regent moh se klidně opírati o spokojenost podaného lidu. Vy nevládnete – vy jen užíváte. Dnes regent jako rtuť být musí všude, co jiní bdí, on pracovati musí, on sjíždět musí celou říši svoji, stroj úřední znát, s vojskem žíti musí a pečovat o dobro všeobecné. O všeobecné dobro, sestro moje, a dobro to je – by mí národové den co den mohli žíti spokojeně, neb vladař bohem dán je k vůli lidu, lid majetkem pak nikdy není vaším. A vladař má se vzdát své osobnosti pro dobro národů svých, sestro moje, ne za koně je mít, jenž těžce nese dvůr celý s jeho plesy, zábavami, vždyť z všeho nejvyší, co bůh kdy stvořil, je přece člověk! Věřte, není nad to, než poznávat ta božská díla zblízka, cestovat, vyslechnout je, mluvit s nimi, a pomoc nutna-li, pak pomáhati – člověku člověk je přec jenom bratrem... A ve Francii, sestro, musí v noci sedláci holemi bít tiše v rybník, by žáby rozplašili, jež by mohly v obvyklém shluku pána skřekem budit! – Vzbuďte se, sestro, vzbuďte také krále, vyjděte k lidu, slyšte bolest jeho! A dveře otevřte mu, ať k vám přijde, má-li co říci – i když jen to tolik, by řečí ulehčil si... Král ať vjede jak svítící blesk do úředních jizeb 31 a prozkoumá, co protivno je času a urážlivo lidské důstojnosti! Ať rukou rozžene se kolem sebe, že odlítnou ti všickni příživníci, již vzduch vám otravují! Vévodové, knížata, abbéové, obročníci – vždyť, pomněte, to vše lid živit musí a sám mře hladem! Ať se nespolehá váš manžel na nikoho! Jist je pouze, kde sám dohledl. Úřady i vojsko, blázince, školy, soudy, nemocnice – sám, všude sám! Já mohu říci, sestro, že málo podaných už u nás bude, kdož tváří v tvář mě dosud neviděli... A jakou radost poskytnout vám mohou ty hloupé hry, když za pastýřku jdete tím vaším parkem, proháníte ovce a kůzlátek pár... drahá sestro moje, je smysl v tom? Je důstojno to ženy, jež královnou se zove milionů? A farao! Hra farao! Můj bože, já nikdy nechápal, že možno sedět noc celou při té ohavné hře s zájmem, já nevěřil, když slyšel jsem, že lidé čas takto ničit umí, čas i život – teď věřím, sestra mi to dokazuje, choť krále francouzského... je mi hořko! Odstraňte všecko, sestro moje, všecko: pastýřskou idylu svou, barvy, mušky, farao, parasity, uniformy, a frizury a přezky na střevících – člověkem buďte, jděte trochu k lidem! 32 Vy řeknete mi: Lehko vám tak mluvit, váš dům je pust... Však přísahám vám, sestro, i kdybych děti měl a drahou ženu – přec nevybil bych síly svoje všecky v zábavách plytkých při domácím krbu! Je pravda, snad bych nestaral se tolik, zda v rukou poctivých je tam a onde kantyna regimentu, správa vísky a mýto na silnici – ale nijak bych nezradil to velké čisté světlo, jež duchu mému životem plát bude... Můj dům je pust... je pravda... a tak pusto je kolem Frice v Prusku, tak je pusto i v Rusku kolem velké Kateřiny – snad nás tři žene pustota ta k činům, že staráme se víc, než bůh kdy žádal na regentově svědomí... Ta mýta... kantyny pluků... správa slední vísky... Je možno, sestro. Člověk stále hledá nějaké štěstí... ne-li svoje přímo, tak aspoň jiných... poslední byť chudák, jenž moh by tlačen být kdes úředníkem, se stane předmětem té touhy štěstí... Nu, dosti o tom... Uvažte vše, sestro, co pověděl jsem prve. Duše vaše je citliva a přístupna vždy byla bratrským slovům... pomněte dnů mládí, a ty vám svědčit budou o mé lásce – má sestro, Antoinette, poslechni mě a obrať, obrať! Před tebou je život a ty, jak chceš, jej můžeš upraviti – král povolný je – na tobě je všecko! 33 A pamatujte, Veličenstvo Vaše, že nejen vládce osudem je lidu, však též lid vládci jím se státi může. Já šťasten budu, dostanu-li od vás, až příští list váš ve Vídni mě najde, pár slůvek pro sebe: Můj bratře milý, měl pravdu jste a vaše slova stanou se záhy činem naším po Francii... 34
KDYŽ TANČILI NA SOPCE...
II.
Neděle máje vylákala v Longchamps celičkou Paříž. V takém zlatém dni se radost z žití dvojnásobně cítí a bylo zřejmo z obličejů všech, že sladko žít je, ba, i němé tváře, ty koně zapřažené v kočárech, hlav pohozy a tepem kopyt o zem svou rozbujnělou radost jevili. A jedou tudy obě Veličenstva i jasní princi, šlechta slavných jmen, bankéři, kněžstvo, lepé kurtisány, a celý svět ten zdá se závodit povozem, livrejí i toaletou zde v bílé cestě, nad níž naklánějí se stiné sněti stromů stoletých. A podél aleje se v hadrech kupí závodů soudci: v hadrech chudina, jež z obličejů zmořených a žlutých vysílá k vozům žhoucí pohledy. Prach zvedá se, a kavalíři dvorně zdvihají klobouk třpytný třírohý a dámy graciesně uklánějí své něžné pudrované hlavičky – je krásný den a rozkošno je žít. Jen jeden zlozvuk, jeden černý stín pad do jásavé této harmonie: jaký to strašný nápad měla Duthé, ta milá, něžná, modrooká Duthé, 35 galantní kráska, v jejímž hotelu se vystřídává celá skvělá Paříž, ta, jak tu jede nyní v stínu stromů: bankéři, kněží, šlechta slavných jmen, i princové – sám hrabě d’Artois nezapřel ondy a řek v společnosti, že kdyby neměl svoji Savojanku, chtěl u Duthé by deně píti thé – jaký to hrozný nápad měla dneska! Přijela vozem, který perletí a stříbrem vykládaná kola měl a tritoni a malí amoreti, zlacení silně, mušli zdvihali, atlasem bílým čistě vyloženou a v této mušli Duthé seděla v trikotu barvy hebounkého masa, tak napjatém, že sám se masem zdál, a v lehký muselin byla zahalena, jenž jako oblak leže kolem ní více ukazoval nežli zakrýval. Kde kdo byl, žasl. Žasli nad tou krásou, nad lepým tělem, nad tím povozem a kdyby byla cena vysazena, tu jistě Duthé tehdy dostala. To nadšení však dlouho netrvalo: když jela kolem vozu Veličenstev, tu královna se zadívala na ni a přeměřila ji svým lorgnonem zvědavě zprvu, potom s nevolí – neb Veličenstvo její citlivo je pro urážky i sebe jemnější – – a Veličenstvo její jelo v šatu, jenž bílý byl, však místy pomačkaný a Duthé v chvíli té svým lorgnonem 36 si královniny šaty prohlídla a usmála se. Lehounce a slabě, však stačilo to. Hrabě d’Artois pokynul dvěma strážcům pořádku, by Duthé odvedli a zavřeli. Vězení její dlouho netrvalo, jen zavřeli ji, hned ji pustili – jak mohla bez Duthé by Paříž žít? V neděli příští za to zjevila se už Duthé v Longchamps prostě, nenápadně a tak byl, jak se sluší, obdiv vzdán královně předně, potom jasným princům, vysoké šlechtě – přísně v pořadu, jak rod a hodnost jejich vyžaduje. 37
KATEŘINA II. (1780)
– jak že to psalo Veličenstvo Pruské? „a nezapomním v polích elysejských vyhledat velikého cara Petra a říci mu, že větší Kateřinou říš ruská –“ vím už, pišme tedy jemu: Sire, návštěvu tu polí elysejských odložit račte na století příští, já dovolím si potom doprovodit do říše oné Vaše Veličenstvo, neb zpustne svět a trudno bude na něm, když ztratí hlavu svoji nejjasnější, a ráda půjdu, dvakrát ráda půjdu, že svědkem budu – zvědavost ach ženská! – až setkají se heroové dějin tam s Vámi, Sire. Mark Aurel, Alexander i Říman Caesar pohrnou se chvatem – oh, vidím je – by pozdraviti mohli Váš Majestát a popatřit Mu v oči a budou arci hledět k starověku, k svým činům zavést pozornost i hovor a všecko marně – závistně se zardí, když porovnají se skutky je Toho, jejž Historia zove Velkým Fricem – tak, Chrapovickij, baťuško můj moudrý, taks napsal všecko? Tuto plástev medu teď pošlem do Prus Jeho Veličenstvu za cukrlátko, jež nám poslat ráčil. Což nejsem generosní? Nejsem dobrák? Víš, baťuško můj, co On řekl o mně? 38 „Jak ďábel chytrá je ta ženská sukně –“ doslova, Chrapovickij. Bože otče, že chytrá jsem... Jsem pouze na svém místě a darů všech, jež Příroda mi dala, a všeho, co jsem nabyla kdy sama, že jako panovnice užít umím. A co jest politika? Míti vždycky zásady práva, pravdy, poctivosti a operovat jimi vůči jiným – sám pak se dát vést svými interesy a uplatnit je za každičkou cenu, ať smírnou dohodou, ať zbraní v ruce. Já, baťuško můj, do Ruska jsem přišla jak chudá dívka, neměla jsem věna – dnes mohu říci: dala jsem mu Polsko i Tauridu dám – prozatím jen – slyšíš? A dále poslyš: Rusko má zas prince, víš, proč jsem dala při křtu vnuku svému to jmeno Konstantina? Baťuško můj, ten Konstantin, to nemluvňátko malé, má velké příští. Tohle dítě zdědí císařství řecké, tohle dítě vjede do konstantinopolských zdí co vládce, tak jako že se zovu Kateřinou, či „jako ďábel chytrou ženskou sukní“, jak se pan bratr v Prusku vyjadřuje. Teď jednoho mi ukaž z ruských carů, jenž roveň byl by této ženské sukni, jen Petra vyjímaje... Ba, i Petr, přírodní síla, komoň nezkrocený, proletěl věky divokým svým tryskem, za sebou vleka starožitné Rusko z asijských končin před Evropy zraky, jak rozházenou kybitku. Já teprv, 39 já, Kateřina, dokončila všecko – ty, baťuško můj, víš. Ty pozoruješ mé všechny činy pohledem svým moudrým a mlčet umíš – protos tajemníkem. Ty víš, jak hořký chléb já tady jedla, když, děvče ještě, do Ruska jsem přišla a Jelizavet maťuškou mou byla a tupec Petr Třetí mužem mojím – to byly časy, vzpomínat je trudno. Dnes možno smát se. Raději se směji, vždyť každý velký člověk na tom světě má velkou porci veselosti v sobě, a veselost – lék proti sestárnutí. Ty víš, že vzdala jsem se národnosti i náboženství – jsem dnes ruský člověk a rustější, než předchůdci mí byli – pro slávu, postavení se jich vzdala, mám slávu tu a má ji také Rusko. Čím, baťuško můj? Že jsem chtěla vědět vždy proto všech proč, jež mě potkávala, že učila jsem se, a že se učím, neb vím, že panovník je pouze zřídlem i velkosti i moci svého státu. Víš, jak se modlím? Ty, můj Pane Bože, dej rozum mi, bych lid tvůj stále vedla dle svatých zákonů tvých – tak se modlím. Já věřím v jsoucnost velikého Boha, ač ten můj není bohem našich popů. Zákonů božích výklad – ten mně dali Grimm, přítel dobrý, Diderot a Voltaire a Montesquieu, svatý Montesquieu, – já papežem být, byl by prvním svatým, „Duch Zákonů“ byl brevířem mým drahým, v něm našla jsem, že všeobecné blaho 40 jen zákony lze míti docíleno, že mocnář otcem podaných má býti – tak maťuškou jsem širé Rusi svojí. Ty víš, jak trestal Petr – pověz nyní, kde popravní jsou špalky, šibenice? Já, maťuška, tak netrestám svých dětí, nač krve mně? Arsenij Macejovič, ten zpupný arcibiskup, byl by jinak zakusil hněvu Velikého Petra – já dala rozbojníka do kláštera, já nejsem lačna provinilé krve. A kdož šli za Jemelkou Pugačevem – to byla těžká zkouška pro mou duši – já nebila jich. Já jen usoudila, že jimi vyšly předchůdců mých hříchy, a hledala jsem nápravy a léků. Víš, baťuško, jak komise se sešly a rokovaly – já jsem poslouchala a v plevách planých řečí našla zrnko, jež zasila jsem potom, a jež vzešlo. Ba, hlava má jak mlýn jest, kde se mele dnem nocí stále – zlaté zrní z knihy a zrna zkušeností žití mele a mouku dává, z níž já připravuji chléb státu svému. Na sta roků měla bych zásob hojných. A sto roků chtěla bych žít v té práci. Dopečeme aspoň, co začali jsme. Polsko upravíme, to Polsko – středověk je v permanenci, kde kasta šlechty s kněžstvem lakotivým chce národem se zváti. Mají krále, jenž významu víc nemá, než ten panák na hracích kartách pestře malovaný. Já dala jim jej – baťuško, vždyť August 41 byl mladou láskou mojí v dávných letech, jak Lanskoj dneska, za tu lásku dala já korunu mu. Ale přijde chvíle, že vzít ji musím, jenom proto musím, by jiní nepřišli a nevzali ji – ti jiní, znáš je, je to bratr Pruský a císařovna. Z ubohé té Polsky, jež dnes je nečasovým státním žertem, část uděláme šťastné Rusi naší. – Krym Turku vezmem, bychom, jak řek vezír, mu vysadili dveře – pak lze vejít, kdy nám se zachce, v brány Cařihradu, kříž pravoslavný vztýčit na Sofii a Turka, slabé strašidlo to vyhnat, a postavíme trůn tam Konstantinův. To provedeme. Překážet chce někdo – jak pes se odežene, jak pes, který ruší, když v kuželky se koulí... Chrapovickij, jásavý život, činůplný život, člověčí štěstí – obrať medailii a pohleď na tu druhou stranu její: Kdo přijde po mně? V jaké ruce octne se dědictví to? Kdo má pokračovat v té práci mojí? Ty víš, syn můj Pavel, ten hnusný Pavel, umrlčí jenž lebkou a jejím obsahem tak připomíná mi otce svého, toho hlupce Petra – jenž nenávidí mě a dílo moje – a já to cítím – ten má dědit všecko a rozbořit snad z nenávisti zlostné, co stavěla jsem? – – Holoubku můj, počkej, i tomu předejdeme zavčas moudře. Pomůže zákon. Zákon – totě všecko. 42 O nástupnictví postavíme zákon a zabezpečíme jím dílo svoje. Vnuk Alexander také je z mé krve, ne z Petrovy. A tobě, Pavlíčku můj, zanechám jedině své memoary, kde ukryla jsem otravný jed pochyb – víš, Chrapovickij, já je psala tenkrát, když Jelizavet vládla svatou Rusí a já se pokorně jen chvěla v koutku jak pavouček v své nastražené síťce – já naznačila jsem v nich Pavlíčkovi, že Saltykov by moh být otcem jeho – ne výslovně, já naznačila pouze, neb pravda uhodí a potom mlčí, kde nejistota stále otravuje. – Ah, Saltykov... byl krásný jako Lanskoj, bohatýr slavný, švihák k pohledání! Já tehdy psala ty své memoary, netušíc, k čemu se mi hodí jednou – už tenkrát maně já jsem nechápala, jak žít a nepsat. Psaní vlastně baví mě nejvíc ze všeho, víc nežli karty, než kuželky, než divadlo, než šachy – však víš, jak píši. Ach, ach, baťuško můj, mně zdá se, že tím vším, co vykládám ti, a psaním, vládou, plány, myšlenkami, utíkám vlastně před něčím, co v jádru je nevýslovně smutno, opuštěno – před vlastním já. Ni chvilku se mi nechce být samotna s ním. I ten Lanskoj v posled s tím vřelým tělem je mi útočištěm, kam po dením se kolotání schýlím před tím svým já, než zabaví zas spánek mou duši hluchým klidem... 43 Dosti o tom. Nač potápět se do mrazivých hlubin, když na povrchu řeky slunce hraje? Veselí buďme, veselost – ta hřeje. A pišme zas. Já diktovat ti budu, baťuško baťuškiči Chrapovickij, list Grimmovi. Vem v umné prsty pero a začněm vesele – tož oslovme jej: Monsieur le Freiherr... 44
EVANGELIUM SE ZVĚSTUJE
[45]
REVOLUCE
A je to něco, co se neslo světem jak vítr a jak světlo svěžím letem, a sny a touhy dávných trpitelů vyvstaly z hrobů, hlásily se k tělu a učiněny byly ihned činy. Pořádek sdělán, zaplašeny stíny a odklizeno shnilé harampátí, snad nejemně, však když tě čilost schvátí, pak lecos stane se v tom chvatu vírném, co nezničil bys nikdy v kroku mírném. A máš-li trochu choulostivé city a jsi-li dítě sentimentality, pak zůstaň raděj v starých parků hluši, kde Amor pouští šípy na Venuši, kde pudrovaní kavalíři září, kde dámy mají přílepečky v tváři – a lží je vše: i bůh, i slovo muže, vlast, přátelství i ženských lící růže, lež, všude lež. Nuž, citlivůstko, chceš-li, v ten svět si zajdi prolhaný a sešlý a sni tam... Zde pro slabé místa není, krev proudí tu a kanonů zní hřmění a před Věčnosti tváří jenom silní jsou dobří, klidni, šťastni, neomylni. A bůh? Je? Není? Těžko říci. Kdo ví? A je-li, ať si ve svém nebi hoví a nemíchá se v naše lidské věci. Neb vyvstali tu obrové a reci, již hlavu svoji hrdě povznášejí, nic netíží ji, myšlenky pak její 47 ji lehkou činí, zdvihají ji vzhůru nad bláto ulic, nad života chmuru, a když se vyprosťují, pak to blýská a hřmí, až diváku děs hrdlo stiská – ty nepostraší kdos tam nad hvězdami, ty neovládnou ani sebe samy, jsou rozsévači na planinách Smrti a bezvolně pak sami sebe zdrtí, dělníci Osudu... Čas velce letí, a každý rok se čítá za století. 48
Z DENÍKU Mlle DE T.
1.
13. července 1789.
Ve Vincennes jsme byli na výletu a k večeru při druhém menuetu přicházet vidím otce šerem stromů s de Richebourgem, jenž je přítel domu, a vážní oba. – Řekli, že čas jest tu se vypravit co nejrychleji k městu, že nepokoje jsou tam, luza všady se srocuje a staví barikady, že vojsko střílí. – Hned jsme přivolali své povozy. Že papa slouží králi, náš lokaj livreji měl Tuilerií – i nakázal mu papa obrátit ji a do města jít sám a nenápadně. Jen kočí zbyl nám. Pustili nás snadně do města branou přísně obsazenou. A jedem. Tu a tam se čety ženou hlučících lidí. Cestou od Bastilly nám několikrát dráhu zastoupili, však nezdrželi. Jedem po nábřeží, tam mrtvý jezdec v louži krve leží od pluku Royal-Allemand to. Zvony v hluk lidí bijí poplašné své tony a lidé sbíhají se z ulic z dáli, po zbraních křičí, jiní Sláva králi! U Tuilerií černá masa stojí, pluk Royal-Allemand to v plné zbroji. My dojeli a papa kázal hbitě pohasit světla po celičkém bytě a nám jít spat. Já svlekla se a stála u okna dlouho. Na náměstí plála 49 pochodní spousta. Světlo červenavé se lilo hrůzně na postavy tmavé, jež řečnily tam, hlučely a řvaly, zdvihaly ruce, sem tam pobíhaly – a bylo to jak výjev na jevišti. Noc pěkná jinak. Bílých světel tříští pokryto nebe. Půlnoc byla snad, když stichlo vše. Já rozsvítila v mžiku a zapisuji tohle do deníku. Jsem hotova. A nyní půjdu spat. 50 2.
14. července 1789.
Hlučení z dola vzbudilo mě časně, já k oknu stoupla. Slunce plálo krásně radostným jakýms, čilým, svěžím světlem. A po náměstí jak včel v roji vzletlém se lidstvo hemžilo a hlomozilo. My strojili se. Po snídaní bylo, když de Richebourg k nám přišel: že prý jesti vzrušení všudy; v městě, na předměstí se rojí postav jak mravenců všady a vylupují zbrojířů všech sklady, řečníci mluví rozčilené řeči, jich posluchači hlučí, bouří, ječí, gard většina už sbratřila se s davy a tenorem se stala této vřavy, Ať žije třetí stav! – hřmí hlasy hromu a Do zbraně! řvou do průjezdů domů, mávají píkou, zrak jim zlobně plane – prý dojista se dneska něco stane. V poledne lokaj hlásil, že proud lidu se bouřně k hotelu hnal Invalidů, kde guverner jim bez jediné rány otevřel arsenalu všecky brány, dal vybrat pušky, palaše i děla – lid řval a bral, pak masa rozkypělá se ku Bastille hnala, že prý chtějí zdi její ztéci, vůbec zmocnit se jí. A skutečně: když odpoledne hrála jsem s de Richebourgem whist, tu ozývala se střelba děl a pušek od Bastilly. A k večeru pak pokřik vyrazili, 51 že řada našich oken zařinčela, a Paříží hned kvapná zpráva spěla, že Bastilla je právě vzata lidem. Můj papa jaksi s povzneseným klidem novinu přijal, šlo mu pouze o to, by Dvoru nestalo se všecko toto záminkou k vojenskému zakročení. De Richebourg mnul si ruce v rozechvění a mluvil krásně básnickými slovy, že Francii teď čas nastává nový a podobně tak. Papa odporoval, a de Richebourg se dále rozpaloval a tak se přeli. Rozuměla málo jsem tomu všemu – tohle však se stalo: řek Richebourg, krásno že žít v čase takém a na mě patřil rozářeným zrakem, že pohled ten mi jel až ke dnu duše a já mu rozuměla v sladké tuše. (Už při whistu dnes prst můj jednou chopil a políbil jej – potom oči sklopil, falešně vynes, pot si utřel s čela – a já v té chvíli také neviděla.) Náměstí dole zahlučelo zase: veliká řeka lidstva vlévala se z ulice každé, křepčili a řvali nějaké písně. Jeden proud pak z dáli se přihnal divě, zvlášť byl zdraven křikem, šli zpívajíce, v čele s kapelníkem, jenž k pochodu takt dával rukou pravou zdvihaje vidle – s nabodenou hlavou. Já křikla, odskočilaodskočila, v okamžení mi bylo zle a matno do omdlení, 52 má voňavka mě pouze zachránila. Jean přines zprávu, že ta hlava byla Bastilly guvernera, Launayova. Prý po dobytí střet se s lidem znova a zabit byl. Můj papa při té zvěsti se zachmuřil, prý nemůže být k štěstí, když šelmy vrchu berou. Mluvil chvíli o panu de Launay, muž byl prý milý, guverner vzorný, šlechtic dokonalý, do posledního dechu věrný králi, jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí. Zas šli jsme k oknu. Řev byl stále větší a rostlo nadšení té pusté masy. Pochodně vzplály, hrdla výskala si – pekelný rámus. Při tom několikrát se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad a tisk ji něžně. Já též trochu jeho, ne silněj, než tlak plátku růžového by mohl dopadnutím způsobiti... Byl u nás dlouho. Nesměl dříve jíti, neb papa nedovolil, do té vřavy, až k dvanácté. Muž celý, šlechtic pravý je Richebourg... Zítra vysloví se snad. Dík, bože, za den tento. Půjdu spat. 53 3.
16. července 1789.
Dnes vyslovil se. Řekl papa o mě tak horoucně, tak srdečně a skromně, že do pláče mi bylo. Papa němě mu ruku podávaje hledl ke mně – já vzlykla štěstím – bylo rozhodnuto. Je ovšem nutno, přečkat bouři tuto, pak za pohody, v čase bezemračném své hnízdo sobě hezky stavět začnem. A papa míní, že by Richebourg věru měl vojenskou si zvolit karieru a styky s dvorem, s jmeny slavných zvuků chce záhy jemu dopomoci k pluku. Můj Armand slouchal, potom za hovoru jsem cítila však, že stát nechce k dvoru, že služba taká není v jeho chuti a vím, že už ho nikdo nepřinutí, ba, zdá se, že svým srdcem cele patří k těm šlechticům, již s národem se bratří, či, jak dí papa, „čiší ideami, jež světla pekel sila mezi námi“; tím papa jistě Diderota míní a Voltaira a Rousseaua a jak jiní ti jmenují se – ovšem podotýkámpodotýkám, že Armand řečí nenarazil nikam, jen já tak vycítila, papa neví – nač také vzbouzet marně jeho hněvy? Já vím, že Armand za vším duší stojí, je proto nadějí a vírou mojí a to snad stačí... Matko boží věčná, ať nad námi tvá milost nekonečná 54 bdí milostivě! Svatá nebes Panno, to štěstí naše buď Ti odevzdáno, rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť – a k Armandovi budiž vlídna zvlášť! 55 4.
17. července 1789.
Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami. K večeru bylo. Slunce záclonami se probíjelo rudě do salonu. Tisk moji ruku. Líčil chvíli onu, kdy padla Bastilla, měl nové zprávy, a maloval ty rozlícené davy, a střelbu a to všecko, jak tam bylo, byl rozpálen a v očích až mu mžilo pohnutím vnitřním – lid prý – jací reci! a jásá takřka nad stavem těch „věcí“. Nu, papa nebyl doma – díky bohu! a já – co ubohá já více mohu, než poslouchat? Já poslouchala tedy a čekala... A teprv naposledy, když odcházel, dal jedno políbení... Oh, jaké malé máte pochopení, vy muži, tužeb duše milující – vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící a všecko to – – jak, mám to věru psát? Ach, ano – moh si klidně ponechat a jedno políbení ještě dát... * Je po půlnoci: papa v rozčilení dnes přines zvěsti: princi urození, Madame de Polignac a Broglie a více vysoké šlechty prchlo za hranice. A myslím, zřídka papa vztek měl větší, řezavě mluvil, jakby bodal řečí – a když mi vposled dobré noci přál, zavzdychl těžce: Ubohý ten král... 56 5.
20. července 1789.
Den bezútěšný. Richebourg v noci včera odejet musil. Se stran kolikera sem došla zpráva, že se po venkově lid sprostý bouří. Odjel k matce vdově do Normandie. Lid ten všude vznícen jsa Bastillou mní, řád že starý zřícen, na zámky táhne, plení je a pálí a vraždí šlechtu. V tom zvlášť neurvalý prý vztek jest jeho. Richebourg chvěl se lehce a bylo zřejmo, že snad ani nechce věřiti všemu, což je dokázáno. A papa hezky ostře řek, že ano, že to jsou konce, když se koketuje s tím hrubým živlem, který lid prý sluje. Král na příklad prý zprávy o Bastille se dověděl až za půlnoční chvíle, a Liancourta ptal se rozespalý, zda Paříž revoltuje proti králi a když mu vévoda řek na to prudce: „Sire, ne revolta, to je revoluce“ – jen zív si, a zas ve spánek se hříže řek, vojsko že teď nesmí do Paříže. A vláda? Listu svému zakázala, by o Bastille noticka se dala, tak v Gazette do dnes zmínky o ní není pro vtipkařů všech ovšem potěšení. A papa tuší, že se cosi valí, o čem se nesní vládě ani králi, ba, že tu visí bouře v dusném vzduchu a smutno, že sny velkých našich duchů to hlásáno a dávno připraveno. Vzduch k zalknutí a nebe zataženo 57 a elementů spousta na nás spadne, jichž nikdo nečekal a neovládne – – A papa horlil takto ještě dál, však nikdo z nás mu neodpovídal. Richebourg je v dáli... V duši mám jen žal a pro slzy už nelze psát mi dál – – 58 6.
23. července 1789.
– tak zanedbávám vás, mé bílé listy! A i ten dnešní nechám skoro čistý, neb není psát co. Co by bylo nové, už vlastně nyní také „starým“ slove – shluk na ulici, rámus ve dne v noci, vše jaksi bez rady a bez pomoci, předměstí vylila se do Paříže a žluté tváře, jichž jsi neznal blíže, s výrazem strašným do očí ti civí – hlad prý je všude, hlad je žene divý i k vraždám zoufalým i k pomsty činům. Tak Foulonovi, zeti, dvěma synům pro lichvaření moukou proces krátký byl udělán, jim hrdla do oprátky a tak je vlekli trochu ulicemi, zvěšeli na lucerny, strhli k zemi, pak zuráželi výskajíce hlavy, do krvavých úst nacpali jim trávy a hlavy na tyč – s jásavým jdou křikem, jak zahnán hlad by byl tím okamžikem. A tak to chodí deně. Deně vrací se totéž – ovšem s malou variací obětných osob. Nic už není nové – a tohle Armandovi „lidem“ slove! 59
ODA KLOPSTOCKOVA psaná po 4. srpnu 1789
Mdlé oči starce! Osud nevyzpytný vám dopřál štěstí, jehož dopřál kdysi Mojžíši, vůdci synů israelských, dav pozřít jemu s temene hory do oblaků čnící v zem, lidu jeho dávno zaslíbenou, a zrakem, Smrtí již již zavíraným, kraj ten směl spatřit. Já mínil dosud, že jsem viděl dosti, když zírat směl jsem, kterak Fridericus jak Herkul rány rozdává a ničí evropské saně – Gallie slavná, netušil jsem tehdy, že tebe uvidím, jak budeš bořit omšelé zimyplné tmavé kobky, věznice lidstva. A na těch troskách zřídíš novou říši, kde velké slunce svítíc hřeje všecko, a lidé – bratří bez okovů tvrdých žít budou volně! Mdlé oči starce! V podvečerním světle jste viděly svět nový lidí příštích! Má noha nevstoupí tam – vy však nyní můžete shasnout! 60
LOUIS XVI.
I. Líc
Co chtějí lidé? A co chce ta doba? On ví, že srdce dobré má a přeje všem nejlepšího. Co se to jen děje? Dřív nebylo tak. Odkud tahle zloba? I královna je dobrá, dobří oba – proč paskvily, hluk, vzteklé obličeje? Dvůr zbraně radí, čas prý kvapí, zle je – však prolít krev? To se mu nepodobá. I královna tak radí. Stále hůře – a on by tak rád vařené své kuře pojídal v klidu! Pak by na kolena své děti vzít chtěl, ve vědách je cvičit, pak hodin pár, by byla trochu změna, chtěl by si truhlařit a zámečničit. 61
LOUIS XVI.
II. Rub
Jen získat čas – a bestie ty divá, jež lidem zveš se, já tě upokojím; chceš to a ono – slíbím slovem svojím, však uklidní se zježená tvá hříva. Král-Slunce, jenž byl jasným předkem mojím, měl pravdu: bič na záda tvoje křivá – já biče nemám; slova konejšivá ti dám – však jak on, na svém místě stojím. A Bůh mým soudcem – z milosti já jeho tě k svému vozu dostal za spřežení, a co tvou potřebou je – já vím pouze. A oprať nesmím pustit v čase nouze, jak přáním zvířete je nemoudrého – a povolím-li – pak jen okamžení... 62
Z DENÍKU Mlle DE T.
7.
2. října 1789.
Já viděla zas Veličenstvo Její po dlouhé době. Jak je v obyčeji, že občas nutno složit reverenci, jel papa do Versaillu k audienci a vzal mě sebou. Roty luzy s řevem šly po Paříži, což je dením zjevem, ba, teď už jaksi zvykem toho města – však klidna jinak byla celá cesta. Ve Versaillu nás rozloučili známí, pánové otce, mě si vzaly dámy, Mlle de Martin, Me Montcalm z Renoiru a zavedly mě do svých boudoirů, kde Madame usedla si ku spinetu a zahrála nám řadu menuetů, my tančily s Mlle a dost rozpustile, neb nikdo neviděl nás. Přišla chvíle snídaně druhé, my jsme posnídaly, pak seděly a cukrovinky braly a Me s Mlle líčily mi, jaké změny zde novou dobou byly přivoděny. Že Veličenstvo Jeho jako vždycky je stále klidný, skoro apatický, neklesá ničím, nemůže se vztýčit, je stále týž, jen přestal zámečničit a honbě odal se, jež od dne ke dni je zábavou a vášní jeho přední. A královna je pobledlá a smutná a hlásá, že je rázná akce nutna, čas nejvyší už k odporu se vzchopit, proud špinavý že hrozí všecko stopit – 63 však výbuchů a rad těch ustavičnost se tříští o královu flegmatičnostflegmatičnost, tak Veličenstvo Její hlavu věsí a ve dne noci, v noci dne se děsí, vždyť matkou je. A tak se často stane, že nemá ani vlasy pudrované, šat zmačkán je a truchlý úsměv leží jí v očích, kde dřív smál se rozmar svěží. – Den uběh za hovoru zábavného, však teprv večer korunou byl jeho. Pluk Flandres přišel do Versaillu právě a Gardes du Corps mu daly banket k slávě v operním sálu, v tom, kde přede lety máť moje tančila dva menuety s císařem, když byl hostem svojí sestry. My v loži byly, dole hlučel pestrý roj oficírů, hudby písně hrály, nadšeně vojsko připíjelo králi a královně, na zdraví dauphinovo – tu z gardy pařížské kdos žádal slovo a také lidu připíti chtěl tuto, však hroznou bouří bylo odmítnuto; a oficíři nyní v zlosti zjevné kokardy rvali s přilb si trojbarevné a do loží k nám s hlukem vybíhali, my bílé kokardy jim připínaly a číše znovu přípitky zas hřměly, planuly oči, tváře zahořely a řeči řítily se ve peřejích – kdos odběhl pro Veličenstva Jejich – a ejhle: otevrou se sálu dveře, král s královnou se v prostor vážně beře, 64 král, bičík v ruce, jak se vrátil z honu, unaven jaksi, lhostejnost má onu, jež nevzruší se; královna pak bledá pohledem modrým po sále cos hledá, na ruce dauphina má – a v té chvíli muziky známou píseň zanotily, tu smutnou píseň z Lvího Srdce hrály: O Richarde, můj králi, všecko tě opouští – – Mrazivý pocit probíhal mi tělem, neb co se nyní dělo v sálu celém, to sotva viděly kdy lidské oči: kde kdo byl, s křesla mrštně povyskočí – a k Veličenstvům – líbají jim ruku – hlas zbraní, židlí, sklenic v bouřném hluku se mísí s vivací a přísahami – a kordy blýskají se nad hlavami pod lustrů křišťály – a hudby hrály dál truchlou romanc o Richardu králi, jejž všecko opouští – až k pláči skorem ze všeho bylo... Rozjasněným zorem Marie Antoinette se zadívala do žhoucích zraků, tvář jí ohněm vzplála a vítězně na krále pohleděla – ten stále znaven, nezdál chápat zcela, co děje se, jen zív a jako vždycky stál nepohnut a hleděl apaticky. – – Dvůr odešel. My s ním. A kdož tam zbyli, začali tančit. My se navrátili hned zrána do Paříže. Slavnost pluku zde dělala už velmi mnoho hluku 65 a zlostné krve. Lid se rozčiloval a různé důminky si kombinoval, že král prý s nimi hru hrá obojetnou, dvůr stále obklopuje stráží četnou, buď aby na Paříž táh, či těm četám se rozkaz vydá, aby táhly k Metám, sám půjde též a s Rakušany, Prusy vražednou vojnou Paříž zkrotit zkusí – tak jitří se ty davy, chodí městem a Dvoru hrozí nejpřísnějším trestem, ba, někteří z nich hlučí neustále, že nutno zvěšet královnu i krále... Když papa slyšel to, řek v rozhorlení, že právě králi nic tak cizím není, jak obrátiti proti lidu zbraně, při audienci řek to odhodlaně – a – bohužel – je prý to rozhodnutí, na které jedině je spolehnutí. Královna, ano, ta by dala pálit a jistě, že by dalo se to schválit, vždyť nerozhodne-li se všecko prachem, pak skončí prý to záhy strašným krachem – jeť papa vzor přísného člověka a od mírnosti nic už nečeká. – Ó Richarde, můj králi – teskným hlasem mi v duši zní to. Ve snu slyšela jsem tu píseň šumět. A dnes celý den mi duší táhne smutný její sten. – Ó Richarde, můj králi – aspoň v letu si zkusím notovat ji na spinetu – a královnu zřím hrdě při ní stát – – Ach, Richebourg moh by též už zprávu dát. – 66 8.
3. října 1789.
Zas po půlnoci... Přišla dneska zpráva, mé oči pálí, bolí moje hlava a pero klouže – – dostala jsem psaní: vypálen zámek, mrtva stará paní, on zoufalý je... Spěchal dnem i nocí... hnán předtuchami... spěchal ku pomoci a našel ohořelé zříceniny a jistotu, že žebrákem je nyní. – Sedláci přišli s cepy, vidlicemi a hrozili. Že chtějí panskou zemi, že privileje paní vydat musí, sic že ji roztrhají ihned v kusy prý po pařížsku. Paní poděšená vyhledla oknem a jak zasažena dopadla k zemi – nepovstala vícevíce, před branou zámku stála šibenice. Lid vnikl do vnitř – všecko vyloupili a odnesli – pak zámek zapálili... Víc nepsal – dalších zpráv prý brzy dá mi – můj věčný Bože – co teď bude s námi! 67 9.
4. října 1789.
I cousin můj je jaksi celý z míry: on klidný voják, jenž jen kroutí kníry a nedá trysknout rozhodnější větě – dnes bouřil na ten nepořádek v světě, na nedostatek kázně, dobrých mravů, na krále, na dvůr, na zpupnictví davů, to proto, že prý postřeh v regimentu rýpavou práci vzpurných elementů, z ulice hesla rozžírají kázeň, a voják ztratil respekt už i bázeň, jde mimo, důstojníka nepozdraví, sto se jich skupí, sestrkují hlavy, zlý pohled hodí po svém představeném, grimasu v obličeji sešklebeném, k rozkazům hluší, v odpovědích hrubí, však jinak mají řečí plné huby – a všecko se tak nějak rozpadává, prý slovem pluk svůj z Flandres nepoznává – A papa řekl: I tu zřejmo je, že rozpadá se celá Francie – 68
ROBESPIERRE (1789) (Vypravuje Madame de Staël)
Vše urovná se, vše se hladce skončí. To duchů zvíření jest pomíjivé, jest pouze blahodárným jarním deštěm, jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí. Mirabeau doufá, a ti druzí páni z Constituanty vzdělaní jsou, mírní – z takových duší nikdy nevyšlehne bouř zkázonosná. Přicházejí houfně, když jour je u nás, ráda naslouchávám hovorům jejich rozšafným a vtipným, a s toho stanoviska jinak jeví se dějin běh, jež teď se rozvinují našemu zraku. Mirabeau se ondy o panu z Robespierrů nám zmínil význačným tonem: pán ten v shromáždění prý posměch za každý svůj návrh klidí, však nezastrašen kráčí vytrvale svou cestou dál a v posled cíle dojde, neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří vše, o čem mluví. Je prý filosofem a snílkem trochu, celkem tedy mužem snů Platonových. Žádoucno je tedy, by taký člověk záhy vlivu nabyl. Já požádala o čest návštěv jeho a přišel včera. Přijde rád i příště. Krasavcem není pan de Robespierre, je nevysoký, hlavy nepoměrné, 69 rty nadulé a líc má barvu loje, na skráních prokmitají četné žilky, ne namodralé, jak u lidí jiných, však zelené, a zelenavé světlo hrá při hovoru také v očích jeho studených hnědých. Pohazuje hlavou a poškubuje rty, což není zvykem, spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta. A při tom čisťoučký je, dobře oděn, vlas česán bezvadně a napudrován – spíš profesora latiny bys hledal v té postavě a ve způsobu řeči, než politika. Jemný jest jak poet, Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká k Přírodě v lásce, v idylických touhách po stiných lesích, po kvetoucích lukách, odlehlé chaloupce a cnostném žití. Cnost totiž nad vše Robespierre cení a v souhlase s tím zavrhuje všecko, co jako přežitek dob hrubých trčí do našich časů: násilí, trest smrti, čin každý vůbec, jímž je ohrožena osobní svoboda a vůle lidská. A Mirabeau má pravdu: o těch věcech tak přesvědčivě umí hovořiti, že cítíte, jak sám v ty sny své věří, a podíváte-li se v oči jeho, je pohled jejich ztracen kamsi v dáli, v tu říši dojista, kde všecko skutkem, co v tomto světě dosud jest jen touhou. A také pocit máte, že ten člověk vše nasadí, by snům těm svým dal těla. 70 Ne, dokud tací snílci zastupují Francii naši, nesmí klesat naděj v mír poměrů a klidný průběh časů. Trůn králův nemůže stát bezpečněji než v středu takých mírných filosofů... 71
Z DENÍKU Mlle DE T.
10.
5. října 1789.
U markýzy de L. jsme s papa byli a toť se ví, že všichni hovořili, jak vzniklo hnutí to a co se dělo a jak by teď se zastaviti mělo – myšlení za dne, sny v neklidném spaní se kol těch věcí točí bez přestání – a mluvili tak páté přes deváté, až Mirabeau – jej zřela prvníkráte jsem v životě – řek určitě a klidně, že král i s královnou v tom zhynou bídně a luza z ulic zneuctí jich těla. Společnost celá pak se odmlčela a Mirabeau dál mluvil. Já už dříve slýchala, že měl žití pohyblivé, romanů na sta, souboje a dluhy i na pevnostech trest odseděl tuhý – a tak jsem si ho bystře prohlížela. Je krásně ošklivý, bych pravdu děla, lví hlavu má, a strašnou velkou, hrdou, tvář samý dolíček, šíj mužnou, tvrdou, když hovoří však tím svým hlasem jasným, zrak zahoří mu svitem přeúžasným a ozáří mu líce, klenbu čela – že krasšího jsem muže neviděla. Pak dokreslil mi papa obraz jeho: muž nevšední a ducha velikého, nesporně prvý řečník parlamentu a kdyby vůdcem též byl, on by jen tu 72 bouř zastavit moh, odstranit a stišit, jak výbuch její uměl připospíšit. Však nemá víry, Dvůr se nepřemůže a parlament už podezřívá muže, že prý – (tu papa odměřeně stich, i vůči mně je bedliv v řečích svých). – A při všem vzrušení tom život plyne šedivě, dlouze... jako když se šine berlína stará prachem cesty s tíží a cestujícím nuda oči klíží a klímá kočí, ba i koně v chůzi. A přec je tolik neklidu a hrůzy ve všem, co kolem... 73
LAFAYETTE
Na bílém koni, s povznesenou hlavou generál cválá – toť on, Lafayette, Paříži, vidíš? On, jenž svojí slávou i starý naplnil i nový svět. Zde král – tam luza. Tváří pohrdavou on na oba zří... Moh by povědět, že on je Francie dnes spásou pravou, však mlčí pyšně, věda, že tak hřmět z všech konců světa bude. Nemate ho, že není ani jiskry v hlavě jeho – eh, poměry a lidé – – zhrdá jimi. Neb on je On. A je tu. Chochol duje, na bílém koni plavně galopuje a pocit má, že letí stoletími. 74
Z DENÍKU Mlle DE T.
11.
6. října 1789.
Král v Paříži! Král s královnou i dvorem! A přivedeni meger z tržnic sborem! Markyza teta se jak lístek chvěla, když nám ten strašný příběh vyprávěla, v nějž – náhoda jak bývá časem kruta! – jak lístek právě byla zavanuta. U dvora ve Versaillu službu měla a včera do města se navracela. Bez lokaje, ba nechtěla ni stráží a v neúhledné jela ekvipáži, by nevzbudila pozornost se davu. Pršelo silně. Náhle slyší vřavu změtených hluků od pařížské strany – hřmot bubnů – výskotem zpěv protrhaný – a to jde blíže – kočí hlásí, že to dav žen se valí po silnici této a nemožno se vyhnout. – V malé chvíli zástupy první kočár zastavily. – Sta – tisíce jich bylo. – Mokré cáry halily bědně vyzáblých těl tvary, vlas řídký deštěm přilepen byl k skráním, zrak z tmavých jamek blýskal odhodláním, jak pohotové krví zrudlé nože – a poroučely tetě vylézt – bože! – a jíti s nimi nazpět... V plískanici jde ubohá tak s nimi po silnici – víc neživa než živa – děsem chorá – jde, ze služby jak jela ode dvora 75 v střevíčkách atlasových, bílém šatě a vystřiženém ovšem vrchovatě – plášť zůstal v kočáře – a v shonu lidu už po kočáře ani slechu, vidu – jde loužemi a blátem – a dešť s hůry jí pudrem smísen teče ze frizury – hřmí bubny – dav se sune rozvířený – královně laje hanlivými jmeny – a teta chvilkou jen se dotkne čela, zda snem to všecko, či zda sešílela a vidiny má... Bez myšlenky, ducha – na těle jejím niť už není sucha – jde ztrnule – a slyší, jak se kleje a vidí, jak se šklebí obličeje – a míhají se muskety a píky – i dělo táhnou... Umlk zpěv – jen křiky se ozývají – rakouská že zmije přinesla časy bídy do Francie – vším ona vina – kde kdo zřejmě vidí, jak ona francouzský lid nenávidí – štve vojsko na něj, cizinu i krále – lid nechce trpět pikle její dále – dnes na lucerně viset musí, podlá – jak slanečka lid roztrhat ji hodlá a srdce psům se hodí – – také věty se zachycují v shromený sluch tety a nadávky všech ohavností plné, jak žena umí jenjen, když ženě klne... Tak došly do Versaillu... Proud se pění do sálu Národního Shromáždění, co teta stihla, v konci sil svých již, v návalu mdloby palácovou mříž... 76 Versailles byl plný. Muži za ženami s píkami přišli, noži, musketami a radili se bouřlivě a krátce a rozhodli, že má jít deputace a králi říci, že je lidu třeba volnosti plné, laciného chleba, že lid chce míti vládce svého blížeblíže, a proto že má jíti do Paříže – stráž vpustila je – v audienční síni žen z tržnic hlouček nesměle stál nyní v promoklých cárech – řečnicí jich tužeb občanka byla z Venušiných služeb – a král, ten král, ten poslouchal ji pilně a usmíval se, hlavou kýval sdílně – dal sliby jim – že dámy zpity cely z paláce rozjařeně odcházely... A zatím venku – bůh ví, jak a kudy – se objevily vína celé sudy a chléb a maso – dav se nedočkavě na kořist vrhl, hýřit začal dravě, pak těkal městem, k zámku se zas vracel, hrozbami, kletím běsně zaburácel, rval se stráží se, která se jen plano bránila kolbou – mělať zakázáno stříleti na lid... V ministerské radě St. Priest útěk radil – došlo k svádě, neb Necker dí, že král tu musí zůstat – a král, ten král, jenž slyší bouři vzrůstat, i onomu i tomu přikyvuje – a náhle pero vzal a podpisuje z čtvrtého srpna ono usnesení ze schůze Národního Shromáždění o Lidských právech – o němž papa řek, že značí konec... nebo počátek... 77 V jedenáct hodin v noci od Paříže hřmot bubnů slyšán – cosi táhne blíže – dav zarazí se – tuší nepřítele – však jsou to gardy s Lafayettem v čele – ah, Lafayette! – Prý táhne do paláce, prý zadržet lid od krvavé práce – ah, Lafayette! – Má v Paříži dnes jmeno „general Morfeus“, neb dosvědčeno, že klidně spal, když dav ten rozháraný se shluk a s bubny vytáh z městské brány a když už běsně po Versaillu řádil, on v Paříži se na radnici radil... A teď je tady – jako anděl spásy do zámku kráčí – vlají jeho vlasy i jeho šerpa – a co gardy jeho se s lidem bratří – jistí krále svého, že krev svou i svých gard chce spíše prolit než ku snížení Veličenstva svolit, že žádá jen, ty prosby deputace, jež zároveň s ním přišla do paláce, král milostivě vyplniti ráčí – (a jak děl papa, body tyto značí půl abdikace královské vší moci). Král slíbil. Bylo právě po půlnoci. Že teta nespala – toť zřejmo bylo. Noc byla chladná, s oblohy se lilo, hluk utich, lidé spali, kde kdo lehl. Však sotva zábřesk nového dne šlehl, bestie vstává, jme se rozhlížeti a začne znova řváti po oběti – byl otvor v mříži – už jej uhlídala, skolila stráže – hlavy napíchala 78 na píky svoje – a tak zuřící se hnala ku královny ložnici. A Lafayette – ten rek a generál v náruči svého Morfea zas spal. Švýcarské gardy po chodbách se bily, svým životem svou paní zachránily – když luza zbivši je, se v pokoj vlila, tu postel královny už prázdna byla. A vraždilo se, loupilo a rvalo a ničilo se, co se zničit dalo – ta probodaná postel jako síť, ta svědčila, co mohlo se tu dít!... Pak probudil se hrdina dvou světů, když hluk mu vnikl v nitro kabinetu a komanduje samolibým gestem vyčistit zámek. Ale celým městem a parkem lidé rotili se, řvali: Král do Paříže! Do Paříže, králi! A Lafayette, muž bengalu a dýmu, k výstupu vida moment efektnímu zval krále, aby splnil „prosbu“ onu a objevil se lidu na balkonu – a král, král neblahý dal jemu ruku a tak s ním vyšel – vzrostl řev a z hluku hřímavěj hřmělo: Do Paříže, pane! – a král – kýv hlavou, že se hned tak stane. Tu Lafayette, jsa vznícen v obličeji na balkon zve i Veličenstvo Její – královna bleda – srdce její tluče – dauphina rychle bere do náruče – a vychází – a panu z Lafayettu se zlíbilo vzít ruku její k retu 79 a kleknout před ní – ovšem také davu se líbilo to – provolal jí slávu – – Když teta semhle došla, papa zbled, široce jaksi hledě zaťal ret a velké slzy tryskly v oči jeho – já prvně zřela slzet otce svého! – Markyza teta potom vyprávěla, jak s dvorem nazpět do Paříže jela pod stráží lidu. Do kočáru řvali v líc takřka přímo královně i králi svou novou píseň. Že si v chvíli této do města vezou svého pana veto a paní veto. Že se změní věci, pan nadpekař že chleba bude péci a pekařka že bude pecny válet, že nutno pracovat a nezahálet tak sloky rostly. Krátili si cestu, tak dorazila povodeň ta k městu a k radnici. Pan Bailly krále vítal, obraty květné do své řeči vplítal – jeť on jak duha, jež se vždycky zjeví, když pomine bouř s hromovými hněvy. – Až k samým Tuileriím krále vedli a stále řvali. Vystoup znaven, zbledlý a do pohovky unaveně pad a prohlásil, že veliký má hlad – co pak se týče funkcí rozdělení a bytů – poroučet že už nic není – ať každý dělá, co mu libo, jisto a ubytuje se, kde najde místo – – Když sněd své kuře, dal si přinést knihu anglických dějin – našel v okamihu 80 a četl s napětím a vytrvale partii onu líčící boj krále a revoluce – – Teta ještě řekla, že nechce dýl žít v jícnu toho pekla, že stěhuje se, jako jiných více, v kraj pokojnější někam za hranice. Půl dvora prý již věci svoje balí i četní poslanci si pasy vzali a papa ať už také neotálí – Leč papa řekl ostře pevně: ne. Jen aby jela, on že zůstane. P. S. Noc. Papa přišel. Je prý zaručeno, že tažení to bylo nastrojeno vévodou Orleanským! Nepopříno, že on dal lidu peníze i víno, pak ve Versaillu objevil se s šerem a všech těch výstupů byl režiserem – leč je prý sklamán: cílil trochu dále, dav zpitý vzteklý odstranit měl krále s rodinou celou... Když ten oheň plál, pak ovšem kde kdo želízko své hřál: pán z Lafayettu, páni na Radnici, z konstituanty mnozí výtečníci – jen dva jsou, s nimiž lze prý soucit mít: král – oběť, vítěz – oklamaný lid. 81 12.
20. října 1789.
Snad bouřka ta už navždy ztišila se... Klid po Paříži. Život jde tu zase svou obyčejnou jednotvárnou chůzí. Jdou jedni v úřad, po své práci druzí, a obchody jsou vesměs otevřeny. A z ulic mizí zlostné divé ženy a muži rozpálených hněvných zraků. A nebe je tak čisto beze mraků! V zahradě tuilerijské deně hraje si malý dauphin. Na vůz, s něhož vlaje už trikolora, sype náklad písku, pak zapřahne se, vozík táhne v trysku – lid pohnut stojí venku podél mříže – je dobře, král že přišel do Paříže! 82
MIRABEAU
I. V životě V březnu 1791.
Jen stiskni víc, můj černý ďáble! V tvých ramenou, v těch měkých kleštích mně příjemno je! Líbej, kousej – leč ústa volna nech mi – chci ti – ty dusíš mě v těch pružných ňadrech, můj ďáble, počkej aspoň chvíli – máš spásu Francie v své ruce, pryč, neumoř ji... Včera večer v St. Cloudském parku já měl schůzku s velikou dámou... cikánko má, ne, nehledej v tom erotiku, mě může opít jenom oheň, tvůj oheň, dítě... a v tom parku my hovořili o zlých časech, o partajích a vášních lidu – dej sem ty rty své! – Což víš o tom, co valnou část dne vzdaluje mě od horoucího těla tvého! Nech na svých ňadrech hlavu moji – lví hlavou nazývá ji Paříž – a věř, že není na tom světě polštářů pro ni případnějších!... Mně ruku dala k políbení Marie Terezie dcera – ten polibek je svatým slibem, že trůn jí zachráním... i více... Po velkých starostech mi přijdou jen větší pouze... Líbej, líbej – 83 kdo ví, zda pak nám času zbude – nu, ano, nediv se, je možno, že poustevničit budou musit rty žíznivé při trudných postech – eh, líbej, líbej, dokud času! A zahledneš-li čelo moje starostmi těžce zahalené se mihnout někde na ulici – pak věř, v těch mračnech křídlo spínám k svým plánům, myšlenkám i činům, bych spasil, co jsem spasit slíbil – a moh pak složit mdlou svou hlavu zas v bílá tuhá ňadra tvoje! – Eh, nějak bude, líbej, líbej! A zpijme starosti ty všecky i duši zpijme! Co je život? Jen zpíjet sebe, zpíjet druhé – bachanal stálý! V shromáždění zpít proudem se svých vlastních řečí, zpít tryskavým se třpytným vtipem, zpít pravdami se, o nichž před tím se tobě nikdy nezazdálo – zpít posluchače, Paříž, všecko a zpít i tebe, černý ďáble – a odejít, než číš je prázdna, včas odejít... Ach, nejisto je, bouř nad hlavou je těžka hromy – co víš ty? Dej sem ty své rety! Splašených koní čtverospřeží chtít zastavit – a což, když smělec se dostane jim pod kopyta? A dostane se... marno všecko – buď s bohem, královno ty bledá – A ty, můj ďáble, líbej, líbej! 84 Vůz rozbije se – co mi po tom? Jen nebýt svědkem... Rtů tvých víno mě malátní a omamuje – však pil jsem statně, viď, je dosud? A nějak bude... Přijde konec a vím to... musí přijít záhy... 85
II. V historii V dubnu 1791.
Accoucheur, jakých málo v světě celém. Jak rys on po tmě viděl, poznal mhami, kdy Doba těhotna je myšlenkami a pomoh jí a je učinil tělem. Kleštěmi – rukou – v umění tom skvělém se neomýlil: nikdy pod rukami mu nikdo nezhas. Proved rád i klamy a narkosy též nebyl nepřítelem. I drobným lebkám pomoh, těhotny-li tu a tam také ideami byly a zrozence bez řečí adoptoval. Až teď, kdy velký porod připravoval, zhas náhle – to byl také případ prvý, že pacient i zhynul na to v krvi. 86
Z DENÍKU Mlle DE T.
13.
13. srpna 1792.
Můj sešitku, tři roky opuštěný! Tři roky děsu, hrůzy beze změny, že pokračovat mohu bezmála, jakobych včera byla přestala... Do Templu z Národního Shromáždění převezli krále. Jako do vězení – však královského. Dvory osvětleny a věže lampiony ozářeny, nad branou věnce z lipového listí – král spokojen byl. Docela se jistí, že přátelsky se shodl se strážemi, hovoří, ptá se, chodí sály těmi, o klíče, zámky, mříže zajímá se – sklon k zámečnictví ozval se v něm zase. I královna se zdá nést los svůj klidně: prý s úředníky mluví sdílně vlídně, když do pokoje vešla, rozvírala svůj necessaire a všem jim ukázala svůj poklad, sbírku vlásků svojich dětí, pak ruce parfumujíc, přivoněti jim dala k nim – a nic tam nechybí jí, své krajky, hedbáv má jak v Tuilerii i prsteny – a těm se strážci diví – nábytek vzácný z růžového dříví s sametem rudým, kuchyň znamenitou i koupelnu jí dali náležitou – maire Pétion snad nahradit chtěl nyní čím provinil se... Ba, v té jedné síni 87 i klavír je, což královnu zvlášť blaží a ondy hrála na něm svojí stráži i Marseillaisu – stráže zajásaly... Ach Bože můj... O Richarde, můj králi! 88 14.
20. srpna 1792.
Armand byl tady... Nevím, psát-li přeci, či – hlavu v dlaních – dáti slzám téci. Šest řádek aspoň... ano... hodně zkrátka, vždyť prknem má být každičká ta řádka a šest jich stačí, by z nich rakev byla, kde bych své sny a všecko pohrobila... My rozešli se. Dneska po večeři se otec ptal ho, zdali ještě věří, že toto revoluční hnutí není Francie zkázou, zda si ještě cení těch intencí, jež hrubou vedou masu a podobně. A Armand k jeho žasu prohlásil, že v tom hnutí bouři vidí, jež, trochu drsně, ale čistí, klidí, co věky nakupily a co hnije, že lepší doba vchází do Francie – a slovo dalo slovo – Armand v řeči prohlásil slavně, čas že žádá větší oběti nežli našich sympatií, že prapor vlá, že bubny hlasně bijí, a že je nutno jíti na hranice. A on že půjde... Papa smračil líce a suše řek, že nic mu v cestě není, že neváže ho ani zasnoubení. – Pak Armand mluvil cos o novém čase, o stromě, na němž právě utíná se jen suché snětí, o válce, jež hrozí Francii zvenčí, on že jako mnozí 89 chce s tornistrou jít prostě na hranice. A ještě lecos – nevím teď už více, ta slova na mou hlavu dopadala jak rány kamenů – já nedýchala, já pohnout nemohla se, slova říci, hned všecku krev, hned ledy ve své líci. A to byl konec. Od stolu jsme vstali. On s otcem obřadně si ruce dali, mně políbil ji: Buďte s bohem zatím a ostatní vše až se zase vrátím a vrátím-li se – a já věděla jsem, že rozloučeni nejsme místem, časem, leč něčím větším, že se neshledáme, že pod nohama půda se mi láme, a věděla-li jsem v svém žití dosud, proč žiji, kvetu, ký mě čeká osud – že nyní nevím. – Odešel. My chvíli o tom a onom ještě hovořili, vzpomínal papa, lecos uvažoval, i plány jakés do budoucna snoval, leč o něm zmínkou nezavadil ani. A potom když se odebíral k spaní, do očí se mi díval okamžení, dal vroucnější než jindy políbení, to bylo všecko... Teď mě pálí víčka, je ticho kolem, ještě jen ta svíčka plápolá trochu, žije tu a stojí a hází němé stíny po pokoji. A v té své hlavě slyším rány bítibíti, jako když hroudy na rakev se řítí. 90
VITTORIO ALFIERI 18. srpna 1792
Ha, Svoboda! Já, jenž jsem pěvcem jejím, vím, co to Svoboda jest. Všecko jiné, než Svobodou co zovou tihle blázni, taškáři, histrioni, loupežníci! Já uviděl ji, Svobodu tu vaši, a hrozil se jí. Životem bych býval zaplatil málem cenu seznámení a málo něžnou vlídnost při rozchodu. Chtěl z Paříže jsem vyjet, hnus a odpor zapřáhly koně mojí diligence, z hrůz zblázněného pekla chtěl jsem odvést svou hraběnku, jež očí mých je světlem a o Svobodě pod jiným snít nebem. Prokletá Paříž! Dojedeme k bráně a gardistů pár otevřít se chystá vrat mřížoví – tu z krčmy vedle vyjde zběsilců spousta – třicet jich být mohlo, jsou bez košilí, opilí a rudí, zří vztekle k vozům našim, kufry vidí a hlučet začnou, boháči že táhnou z bran pařížských, své jmění odvážejí, a lid tu zbude s hladem, bídou, nouzí. Strh hluk se, hádka: střízliví nás chtěli vypustit z města, opilci zas zdržet – tu vyskočím a pas jim ukazuji: Sem pohleďte a čtěte! Nevidíte? Jsem Alfieri, Ital, žádný Francouz, hle – čtěte, prosím, porovnati račte, vysoký – ano, hleďte, rudovlasý a hubený – tak popsán v tomto pasu 91 a tak zde stojím – srovnejte to přece – pas vaše úřady mi vystavily – u čerta, pusťte, chci se dostat z brány! – A zatím se jich ke stu shromáždilo zuřivých ďáblů. Zapalte ty vozy! Toť emigrant a jistě aristokrat! Kamením na ně! Na radnici s nimi! Tak řvali, ječeli a hrozili mi. Já chvěl se vztekem, že to pusté lání mou paní asi v diligenci děsí a že jsem bezmocen, jen zraky moje dýk sta a sta v ta otevřená hrdla Svobody dětí vbíjet nepřestaly. Za valnou chvíli canaille ta pustá, svým vlastním řevem asi unavena, utichla trochu – stráž mi pokynula – já do vozu vstoup – mříže zaskřípěly – a postilioni mí práskli v koně. My vyjeli. Za námi zdvih se pokřik, hvízdání, kletby – – neměli jsme touhy, než jet co nejrychleji z této země prokleté bohy, poskvrněné lidmi, a koně strhali jsme, bychom byli u břehů Arna... Jsou-li svobodnými Gallové ti – pak já, jenž Svobody jsem básníkem předním, jsem jen bídným rabem. 92
Z DENÍKU Mlle DE T.
15.
1. září 1792.
Čtu knihu. Slove „Nebezpečné svazky“, de Laclos psal ji. Srdce, plné lásky, se při ní chví a tetelí a bouří jak ptáče zastižené hrůzou bouří, však papa také výstražně vždy jistí, že dívka nemá takových knih čísti. – Můj Bože, nevím, zda-li kniha jaká svou příšerností více duši láká, než kniha tato. Zdá se jen, že lehtá, leč v pravdě – soudí. Na soudě je šlechta, francouzská šlechta. Je tu vysvlečena, je zločiny a hříchy naplněna a ortel strašlivý se nad ní snáší – my zahyneme – vinou předků, naší – my zahyneme – nyní – v této bouři – je nebe v blescích – ze země se kouří – my zahyneme – vidím to i cítímcítím, a přec se budem těžce loučit s žitím – my zahyneme – viní s nevinými jak plevel pole s klasy nazlátlými – Maria Panno – – 93
SEPTEMBRISTI (Od 2. do 6. září 1792)
Vznes hlavu, občane! Tvých dvacet roků stát musí pružně zpříma jako topol – a krok si srovnej! – ráz, dva – levá, pravá – nu vidíš, už tě pochodový rytmus jak vlna nese! Hochu, popatř na mě! Moh bych ti tátou být – a jdu jak jelen, co ty tu vlečeš svoje údy těžce jak panák olověný! Jsi ty voják?! Máš hlavu těžkou starostmi? Eh, k smíchu! Starosti tvoje! Co by mohlo tížit tvou hlavu kudrnatou! Dvacet roků se nedá ohnout – všecko letí přes ně jak stíny bílých mraků svěží loukou – květ neskloní se, tráva nezachvěje. Starosti tvoje! Hlavu mou měls vidět, když starosti své měla... když tě tíží jak balvan hrozný – den je bez pokoje, noc beze spaní – mozek zbičovaný úzkostmi, vztekem, hrůzou, obavami tě bolí, strašně bolí – – Ženu mám, dvě děti, má žena stoupenkou je Revoluce, je patriotka – přede třemi roky šla s těmi, kdož šly pro Capeta zrádce si do Versaillu, čin to velký, hochu. A chlapci moji rostou nedočkavě, by Francii, kde třeba, sloužit mohli. A já byl při útoku na Bastillu, já s těmi byl, kdož Capetovi v dubnu nedali ujít v St. Cloud; já jej vítal, 94 když patrioti v mřížoví pík vedli jej od hranic k nám nazpět do Paříže; já v zástupu stál, v nějž dal musketami Lafayette pálit; dvacátého června já v Tuileriích byl a v srpnu opět, to desátého srpna, kdy jsme zřeli, že to, co zve se trůnem, není ničím než sametem a dřevem – při všem byl jsem, kde Vlast své děti uviděti chtěla. A když se vzkřiklo: Vlast je v nebezpečí! já, jak sta jiných, chtěl jít na hranice, jist, Vlast že postará se o mé děti... Však dovedeš si, hochu, představiti, jak je as ptáku, když má letět z hnízda a ví, že v blízku na pisklata jeho tchoř, či vím, jaké jiné hnusné zvíře hladově číhá? V Châtelet a la Force seděly pochytané stvůry Dvora, aristokrati, vrazi Revoluce, a v Bicetre a Salpetière byli a slovem: všude. Kdo moh ručit za to, že co se v dálce bijem za Francii, prodejná ruka neotevře zámky a nevypustí rdousit, bít a vraždit bezbrané ženy naše, naše děti? Vždyť Capet Veto v Templu toužně čekal a králové – jak dobře říká Marat – jsou zvěří lidožravou... Tak jsme měli Francii hájit kdesi na hranicích, co v srdci jejím úkladný vrah seděl a dýku brousil... Marata znáš, hochu? Pak dobře víš, že co svět světem stojístojí, lid prostý neměl rádce věrnějšího. A Dantona znáš? Chlouba Revoluce, 95 meč její, jazyk její, oko její. A Marat řekl: Krátké pořízení: strach ze zrádců máš? Věs je na lucerny! A Danton řekl: Je-li ve zdech města, co nadějí jest vrahům na hranicích, pak nutno předem vyčistiti město! – Tak jednoduché – a my nesli před tím jak ovce hlavy, my jsme nevěděli: Jít na hranice? Zůstat doma, střežit? A trpěli jsme. – Hochu, vztek a bolest když hlavu stisknou ti jak čelist kleští a ty jsi bez rady a bez myšlenky – to peklo nechci prožít ještě jednou! Komuna dala seznam, zvony povel, my vzali šavle, sekery a píky a k la Force šli – hochu, je to tvrdé a krvavé – leč musilo tak býti. My volat dali je – jak který vyšel, vzdych posledně. My bili zprvu klidně, pak zuřivě – měl každý něco v očích, čím mimovolně urážel tvou bytost a jejich hebká kůže, bílé ruce a jakás povýšená vůně těla – vše snižuje tě – bili jsme je vztekle, a oni i v té chvíli umírání lhostejnost jevili nám urážlivou, ne, krom té řeči necítili s námi a byli bratry Rakušanům, Prusům – a zrádcům v Koblenci – oh, jak jsme bili! Až ruce umdlevaly, až nám v oči tma rudá lehla, chřípě plny byly mdle nasládlého puchu lidské krve. A z la Force jsme táhli k Châteletu, k Bicêtre potom – všude nechali jsme 96 kus starostí svých, během tří dnů, hochu, vězení prázdná byla, Paříž čistá a lebky naše zcela bezstarostny. Tak musilo být, proto tak se stalo. A vidíš, teď jdu lehce – pták tak letí a všichni lehce jdem, je klidno vzadu. Docela jinak ku předu se stoupá, když hřbet je krytý. Ráz – dva, levá pravá, tak vykroč k čertu! Občane, snad nemáš šíp lásky v srdci – říká se „šíp lásky“? – Eh, říkalo se – teď se musí vzkřiknout: Ať žije Vlast! Chceš tabáku? Mám, hochu, zde, nacpi dýmku – a dej starostem svým – tvé starosti! – pár komárů to nejspíš – dej odletět jim s tabákovým dýmem! 97
U JEMAPPES (6. listopadu 1792)
– a rakouští husaři s vrchu Hurá! a Prusové do boku pálí – – Poklesá prapor! Toť jatka jen zlá! Půl našich v krvi se válí! – – Občane generale, není možno! – – Chraň se, kdo můžeš – Zvlnily se řady a obrátily frontu. Jednotliví už odhazují tornistru a pušku – – Zrud Dumouriez: – Jakže, bratří moji, Francie děti vidím na útěku?! – Tak běžte, bratří, běžte do Paříže – a vyřiďte, že nepřítel vám v patách, – že rozlil se už všude po Francii – a vyřiďte, – že general váš leží u Jemappes na praporu Revoluce! – Vojáku vyrval trojbarevný prapor a dál se o ně nijak nestaraje, zdvih žerď a šavli, do vrchu se řítil a zanotoval píseň Revoluce: – Ku předu, dítky Francie – hlas jeho dunění děl, praskot pušek a dusot kopyt zvučně přehlušuje: – den slávy na trůn usedá! – 98 tak s praporem a šavlí, oheň v očích jak lev se žene do rakouských jezdců: – Hle, proti nám tyranie – už nepěje sám, na sta hrdel kolem, a bajonetů ocel k předu pádí: – krvavý prapor pozvedá! – – – – – – – – – – – – – – – – už nepozvedá. Jako zžaté klasy husarů řady s poděšených koní v prach země krví pokropený letí. A děla Prusů zmlkají a touží z míst odejít, kde marně tolik hřměla, však už jsou tady Revoluce děti a obracejí hrdla jejich vřelá v rovinu dolů, kde se šiky plouží armády zbité Rakušanů, Prusů, a pozdrav posílají jim z těch kusů a Revoluce píseň dále pějí, jen tempem volnějším a pokojněji... 99
BARNAVE v zrcadle žurnalu Chronique de Paris 1792
Občanu tomu v žaludku prý leží jak filosofie tak žurnalisté... Ta prvá, hm, zde člověk věří stěží, ne, ta v něm není, svědomí má čisté. Však novináři? Hola, to je jisté, že posaunili o něm se všech věží, že frasím jeho život dali svěží a myli věty jeho málo čisté a jeho stil, jejž psím by nazvala Madame de Sevigné, pro svět překládali a jeho řečem šat i ducha dali, že každá ven si vyjít troufala – my stvořili jej, námi moh jen žít, a on si troufá na nás útočit? 100
DANTON
I. V lednu 1793
Bez krve porod? Hlupáci a snílci tak myslit mohou. Venuše se zrodí z pěn moře líbaného vlažným větrem, že Venuší je, básníků snem, láskou – leč Svoboda, ta dcera Revoluce, jde, kataraktem krve provázena, z matčina lůna. Nemylte se o ní: i další její žití nijak není idylou jakous při potůčku hravém pod šumícími sněťmi starých buků; ne. Jako Moloch dávných Asiatů, hladově ždá si stále nových tryzen a její oči svítí rudým ohněm a její rty jsou krví oroseny. Nuž, dejte jí je! Všecky ty jí dejte, jichž myšlenky a dýky, nyní skryté, čekají doby, až by vzletět mohly jak vzteklí psi na tuhou její šíji a mezi žebra. Ať jsou ruce naše střísněny krví, jen když svědomí je před zrakem jejím čisto; soud pak dějin na kosti naše s úctou jednou složí dubový věnec. Francie ty naše, čas vody růžové a libých mastí pominul ondy. Krve je ti třeba, domácí předem, padouchů a zrádců, a potom cizí, všech, kdož usilují o žití tvoje. Jako šťastný ostrov pod žezlem Svobody své trčet budeš 101 z příbojů krve, a ten ostrov růsti kolkolem bude, neboť břehy jeho vpíjíce moře to, se šířit budou a budeš růst tak do šíře a dáli, až celý svět své ruce vděčně sepne a Svobodě tvé svaté žehnat bude. Sníš, Dantone? Sním, však ty sny moje se tělem stanou. Nyní hlavy vzhůru: My rozbořili stavení to vetché, v němž mrtvé Věky hospodářství vedly: lid odklizuje trosky, kdož se zpozdil a zasažen byl padajícím trámem, sám osudem svým vinen, neníť zdrávo přístřeší hledat v domě, jehož krovy a zdi se boří pod ranami seker. Králové zvenčí hrozí nám – co dělat? My hodíme jim místo rukavice královskou hlavu jednu, kterou máme, pod nohy ku pochodu namířené. A zmodralý ret její ať jim povípoví, že naše Svoboda jde přes hranice, by střevem posledního kněze zdrhla krk posledního krále... 102
NÁLADA OBČANA LAVALA
DNE 21. LEDNA 1793
Ty, Margret, nechej všecko stát a ležet a ustroj se! Chce vyjít se mi trochu v bouloňský lesík. Ve vzduchu je čisto i slunce, podívej se, pěkně svítí, pojď, máme svátek. Neřekla bys ani, jak bourbonský vepř řval a jak se zdrahal dát hrdlo pod zub tetce guillotině – žít neuměl a umřít nedovedl, proklatý zrádce! Stroj se, Margret, stroj se! A stálo tam pár bílých citlivůstek a měly mokro v očích – kouk jsem na ně, hned utřely je, hned se roztratily jak zlodějky při práci přistižené. Nu, pojď už, loudalko ty zatracená, den nečeká a slunce nebude stát, že fintit chceš se. Pospěš, holka, pospěš, chce se mi vidět veliký kus nebe, pár stromů, třebas holých, sporou trávu, jež na březnové slunce s touhou čeká. Teď zbyla jeho harpye tu ještě, i té se musí uříznouti hlava, pak deset tisíc zrádců, šlechty, kněží – a bude dobře. Konečně že jdeme! 103
FRIEDRICH SCHILLER (1793)
Odporno! Hnusno! Odpraviti krále, jenž jiné viny nemá, než že právě Bourbonem zrozen, po svých předcích zdědil korunu krále! – Jistě nepřítelem jsem tyranie – jsou však tyranové, jak Plutarch líčí je, tož Dionysos, jenž v Syrakusách vládl, Peisistratos, či vévoda můj, mladosti mé trapič – oh, celým ohněm duše dovedl bych se vzepříti jim a těm věnce plésti, kdož zbavili by od nich vlast a lidstvo. Však Louis ubohý – jaký pak to tyran? Zde jiný tyranem je: hydra hnusná o stotisících štěkajících hlavách, lid z řádů vymknutý a nespoutaně se valící jak oheň, který prchl z míst, kde mu služba byla vymezena a vyšvihnuv se k střeše toho domu, krov uchvátí, pak vnitřek jeho ničí, nic nedbaje, že obrazy v něm, sochy a knihy, odkazy to lidí velkých, ba, rozeběsněn rozhlíží se kolem, kam dále jíti, posílen pak větrem i na sousední střechu střemhlav skáče a zničiv ji a dům až do základů, dál ještě letí – takto celé město, jež s láskou století nám zbudovala, vztek noci jedné shladí bez památky. 104 Jeť element nám každý pomocníkem, když zkrocen je a střežen – běda tomu, kdo uzdu pustí mu a vášni jeho dá pánem býti! A to plně platí i o Svobodě. Vázána je řády, jichž bez trestů nám nelze odstraniti. A jenom v pořádku je harmonie, jež podmínkou je nejen věčné krásy ale i štěstí. Kvetoucí strom vidět zničený mrazem – způsobuje bolest; společnost lidskou vidět rozvášněnou, krev hltající, vraždy páchající – toť věru podívání nejhnusnější, jež člověku se může naskytnouti. A všichni dobří jako člověk jeden páž k páži musí povstat ku odvetě a na nás, strážcích kultury té vyší, na nás je protestovat z celé duše. Neb na tyrany – značí na každého, kdo násilím chce prosadit svou zvůli. A lid, když tyranem se stane, bývá všech hrůzovládců vůbec nejhroznějším, tož jemu opříti se nejvíc třeba... 105
TANČÍ SE KOLEM GUILLOTINY
Louisetta je panna suchá, vysoká, milion chce milovníků do roka! Jenže kvapná je v té lásce trošíčku, bere je a ukusuje hlavičku! Inu, každá panenka má jiný zvyk, ale trpěliv má býti milovník! A je hodně vybíravá panna ta, měla krále, teď chce mít jen hrabata! Přejme jí je – kde je jaký, sem s ním, sem! Ať se laská, vždyť my taky milujem! Louisetto, ty panno milá, hubená – co pak je to, že jsi celá červená? Naposled se, cudná panno, stydíš snad, 106 že máš toho milování stále hlad? Nestyď se, a miluj po svém každý sám, z toho tvého milování dobře nám! Nám je dobře, tobě dobře, cha, cha, cha! světu dobře, všemu dobře cha, cha, cha! 107
ANDRÉ CHÉNIER
Prodajný žurnalist a podlý libelista a řečník z klubu, histrion a zloděj – ať lají mi: jsem spokojen, když křik ten ukáže světu, z nich že nejsem jedním, že všude jsem, kde čeládka ta není, a v chrám, kam já jdu, oni nevstupují. Já milencem byl Svobody, když žila, neznáma luze, po poschodích čtvrtých. Teď kdy je děvkou každého z těch lotrů, já povrhám jí. Natřela si líce, a já ji budu bít v ně na potkání. A guillotině raděj dám svou hlavu, než bych ji klad jí v ňadra zneuctěná ulice luzou, špiony a lumpy! 108
MARAT (24. dubna 1793)
Jsem osvobozen... Vrácen je ti, lide, tvůj přítel Marat... Ráčili mi přiznat, že patriotem jsem – oh, blahosklonost! Ti advokáti, kteří skroutí pravdu, že přímka křivkou je – a pak ji zovou svým paragrafem – viděli, že nemám sous jediného, nahledli, že nechci být diktatorem ani presidentem a poznali, že stál jsem vlastně vždycky na všech těch místech, kde se Revoluce musila ohlížeti po svých dětech – a uváživše vše to dohromady nenašli na mně v posled viny žádné. Za deset minut, tys to viděl, lide, byl soud ten hotov. Zdvihli oblak prachu a sypat chtěli písek Pravdě v oči – za deset minut bylo náhle po všem. Já vybízel prý k prolévání krve, já Konvent pohaněl a chtěl jej zničit, já Svobodě prý úklady jsem strojil! Za deset minut hotovi jsme byli. Soud našel, že je nutno překaziti řemeslo zrádců, čas mé cti že nastal, pak ty, můj lide, dubový dals vínek pro čelo moje! Vracím ti jej nyní, dost času bude, až to čelo schladne, až ty se k soudu sejdeš nad mým žitím, mou prací, láskou, strádáním a bojem – pak polož jej tam! Při té Revoluci 109 ti přisahám, že nebudeš mít příčin mně odepřít ho. Schovej jej k té chvíli! Tak vrácen je ti, lide, Marat-přítel. A prvé, co ti Marat-přítel praví, je: Nevěř jim! Těm nejméně, kdož nejvíc o Revoluci mluví. Co máš vlastně ty společného s těmi krasomluvci? Nic, pranic. Oni přimhouříce oči a rukou bijíce se v prázdná prsa tam deklamují: Naše Revoluce – – Čí Revoluce? Co jí dali oni? Snad ideje? Vtip Voltairův a hněvy Jean Jaquesa? Což? Že prý je v sebe vsáli, že vlastnictvím jsou jejich – prý jim dali svůj hlas, své skutky... K smíchu! Revoluce je zakručením hladových břich lidu, ne plodem lebek. Pomstou bědných duší, ne konstrukcemi žvavých advokátů. Chléb z kapradiny, který Orleans nes kdys v ministerskou radu a dal králi: Hle, tím se živí lid váš, Veličenstvo! – sůl drahá, jakby diamanty byla – ty pohádky o mase, mouce, víně, jež lid si šeptal při studeném krbu, co stát, jak harpye, mu urval od úst poslední slušné sousto, co mu vyved dobytče slední z rozpadlého chlíva – toť otci Revoluce! Voltaire, Rousseau jen vhodnou látkou k rozhovorům byli kdes při krbu, kde sytí hýřilové a ženy vášní hladových si sedli a bičovali jimi fantasii vším znavenou již. Jako zaháněli 110 jen dlouhou chvíli dvořanům těm hladkým, když stáli v sále čekajíce toužně, by mohli poklonit se lůžku krále či servietě na tabuli jeho! K dělníkům hladovícím řečnit ráčil Lafayette lecos o občanských cnostech a dobrém mravu, nutné disciplině – a když pak vzkřikli, hlad že mají dosud, dal střílet do nich! Ejhle patrioti! Toť způsob jejich, takoví jsou všichni! Co chtějí herci tito v Revoluci? Lid nese ji – či byli jste s ním, rcete, když na Bastillu hnal se rozpálený? Či desátého srpna jste s ním táhli, když pro Capeta šel si do Versaillu? Či dobývali jste s ním Tuilerií? Kde byli vy jste, když lid proti králi do boje vytáh? Zbaběle jste stáli za spuštěnými záclonami oken a čekali, jak dopadne ta srážka. Ne, dcerou lidu jesti Revoluce, on ohněm živí ji, jak odkojil ji svou věrnou krví. Vy teď, advokáti, vy sedíte tam hledajíce provaz, jímž možno bylo by tu Revoluci jak běhnu svázat – a vy nazýváte to zákony a pořádkem a mírou! A lid, jejž nestydatost staré Romy nazvala proletariatem kdysi, vy zvete canaillií – když jste řvali tančíce na slavnosti Federace: Jsme všichni bratří! – věřili jste tomu? A věřil tys jim, lide, v oné chvíli? A já vám dím, já Marat, přítel lidu, 111 že po Paříži luceren je spousta a ty že rády ramena svá dají a smyčku podrží, v níž vězet budou proklaté chřtány! Mamsel guillotina že chrup má stále dobrý, nezkažený a odkousnuté hlavy vyplivovat jak prázdné pecky stále ještě může! A pravím vám, že lid už není slepcem a dobře ví, kdo kde a k čemu dozrál! Dítětem lidu byla Revoluce, teď milenkou jest jeho, on ji hlídá a nedovolí, aby hrubé prsty po bílých ňadrech klouzati jí směly! Chceš jmena, lide? Zde jsou: občan Brissot, předčasný republikán býval včera, dnes revolučníkem je opozdilým, pak občan Roland, zelinář a roháč a mimochodem zloděj milionů, a Vergniaud, jenž v ústech soustruh nese na hladká slova – státník, lide, státník, a Ducos, Fauchet – všichni Girondisti, již chtějí republiku, ale s králem, v nichž odvahy dnes není, následovat svou dobu, které včera byli v čele – oh, známe, Girondo, tě, víme také, kdo z Bažiny dnes koketuje s tebou – a lid ví také, čeho mu dnes třeba... Kdys Mirabeau – ten tlustý Sardanapal, a zrádce Dumouriez, lotr Necker, a Lafayette, ten výkvět ješitnosti – dnes vy jste tady. Oni honili mě, že v sklepích žil jsem jako bídná krysa – vy v světle slunce uhasit mě chcete – vy, vlastencové! Já však vidím, lide, 112 že soud ten platí tobě, tobě pouze! Na jazyk sahli, vytrhnout jej chtěli, by oněmělou hlavu pak tím snadněj odstranit mohli... Máš v tom shromáždění jen málo přátel. Robespierre je pedant a suchý patron, rád ho nemám věru, však tolik přesvědčen jsem: on své ruky k úkladu proti tobě nepřiloží – lojovou svíčkou z Arrasu jej zovou, však svíčka svítí – nedovol jí shasit. A Danton, člověk neřestný a pijan, však ví, že vyšel z tebe, tys že pouze vší silou jeho – podporuj jej, lide, by neupadl... Dosti, pojďme k práci! Já znovu dím, že sekyra tvá, lide, dopadnout musí vždy a na všech místech, kde justice meč práci opomene. Boj reakce se! Přijde-li kdy k moci, nebude ani chvíli šetřit tebe!... Tvůj jazyk, lide, cítí zodpovědnost dnes silněji, než jindy kdy. A budu na stráži zase, jak zvon, jehož srdce neusne nikdy. Hledět budu kolem jak očí sto by zrakem mojím bylo. Neb co mě, lide, zachránilo dneska, byl z tebe strach, z tvé síly, z tvého hněvu. Tys jenom tím byl, jenž mě vytáh právě z pod guillotiny. Každá minuta má je nyní tvojí... A té oklamané hubené mamsel guillotině dáme náhradu stonásobnou v blízké době – jsmeť spravedliví... Pojďte, bratří moji! 113
CESTOU KE GUILLOTINĚ (1793)
Občane markyzi, jen nedívej se s odporem takým na tu líci moji! Je zažloutlá, vím, suchá, plná vrásek – to proto, občane, že málo krve je v žilách mojich. Proto jí tam málo, že Bída, průvodkyně mého žití, mi vypila ji. A ta Bída byla u mého otce, děda, prapraděda a proto, že tvůj tenkrát děd či praděd k nám poslal ji. A Bída, to je něco, co věrnější je nad psa, nad přítele i nad stín vlastní, neboť stín jen přijde, když slunce svítí – Bída tu však stále. A přítulnější nad nejlepší ženu a pečlivější nežli rodná matka. Tvůj děd ji poslal tedy dědu mému či praděd pradědovi, taky možno, a ona vypila krev děda mého i otce mého – jak ty odvracíš se od tváře mé, tak tehdy i tvůj otec se odvraceli takhle na vlas s hnusem, neb děd můj, táta živili svou Bídu a při tom člověk nemá lepých tváří. Teď, občane, ten zbytek krve mojí je zvědav, považ, jaká že být může krev taková, jíž Bída neupila. Jak mnoho jí a jaké barvy asi – tak jedu s tebou. Jedu na té káře, již zaměnil jsi náhle za nosítka, jak stráž tvá jedu, v službách Republiky, 114 nu, dám rád tedy, když je příležitost, té krvi svojí podívat se na vše, nač zvědava je. Proto jenom neměls se dívat s odporem tak na líc moji! Vždyť bych ji chtěl mít růžovou a svěží, jak ty ji, občane, máš. – Dojíždíme. Viz, Louisette matka naše tamhle stojí, hlavičky kouše, vyplivuje v koše – no vidíš, ukousne též hlavu tvoji, krev lekne se ti, vyběhne ti z těla a hlavu tvoji v koši hledat bude – oh, guillotina, toť náš dobrodinec! Jí nebýt, ještě dnes by pila Bída ze zbytku krve mojí – Louisettka ta srovnala všecko: Bídu odehnala a vaše krky bere do svých zoubků – a ještě i tu jste vy ve výhodě: nám krev se ubírala celé věky, věř, občane, že to je bolestnější, než když se takhle vyčepuje rázem. Jsme na místě. Hleď, matka odpočívá, jak vidíš, na řadu hned přijít můžeš – občane, vystup! – 115
GOETHE (1793)
Nu, zdá se, že jsou páni Francouzové na cestě nejlepší, vše zvrátit, zničit, co tisícletá práce vzdělanosti a kultury jim doma postavila. Je smutno, býti svědkem takých dějů, a neradostno zřít, jak divé vody rvou vinice a olupují role. A Svobody strom vyrůst má z té spoušti? Ne, mýlíte se, páni Francouzové! Ta Svoboda! Jak člověku, tak státu je málo platna, řítí-li se volně jak splašený kůň cíle nemající. K ní není zrozen člověk, otrokem jsa svých vášní, bludů, přeludů a choutek. My chceme raděj, jakož zvykem naším, z divadla toho v říši Uměn prchnout, dokončit Reinecke a veselohru a doufáme, že jimi dáme zjista zábavu pěknou duším ušlechtilým. 116
BRISSOT
Oh, neutopte Svobodu mi v krvi! Přes Canal ruku Anglii dát hleďme, tam naší Svobody máť dosud žije, ať v lásce rodiné se pevně spojí! Jak? Vážný že jsem? Žerty mám snad tropit? Což necítíte, že je taká chvíle, kdy byl by úsměv nejlehčí kol retů už urážkou a zneuctěním jejím? Jsem spisovatel. Vím, čím povinován jsem Francii a době, v které žiji, bič dvora jsem a hrůza hrůzovládců, jsem svědomím, jež mluvit neustane – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ah, občane, a doba jest, jež pozře i svědomí, když zobtížní ji trochu... 117
DANTON
II. V Arcis, v letě 1793
Mdlo v duši, Dantone, mdlo v duši, hlavě. Já ujel z Paříže té, z toho vzduchu, jenž rudý svit má a je těžký plícím, protože syt je vypařenou krví. A syt jsem sám. Já v rodný kraj svůj spěchal v bláhové touze, že zde najdu zase jas klidný vzdáleného dětství svého... Náš dvůr jsem našel, jsou tu naše stromy a vody říčky, jež jsem brázdil kdysi i v sadu kopec písku, jejž má matka mi k hraní tenkrát nasypati dala – a to je všecko. Když jsem vyšel odtud, já byl jak číše šumné tekutiny, já z toho žil, co přes kraj přetékalo – dnes prázdno ve mně, číš je vysušena. A „bozi žízní“ – říkává tak Camille. Má mladá žena má tak tklivý pohled a chytím-li jej chvilkou nestřeženě, je plný obav. A já vím, že právem. „Bohové žízní“ – a já mohu podat jen prázdnou číši. Svobodo ty hrozná, my myslili, že dovedeme řídit směr kroků tvých a rychlost chůze tvojí! Že spokojí se rty tvé zkrvavené tryznami těmi, jak se hlavám našim kdy uzdá ti je k ústům předkládati! A zatím strašný krok tvůj duně padá 118 v životy lidské jako v mraveniště, nečekáš, ale železná tvá ruka oběti lapá podle chuti svojí, ať nepřítel tvůj, ať to sluha věrný, a čelist tvoje drtí, až ti po rtech krev proudy plyne. Mdlo je, drahá, z tebe. Ubohý Marat... nikdo neupře mu, že miloval tě, že ti sloužil věrně dle sil svých nejlepších a zdání svého – a ve tvém jmeně byl ti podán v oběť a tys ji vzala... Mdlo je v duši mojí... A vidím, jak tvůj rudý pohled chodí po mojí stopě – a já síly nemám, bych skryl se, uprch. A kam prchnout také? Lze Dantonovi od tebe žít v dálce? Lze vlast si odnést jak prach na podešvi? A je to věčný zákon: Revoluce začíná každá hrstkou apoštolů, již podlehnou, a končí sborem kněží, již zradí ji. Že Robespierre je knězem, je čas můj tu a hodina má blízka. A jistě proto zaletěl jsem na skok sem k hnízdu svému, k stromům těm a cestám, k té říčce čisté, aby uzavřen byl kruh žití mého. Těžká je má hlava, nuž, donesme ji nazpět... do Paříže... 119
Z DENÍKU Mlle DE T.
16.
2. září 1793.
Už troufáme si jenom v převlečení vyjíti z domu na procházku dení, tak papa šaty zahradníka nosí, já kuchařčiny, přečasto jdem bosi, já mívám koš a v něm dvě hlávky zelné. A všecko je už teď tak přijatelné a nad ničím se nikdo nezastaví – jen život zachovat si mihotavý. A k čemu? K čemu? Nevím. Nikdo neví. I papa neví. Jsme už jak dva zjevy ze žití záhrobního: nemluvíme, náš spánek se jen na půl ucha dříme a volně vydychnout se obáváme. Už není přítelkyně, není známé, buď rozprchly se, či jsou uvězněny. I papa osaměl tu. Uzamčeny jsou dveře bytu – kročej venku znící nás plní hrůzou; měsíc po měsíci se vleče takto, rok už v tomto bytě jak němé stíny dva se šinem skrytě. V St. Antoine jsem dneska s otcem byla. Nějaká žena nádobí tam myla u kašny v shluku lidí hovořících, mně povědoma byla: v očích, v lících tkvěl známý výraz; ptám se papa, praví, že měl by znát to naklonění hlavy – v tom, jakby cítila to, hlavu zdvihla a sotva pátrající zrak můj stihla, pobledla, zrudla – a my poznali ji. Madame de Lussac, známá z Tuilerií, 120 kdys královnina dáma, přítelkyně, jen oči přimhouřila lehce, líně, jak sluneční svit obtěžoval by je – nic víc. A už zas nádobí své myje a z lidí někdo hrubě mluví na ni a Madeleinou nazývá tu paní. Když jsme se na to domů vraceli, oči mě jaksi hořem bolely – ten holý život! Tolik člověk zkusí a v posled přec jej asi ztratit musí! 121
MARIE ANTOINETTE
Tak zapadla sem: smavé Vídně dcera a v modrých očích touhu po radosti, vtip milovala, klípek společnosti, noc protančila do raního šera. A zatím po ní z očí tisícera zlý pohled šlehal; nebyla jim dosti královnou vážnou, není vzorem cnosti kurtisan, hejsků z dneška i těch z včera. Jen tančte, Veličenstvo! Chvíle přijde, že shasnou světla, spustnou vaše síně, a hrubý hlas vás na soud strašný pozve – pak vaší matky krev se ve vás ozve a vážnou královnu zřít budou lidé, jak majestátně stoupá k guillotině. 122
Z DENÍKU Mlle DE T.
17.
17. října 1793.
Ruka se třese, slzy v papír kanou. Královnu naši smutnou milovanou já viděla dnes... Bože, naposledy!... Na bídné káře jako přízrak bledý tou cestou jela, kam teď všichni jedou, zrak zmučený a hlavu časně šedou, na zádech ruce jako zlosyn spjaté, zástupem jela luzy vztekem jaté za deště nadávek a kleteb, lání ba, holemi i sápali se na ni, co ona jenom pohled povržení hodila chvilkou v ono pusté vření – a jinak zřela k Tuileriím dlouze, na okna svoje – tu jí zakmit pouze po lících smutek, jistě vzpomínala, co bylo kdys, a všemu s bohem dala – – Já nesnesla víc; oči uplakané, jsem běžela jak zvíře honci štvané a dopadla na lůžko svoje chudé. A na Náměstí Revoluce bude už konec všemu... Už tu šedou hlavu nebolí život... Bože milostivý, jedině Tvůj soud bude spravedlivý a dá té bědné tiché mučennici ve slávě ráje zírat do Tvých lící! 123
EROTIKA VE STILU DOBY 18. října 1793
Jsem Revoluce synem, moje milá, má krev je bouřlivá a nebezpečná, snad klidněji bys na vulkánu snila, než na mé hrudi. Láska je sic věčná, jen lásky měníváme. Chtěl jsem říci, že jaro trvá, když i květy hynou, či, jak to vidíš: Jsi mou panovnicí a zítra, možná, skončíš guillotinou. 124
Z DENÍKU Mlle DE T.
18.
20. října 1793.
Jsme ve vězení. Už nás vypátrali, na naše dveře v noci zabouchali a odvedli nás. Jsme tu den již třetí, a čas tak úžasně a rychle letí a oba jsme jak lidé vyměnění; děs prchl z duše, tíha každodení zmizela z hlavy, volně se tu dýše, že svobodou bych tohle zvala spíše, než život, jejž jsme do nedávna žili. I papa obživ, je tak čilý milý, pár známých našel – všech nás ku dvacíti ve velké síni, slunce nám sem svítí mřížemi okna, je to Conciergerie, kde obývala jeden pokoj šerý královna naše... Debatuje se tu, vtip poletá, i řadu menuetů už tančili jsme... Jsme tak bez starosti jak v letech nenávratné minulosti. 125 19.
26. října 1793.
Bůh ví, jak se ty karty ušpiněné sem dostaly! A jak jsou drahé, cené, jak milujem ty figury a znaky – ach, v čase zašlém nikdy zájem taký v nás nebudila díla slavných jmen, jež dívala se na nás s plochy stěn! Dnes hráli jimi L’hombre. Madame Veuf, Scribe abbé, comte Claude a Chateauneuf, my s papa dívali se; s druhé strany zněl chvilkou výbuch smíchu nevázaný, to markyz Leon, jenž k nám přibyl včera, tam vypravoval od raního šera z onoho světa směšné historie, jak chodí to tam, jak se nyní žije. My s papa tak už usmáni jsme byli, že ku L’hombre jsme raděj odstoupili. Madame se každou prohrou rozčilila a šelmovsky abbému pohrozila, že vypoví před soudním tribunálem, jak v posled přebíjí vždy všecko králem, či jak zas trumfy nade všecko cení, tak jevě Rovnosti všech povržení a podobně. Tu rozdat byla řada na abbém právě a již karty skládá, když mříž se otevře a jeho jmeno s jinými ještě dvěma bylo čteno – vstal abbé, prosil mého otce vlídně, by „prozatím“ hrál za něho. A klidně se klonil nám a zmizel veselý... Ach, „prozatím“ – a my jsme věděli, 126 že navždy to a že již cestou jde, jíž dojista z nás každý pojede – jen nejisto, zda dnes či za týden... A každý z nás je tich a pokliden a jde-li, lehce jde jak na procházku. Hrál papa tedy. Dali něco v sázku a papa hrál a jaksi špatně vynes – já neznám dobře hry té všechněch fines – však vybuchli, jak by si byli řekli, i papa smál se, až mu slzy tekly. 127 20.
5. listopadu 1793.
Markyza d’Amblas dnes se vyšňořila a byla v žertech přímo rozpustilá. Vězením chodíc podobila dámy, z dob dávných, jež jsou nám dnes dějinami, – ty dámy, jichžto příhody a jmena v Sacré Coeur šeptem byla vyslovena a když je sestra Cecile zachytila, vždy se nám při nich zardít poručila – a Madame gestem, chůzí každou chytí, že cítili jsme: tak musila býti: tu Chateauroux jak válečná loď pluje a pouhým pohledem už rozkazuje, to Rochechouart jde zbožně, hlavou kývá a šikmým pohledem se z dola dívá, tu Pompadour jde, lehce usmívá se a dětsky jímavého má cos v hlase, tu Dubarry s tím hladem zlata v očích prsteny kroutí sobě na vrkočích – až skřípla mříž a s hlukem vešly stráže. Úředník list má, přísně ticho káže a jmena čte – kdož vyvolán, jde stranou a kyne nám – už nikdy na shledanou! – Občanka Amblas! – čte se dále právě. A markyza mu praví vyčítavě: – Let osmdesát čekala jsem, pane! – Zdvihá si vlečku, v prostřed síně stane a klaní se nám: – Dámy mé a páni, teď dělám sebe! – Na té bílé skráni si urovnala krajkový svůj šátek, šla, graciesně se nám kloníc, z vrátek, kyv vějíře jsme ještě uviděli, a zmizela... 128 21.
6. listopadu 1793.
Můj otec včera. – A já nezapláči, já dýchám ještě. – Trochu času stačí a zvyknem všemu. – Odvedli jej někam, zkad nevrátí se. – Vím to – a jen čekám, kdy zavolají také moje jmeno, by všechno tohle bylo ukončeno – 129 22.
7. listopadu 1793.
A já jsem spala – jako jindy spala – a já jsem dosud ještě neplakala – toť tvrdost srdce – káral bys mě, papa? – Jen sluchem žiji – sluch bdí jen a lapá hřmot každý zvenčí – kroky, skřípot dveří – Hle, jdou teď – kdo z nás? – kteří zmizí, kteří? – Úředník známý s listem šelestivým a za ním stráže s plnovousem divým – čte jmena – ovšem, jako obyčejně – „Ve jmenu republiky“ – vždycky stejně – „Občanka Ducrot“ – Šťastna, může jíti – „Občanka – T.!“ Já!! S bohem, s bohem žití! 130
TOULON (19. prosince 1793)
– tam ztratil jsem ho. Byl to hodný hoch, kamarád vzorný, Francouz bez pohany, a divně zahynul tak: kule cizí se vyhnuly mu, a když bylo po všem, tu Osud vzal jej jaksi mimochodem a dal jej za cíl puškám vlastních bratří... Že děla rozhodla tam, víte snad. Je komandoval malý černý voják, jak hlad hubený, v sešlé uniformě a moudrý jako ďábel. Bonaparte, a Korsikán prý. S tvrze Malbosquetu a s Aiquillette začal pálit v město a v lodi po přístavu, že se chvěla zem pod nohama. Za noci pak zdvojil tu palbu ještě – strašné podívání! Vše hořelo: vzduch, lodi, magacíny, nebesa, voda – lidské postavičky se mihaly v tom rudém osvětlení jak poplašení brouci – chvilkou výbuch, když prachárna jak rozkypělá sopka své nitro vymrštila do povětří – a ráno náhle ticho, víte, ticho, jež třese se. Jsou otevřeny brány, však město prázdno. Angličané prchli. My do města. Je jako na hřbitově. My chceme vědět, kde jsou patrioti? A kde by byli, nežli ve vězeních, kam proradci je vrhli, nežli vzdali i přístavy i město Angličanům. 131 I vyvedeni patrioti z věznic a oslaveni. Mladší Robespierre a Barras, které Konvent poslal k vojsku, zasedli k soudu. Ale těžko soudit, kdo rozezná zde koukol od pšenice? Ah, kdo pak jiný, nežli patrioti? Tak obeslali komisaři město pod ztrátou hlavy na Place de Liberté a město přišlo: ze sklepů a skrýší jak myši vyšli se svěšenou hlavou a zrakem skleným tupě zírajícím v budoucnost přísnou. Stáli na náměstí, a patrioti obcházeli kolem a vztaženými prsty označili hruď vlastizrádců. Marny pláč a prosby, přísahy, protesty a odvolání – vojáci Republiky vytáhli je z těsného chumle, odvlekli v svůj kordon a bodákem a pažbou odstrašili plán uniknutí. Patrioti čile dál pracovali, za hodinku bylo na tři tisíce vlastizrádců v síti. A Barras s Robespierrem povel dali, zahřměly bubny, vojsko s delikventy se dalo v pochod. S kamarádem stáli jsme na náměstí, odtrh se, že půjde popatřit, co se dále díti bude. Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy z příkopů městských. Patrioti táhli ve sborech ulicemi řvouce slávu vojínům Republiky. 132 A můj přítel, kamarád dobrý, Francouz bez pohany, v té chvíli, mrtvý mezi mrtvolami, pod hradbou města zatím tiše ležel. Tak našli jsme ho. Šel as z povzdálečí, a voják jeden ohlíd se a mysle, že zrádce to a že se nenápadně z příhody příští vytratiti touží, bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal. Hoch ubohý, a jistě protestoval a za svědka bral čisté srdce svoje, a všecko marně. Koho obviniti a koho soudit? Nelze rozsuzovat, vždyť jisto pouze jedno: že je mrtev. 133
DANTON
III. V lednu 1794
Jsme všichni lotry. Lotry nebo blázny jsme všichni, kdož tu Revoluci vedem... A bylo jinak někdy? Nejsou vlastně v dějinách lidstva všecky velké činy, sil rozmachy a vzplápolání duchů jen dílem těch, v jichž zasažených duších šílenství doutná? Neboť řekni: lotr – a řek jsi člověk, jehož kořen žití užírá nemoc. Je snad zdráv ten mozek, jejž siná zmije z Arrasu má v lebce? Zdráv Marat špinavý a Couthon tigr? Saint-Just, ten zloděj? Obluda ta Fouché? Henriot piják, Chaumette komediant? Já sám, chlap pustý bez morálních zásad, milovník vína, jídel, žen i peněz, ať přijdou odkudkoli? U všech čertů, my historii děláme, jsme síly vln revolučních – víme vlastně v posled, kam, proč a k čemu? Snad jen Robespierre se domnívá, že ví to, jako myslí, že všecko řídí... Je Zlo nebo Dobro? Kde hranice jsou? K smíchu, školské bajky. Však Revoluce je přec dobrým dílem, ač živena je námi, lotry, blázny. Kdo vyzná se v tom? Hle, jak požírá vše, jak krev nám pije! Neustane dříve, až pohltá nás. Marno vzdorovati. Jak Girondisty vzala, vezme jistě i hlavu moji, cítím, jak mi sedí 134 už provisorně jenom na ramenou, i nečistého Marata už schrupla, a Saint-Just úhoř, podagrista Couthon už dojista jí také neutekou. A Robespierre, lojové to světlo, to shasne v posled. Potom zajde sama. Zdá se, že malý žertík sehrají si Příroda s Historií. Příroda jí dala pár zasažených duší ku spálení přežitků starých, haraburdí věků, a Madame Historie pálí. Duše hoří a hoří dobře. Haraburdí hoří a také dobře. Až tu zbude popel, i z nás i z něho, Madame Historie zavede svěží nové hospodářství pro zdravé lidi, Příroda se zbyla hromádky lebek, jejichž mozek nebyl dle programu, neb dáma ta je moudrá, chce zdraví jedinců i společnosti – nu, slovem tedy: podají si ruce, až bude po všem, budou spokojeny, Francie bude pokoj mít, my také... A to je bůh – by řekl Robespierre, neb pedantem je arraská ta zmije a chce mít všecko pěkně urovnáno... Já nevím. Vím jen: tak jest, jak být musí. A vím, proč hlava má mi na mém hrdle nejistě sedí... Dantone, toť Osud. 135
SAINT-JUST
Nákrční šátek otočen je těsně kol hrdla jeho, mladá pěkná hlava se nedá zlákat ničím s leva, prava, ční pyšně, jak už soše patřila by. Dva chladné zraky barvy malachitu zří tvrdě v svět – ten není dle jich chuti – však on jej do své fasony již vnutí, jak sestrojil ji J. J. Rousseau ondy. Má arci minulost svou: verše mělké, šatlavu, kdesi krádež stříbra skrytou – teď stal se knězem veřejného blaha: chce rovnost, střídmost, Sparty cnosti velké a sráží vše, co přes fasonu sahá, odpůrců hlavy, Pravdu vzdorovitou. 136
CAMILLE DESMOULINS
„Saint-Just svou hlavu jako monstranc nosí –“ Oh Camille, jsou vtipy, které pálí a jež se neodpouští... Či si myslíš, že levhart Saint-Just netroufá si skočit? Ba, tamborem byls mladé Revoluce a Svobodu pak sytils hrdly zrádců, teď bičem šleháš choutky diktatorů a Danton lev, tvé útočiště mocné, v pohovce sedě naslouchá tvým vtipům a směje se, a Lucile krasavice, tvá žena mladá, věří v sílu tvoji – však co to platno? Saint-Just vtip tvůj slyšel a zasyčel: „Dám Camillovi možnost, by nes svou hlavu zas jak svatý Diviš!“ 137
GENERÁL „BAJONET“
Tak nazvaly jej děti Revoluce, že v každé bitvě hnal se s bajonetem v jich čele prvý na posice Prusů a vybil z příkopů je, zásek, šancí a bajonetem honil po Ardennách. Šest bitev vyhrál takto. Ale v sedmé pad v nástrahu. Sám jako lev se probil, půl brigady však mu tam sesekaly husarské šavle. Deset dní je tomu. A deset dní mu leží v duši chmura. Zná strašný výnos Výboru, jenž všechny, kdo nepřítelem porazit se dají, pro zbabělost a zradu před soud staví. Jak přišel tehdy s troskou lidí svojich a veliteli neštěstí své hlásil, vstal komisař, jenž Konventem byl poslán, by na armády ducha pozor dával – vstal beze slova, odjel do Paříže. Byl mydlářem kdys počestným a klidným komisař tento, nyní republikán, jenž všude zbabělost a zradu větří. A generál, jejž zvali Bajonetem, se neklamal. Už komisař se vrátil a dva s ním jiní. Přísně řekli jemu, že zatčen je a zodpovídat má se před soudním tribunalem Revoluce. A Bajonet dal šavli jim a strhl si generálské epaulety s ramen a eskortou byl vezen do Paříže. A věděl všecko: Jede tam, jak jeli kdys Houchard, Custine, Westermann a jiní 138 a jako oni, přijde před tribunal a jako oni, bude obžalován a jako oni, souzen bez výslechu – a potom zrána povezou jej károu na náměstí, kde uřízne mu hlavu nůž guillotiny... Houchard, Custine ondy, tak Westermann, tak on, Bajonet, nyní. Co dělat? Vlast tak káže... Zřejmě tedy tak býti musí... A jel do Paříže a klidně zíral na stromy a pole, na vrchy v horizontu, lidi jdoucí, jak jel by k zasloužené dovolené a přemýšlel, jak baviti se bude po všech těch strázních ardennského lesa... 139
ANACHARSIS CLOOTS SNÍ (24. března 1794)
„Tím chaosem se mudrc neomýlí!... Sta hlasů řve tu, mozků sta tu šílí a vládne zákon, vlastní divé zvěři – však mudrc jasně zří a pevně věří, že vše se změní, a že slunce žhavé tmu probije i mlhy kolotavé, a bude veliké a slavné ráno... My sesadili boha – právem. Ano, vždyť má-li člověk v lidstvo víru plnou, pak nelze věřit v bytost obmyslnou, již dětská pošetilost vysnila si a bohem zvala... Ano, přijdou časy, kdy dovoleno bude lidské ruce požívat vzácné plody Revoluce v zahradě čarné, kterou země bude!... Já vidím jitro nádherné a rudé tam za chaosem dnešním vzcházet v slávě... Duch staré Romy v Gallech ožil právě, duch Romy jenom revoluce dělá, kde Hellas sní... Říš lidstva přijde skvělá, a Rovnost, Volnost, Bratrství si sednou na zlatý trůn, by v dálku nedohlednou všech příštích věků neochvějně vládly... To všecko přijde... Zajásá svět zmládlý, byť dnes tu víru jenom v touhách snící Řím-inkvisitor poslal na hranici, byť údělem jí byla od Londýna popravní smyčka, zde zas guillotina, od Vídně kolo, všude nerozdílně –“ 140 – tu vyrušen byl. Kára drcla silně a stanula. Cloots Anachars, jenž zvolit svět toužil za vlast, mudrc, kosmopolit, jenž takto zadumal se v časy příští, byl totiž právě dojel k popravišti. 141
ROBESPIERRE
I. (V domě truhláře Duplaye 5. dubna 1794)
Eleonora Duplay: Občane Robespierre, prsty vaše jsou černé, oči vaše celé zrudlé, zas asi noc jste ztrávil samým psaním. Robespierre: Řeč, kterou promluvit chci ve Výboru, jsem přepracoval, Leonoro milá. Občanka Duplay: Už po páté snad jako obyčejně. A zdraví pustošíte – Občan Duplay: Nejen zdraví, jen řekněme to: blaho Vlasti naší. Robespierre: Jsem sám, a celá tíha leží na mně, čas nečeká, dny nutno nastavovat. Eleonora: Hle, Jean Jaques praví, že i velké slunce, když poledního bodu dojde, stane, by odpočalo. Robespierre: Chcete říci, milá, že poledne mé činosti je tady? 142 Občan Duplay: Já myslím, že to Lora trefně řekla,řekla. Jeť dopoledne časem bojů s mraky a s přeháňkami; slunce rozmetává střelami svými jejich seskupení a v poledne, jsouc vítězem, si může poklidu dopřát na své modré výši – to Lora případně zde pověděla: teď, když i papa Danton s druhy svými je odstraněn – Robespierre: Ach, pravda, Danton, Danton, to jedna z nejtěžších těch žertev byla, jež Vlasti na oltář jsem přinést musil. Však Brutus také vnořil dýku svoji v hruď příteli, když v hrudi touha vstala Svobodu zradit. Musil padnout Danton, by Revoluce žila. A ten Camille, ač spolužák a z dětství přítel dávný, snad v jádru dobrý, ale slaboch vůlí, že dal se příkladem svést Dantonovým, být musí společníkem pádu jeho. Eleonora: A jistě krvácelo srdce vaše, a chvíle byly, kdy jste dozajista jak hodinové kývadlo se zmítal od dobra Vlasti ku přátelským citům a bojoval – vždyť za posledních nocí krok váš zněl z jizby vaší nerozhodně. Robespierre: Ne, Leonoro, nerozhodnut nebyl jsem ani chvilku. Princip Revoluce 143 jde nade všecko. Dovedl bych poslat i otce svého pod nůž guillotiny, kdyby chtěl jíti stopou Dantonovou. Já nespal, neboť zmítala mnou úzkost, zda já či oni. Ne však o mou hlavu to strach byl – kdyby prospěch Vlasti kázal, dám hned ji v oběť – – ostatně nač tajit? vím, že se dýky brousí, jejichž úkol je proklát prsa moje, Maratův los mým losem také bude – – v těchto nocích já proto chvěl se, že by se mnou padla i Revoluce. Neb jsem sloupem jejím, to vím a vědí druzí. Občan Duplay: Však vám řekli, a celá Francie s tím souhlasila, že korun tří jste hoden, jež vám dlužna Vlast, Božství, Příroda. Eleonora: Saint-Just psal krásně: „Vy, jejž znám dosud jako bytost Boha, jen z jeho zázraků“ – ach, list ten tenkrát – Občanka Duplayová: A jako procesí sem deně proudí z všech končin země muži, ženy, děti: Chcem vidět Robespierra! Poklonit se velkému muži! Robespierre: Ale víte sami, že jsem jen jedním z mnohých, prostým členem v Konventu našem – 144 Eleonora: Svědomím jste Vlasti. Robespierre: Jen proto, že vím, že se neomýlím, spíš hlasem lidu chtěl bych nazvat sebe. Občan Duplay: A jeho nadějí a jeho spásou. Robespierre: Lid – totě princip. Jsem jen sluhou jeho. A lid je všecko. Zničen král být musil i šlechta vyhubena, by moh vzejít lid k světlu slunce. Je to jako v poli, kde spousta kamení vzrůst klasům brání: my přišli, viděli a vyčistili, osení vzešlo. Ale také plevel, bohatí egoisti, vampyrové ztučněli z krve, loupeže a šalby – jak ovíjet se chtěli kolem klasů a dusiti je. Občan Duplay: Však jsme nelenili a přiložili čile ruce k dílu a tribunaly naše jako blesky – Robespierre: Tak v pořádku jest. Národové nesmí, když o život jim běží, soudit dlouze, důvody honit, strojit paragrafy – lid má jen blesky, těmi musí bíti. Hle, historie girondistských zrádců: Smrt dvacítidvou: – ortel sletěl bleskem a Girondisté jeli. V dobré vůli 145 žil s Rolandem jsem, žil jsem s Pétionem, však obětoval je, když rozpoznal jsem, že plevelem jsou, osení jež dusí. Tak Hébertisté šli, tak Danton půjde dne dnešního, tak Camille, přítel z mládí. Je čas, kdy Spravedlnost musí sejmout s svých očí pásky, odhoditi váhy a připnout křídla, vzíti meč a bíti, co nejrychleji bíti, kde co vidí. Občan Duplay: Jak malíř David říká při sezení: „Nuž tedy, natřeme ho na červeno“ – a pro všecko má ortel: guillotinu. Eleonora: Kol guillotiny zástupy žen sedí a háčkujíce chválí pánaboha, že dal nám vás, občane Robespierre. Robespierre: Lid na zemi a jenom bůh je nad ním bez králů, kněží. Z Francie ta pravda jít musí světem. Staré společnosti jsou zralé k pádu; my jsme příklad dali, co nutno dělat. Zničit staré řády, výsady rodu, kulty náboženské a lidi vrátit sobě, boha lidem. Bůh býti musí – kdyby nebyl, musil by býti vynalezen. Atheismus je znakem aristokratismu. Proto jsem navrh zničit bustu Helvetia, že háncem byl kdys dobrého Jean Jaquesa, jenž princip boha ve svých spisech hájí! 146 Občan Duplay: A podlý Gensonné moh o vás říci, že Tartuffem jste Svobody! A zrádci ti krasořeční ze Girondy zvali vás zmijí z Arrasu! Ó světe bídný! Robespierre: Co chcete? Zvali lojovým mě světlem a o mých řečech hranatý řek Danton, že oslovstvím jsou; kdyby člověk neměl svědomí klidné, hořkým byl by život. Občanka Duplayová: Však také Camille pokřtil Loru naši na jmeno „Slečna šindel“. Občan Duplay: Sám jsem slyšel, jak Tallien s Fouchém chválili ten nápad. Robespierre: Vy, Leonoro, víte, že vás cnostní přátelé moji Kornelií zovou, a víte, že mou úctu máte vždycky, to stačiž vám. A Camille mzdu svou vezme. A Tallien neřestný a Fouché podlý – oh, přijde čas, že bude nutno čistit na novo Konvent... Jaký hluk to venku? Eleonora: Lid doprovází káru k popravišti... Ah, Danton... Camille... A ti druzi jejich... Hle, Camille pláče... Danton sedí mračně... Lid ukazuje s výkřiky si na něj... 147 Teď Danton hlavu zdvihá... volá cosi sem k oknům našim... Ženy prostovlasé mávají rukou... Lidu spousta... Stále se proud ten hrne... Přejeli... Robespierre: Je konec. A hrůza dnešní nic jiného není, než přísná, nepodajná spravedlnost a tedy vrchol cnosti... Leonoro, jsem, pravda, jaksi umdlen, bděl jsem v práci, chci odpočinout. Vezměte si, prosím, Heloisu našeho Jean Jaquesa, čtěte ty listy lásky. Přivru trochu oči a dám svou duši vaším hlasem vésti v kraj pokojný a mezi dobré lidi – 148
DANTON
IV. 5. dubna 1794
Už jede károu k Placu Revoluce, už konec všemu. Ruce vzadu spjaty, však vzpřímen sedí, jakoby se vracel v triumfu domů. Hrozný pohled jeho dnes kliden je a zdá se se vším smířen. Z dnů posledních mu scen pár táhne hlavou a spokojen je s nimi a v nich sebou. Po jmenu, bydlišti dle paragrafů při soudě tázal se ho prokurator: – Mé jmeno Danton, jmeno, které, tuším, je dosti dobře známo v Revoluci; mé obydlí tam asi záhy bude, co Nic se zove, jinak žíti budu na věky věků v Pantheonu dějin. – Zde hlava má je... ta vám stojí za vším... můj život stal se břemenem mi těžkým – chci zbýti se ho – lotři; nuž, co ještě?! (A Camille, zlatý Camille, řekl svižně hned po něm, pohodiv svou pěknou hlavou: Jsem stárstár, jak dobrý sansculotte byl Ježíš, věk osudný to pro rebela vůbec)... Při dalším výslechu měl sílu hlasu jak v slavných dobách svého květu kdysi a jízliv byl a žalobníka soudu každičkou větou jako bičem mrskal a presidentův zvonek marně zvonil, on přehlušil jej, hřmě až sál se třásl: 149 – Co po tom ti, jak sebe obhajuji, mě odsoudit ti zvůle vždycky zbude! – Tak dobře bylo... jak ten padouch Tinville a Herman president tu zněmli, zbledli! Sál nabit byl a galerie plny, vše tleskalo mu – ví to, moh je strhnout a rázem stát se soudcem soudců svojich – však k čemu? Měl vše srovnáno v svém nitru a nechtělo se mu vše rovnat znovu, vždyť není sil už, jeho číš je prázdna, bohové žízní, má už krev jen svoji a Svoboda, ach Svoboda je Saturn, jenž apoštoly svoje pozřít musí... A zbabělých pak našlo se pár svědků zločinů směšných, k nimž se přidal hlavní, že posmívá se soudu – všecko jedno. Byl odsouzen – však spokojen je sebou. Teď jede. Dubnový den shasne záhy, on v něm a s ním. A Camille sedí vedle a smuten je, a Hérault také mlčí. Lid nakupený stojí po ulicích a civí na ně. Camille vstává – cože? – Snad řečnit chce k nim? Rýpnutím jej strhl: – Nech, hochu, canailli tu na pokoji! – A jedou, jedou. Kolem domu jedou, kde bydlí pedant siný, Robespierre – aj, „Šindel“ jeho zvědavě zří z okna: „Jdi, občanko, a vyřiď Zelenému, že za sebou jej záhy jistě stahnu!“... 150 A jedou, jedou... Celý život... pravda, však vyžil jej: žen naobjímal dosti, pil dobrá vína, jeho hlas třás městem, Francií, světem – pěkný byl ten život... Však syt je všeho... Náhle duší jeho projede pocit zoufalého stesku: ty tiché oči ženy svojí vidí, těch šestnáct roků jejích po něm zírá tak úzkostlivě – byl jí celým světem: – Má dobrá Louiso!... Už tě neuvidím! – jen vydychl to – hned zas vzpřímí hlavu: – Dantone, žádnou slabost! – Plac je plný, na hlavě hlava. Vystoup k guillotině a zírá chvíli na stroj. Totě čelist Svobody naší – táhne hlavou jeho – nu, dobře pracuje. – A klekaje si řek katu: – Ukaž hlavu moji lidu, je hodna, by se na ni podívali. – 151
SESTRA MARATOVA (1794)
Byl bratrem mým – a kdyby jím i nebyl, já ctila bych jej. Vzácný, dobrý člověk a čist jak demant, třeba ležel v blátě. Vy nedivte se, že mi slzy tekou, když mluvím o něm – kdo znal srdce jeho, nemůže bez slz na něj vzpomínati. Byl lidu přítelem – ach, kolik je jich těch přátel lidu dneska na tribuně a v žurnalech a kavárnách a klubech! Ti přátelé s tou počítavou láskou, jež žije mezi jazykem a zuby! On miloval lid, on byl částí jeho a řekl „lid“-li, bylo já v tom jeho! A štvali jej a všecko pro tu lásku, že okem lidu byl a sluchem jeho! Žil chlebem, vodou – ne jak patrioti, již plni pastet, masa, vína – káží o hladu ulic... pětadvacet franků se našlo po něm – a to v asignatech. To byl můj bratr. Tři měsíce rvala už zimnice jím – slabé tělo jeho s ní zápolilo – ne však pro to žití, co on měl z žití? – k vůli tomu lidu, jenž vším mu byl a o němž dobře věděl, že nikdo tak ho nebude mít v lásce jak on, můj bratr. Skrátila mu život ta royalistka, život, jehož chvíle tak byly sečtěny jak listů stromu, když říjen táhne. Nikdy by byl nebyl nes Danton k popravišti hlavu svoji 152 a Desmoulins ne – mého bratra pouze se Robespierre bál, neboť Marat pouze znal cenu hlav těch dnes už usečených. Je světcem Revoluce, ano světcem, žil pro ni, živil ji, když byla děckem a krev dal za ni. Poznáte to brzy, co odešlo s ním... Lačen krve nebyl, ne, přisahám tak při památce jeho – a sami víte, kolik hlav on vyrval hladové guillotině... vždyť i ona, ta royalistka s záminkou šla k němu, že štvána je a o pomoc že prosí. – – Že vybuch někdy, hrozil velkým slovem, to slova byla – nebyl zdráv můj bratr, měl žhavou krev... už jako hoch vždy hořel a ruce palčivé měl, hlavu vřelou a tak byl stále... o zimnici jeho už řekla jsem vám – on byl vůbec sopkousopkou, jež časem kamení a oheň metá a musí metat, neboť v nitru hoří jí neustálý nezkrocený plamen, jenž ničí ji a jehož neovládá. Však naposled vždy srdce zvítězilo a srdce jeho bylo dětsky moudré a zlatě čisté – – ale co vám mluvím? Nemluví o něm celá Revoluce? A mluví tak, že vlastní sestra může poslouchat řeč tu s dechem zatajeným a v tichém roztesknění jenom plakat. 153
ROBESPIERRE
II.
Na stole leží – čelist rozstřelená jej strašně bolí – jako by z ní rvali i kost i maso kleštěmi a noži – mdlo v hlavě – v duši celé proudy slzí zoufalých hořkých – a ty bičují ho a pálí jako oheň v živém mase. Je konec – konec – všecko dokonáno – cnost ve psí dána neřestníkům, škůdcům. – Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní – a Revoluce nevěstkou se stane a Francie je vmetena v strž bídy – Ach, bídáci a lotři zvítězili!... Leč vinou jeho – v čas měl očistiti zem od nich... Hyne nečiností svojí. Byl okem – zavřelo se, nevidělo – byl hlavou – dala v klid se skolebati – byl svědomím – to varovalo planě. Má ruce svázány, že v klín je skládal, když volny byly... A je konec všemu! Všem hrdým plánům, všem snům blýskotavým, všem touhám, nadějím a práci žití – Čas vlády cnosti na světě je zdeptán, zvítězí neřest – všecko bylo marno – a vinou jeho. – Pokutu teď přijme, Fouquier Tinville vznese obžalobu jak zvykem jeho – pojede pak károu, jíž měl dát vézti výkvět lidských hříchů – Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní – a hlavu dá, že nedal hlavy jejich, což guillotině celkem lhostejno je, 154 jak tomu lidu, který jásat bude, kde plakat měl by... Jenom jednou ještě jen na hodinku chtěl by být, kým býval, a lotrům oněm shasit světlo žití – a sám pak shasnout... – Jak ta čelist bolí, jak bolí všecko... Život, marně žitý – i myšlenky, jež jenom vyčítají – i pohled očí, jenž se zabodává tam v bílou stěnu. – Ničeho už nechce, už ničeho teď. – Bolí, pálí všecko – i minulé – i chvíle tato bolí – ne už jen čelist – všecko řeže, bodá – rve, trhá, mučí – nic už, nic už nechce – ba ani návrat hodiny té byvší – jen konec – konec – konec nejrychlejší. – 155
ROBESPIERRE
III. (Náhrobní nápis)
„Buď zajdu, nebo osvobodím Republiku od taškářů a zrádců hrob jí kopajících –“ a Robespierre dostojí vždy slibu svému a koho nemá rád, ten lehce nesestárne. Tož Barras, loupežník, a Tallien, žráč a holkář, a Fréron, Fouché, lotři, Carrier krvopijec, se starali, by sestárnouti mohli a padla hlava tvá i plán tvůj, Robespierre. A snění o těch lepších cnostných časech padlo. I Revoluce padla. Už rvou ničemové dědictví její špinavými prsty svými. Je konec?... Není. Oni ještě přičiní se, bys ty a sny tvé, Svobody co hrůzný paskvil, jste na pranýř šli našich školských historií. 156
FOUQUIER – TINVILLE
I. V rozhovoru
Má pohled mírný, skoro dětská gesta, hlas příjemný a mile důvěřivý: – Ach, moje práce! Nástroj trpělivý jsem pouze jejich... Hořká moje cesta! Mně Výbor deně seznam dá... Sto, dvě sta jich napíše... A křičí jako divý, že krev téct musí... Spravedlnost zkřiví – pak ovšem terror neopouští města. A mohli by si vésti umírněně! Vždyť guillotina není maličkostí a seznam ledabyle vést se nemá... Ach, jenom trocha, trocha rozšafnosti! Pak by těch viných bylo jistě méně, ba, guillotina byla by snad němá!... 157
II. Generální prokurator
Sfinx bezcitná. Obočí vyježené a oči z akt se chvilkou pozvedají. Rty nehybné – a když se otvírají, Smrt vychází z nich k práci osvědčené. Dnes vdovu Capetovu... Zítra dají Girondu pod nůž... Hlavy méně cené i Dantonovu... V posled oči sklené příteli Robespierru zhasínají – Je někdy vtipný: Guillotinu chválí, že dobře „peče“ – pečivo to deně přesahat nemá pěti tuctů vejši – – Když sám byl károu vezen, tu naň řvali, kde „pečivo“ má?– Odsek rozhorleně: – Je chléb tvůj beze mne snad lacinější?! – 158
NICOLAS CHAMFORT (1794)
Chamfort je mrtev! Revoluci naši jenž jak svou lásku kochal každé chvíle, jenž každý pohyb její stíhal čile a zpíjel se jím... Neměl slasti blažší, než procházkou jít deně ku Bastille, když bořili ji bezkalhotní braši, a vidět, čím je menší, že je krasší – oh, jaro naše, jaro slavné, milé!... Chamfort je mrtev! Ze strachu a děsu odešel z žití. Z jeho milky malé je Bachantka. Za výskání a plesu krev lidskou pije. Oči rozevřené, šat roztrhán, rty, prsy zkrvavené. Opilá krví. – Nelze žíti dále... 159
BARRAS
Má pro každého úsměv blahoskloný, jest JakobínJakobín, a přec jen aristokrat, jak Apoll krásný, rozšafný jak Sokrat a sype žerty na dam kroužek voný. Je div, že řečí zraků za noc stokrát tím ženským „Chceš mě?“ zeptají se ony? A on, jenž tak rád tiší damské stony, snad aby tyto o splnění okrad? Ó bědné ženy! Jak on dokonalý! Ty ruce, jež vás právě objímaly, teď papír berou, a těch očí záře, již vznítily jste, spokojením plane, a muž ten píše. Vše má znamenané, vše, bědné ženy, perem pamfletáře. 160
GENERÁL BONAPARTE
Prašná cesta v polích Lombardie. Sporý stromek místy blíže škarpy. Slunce žhne. Jak nekonečný netvor blýskavými ostny vyzbrojený valí černá kolona se vojska. Děti Republiky! Opálení, z vousů pralesů a dlouhých kšticí svítí vítězný a hrdý pohled. Místy kouří, místy vtipkař kterýs vypravuje směšné historie, místy zpívají a taktem písně umdlené své nohy lehčej nesou. General en chêf zří z vozu k horám, jichž bok rozbrázděný v řídkém vzduchu na kamene dohoz zdá se blízký; hubený je, tmavý vlas mu splývá k ostrým ramenoum, a oči jeho studené a břitké jsou jak ocel. Kolony krok zavlnil se v zmatku – vojsko stojí. Adjutant se přihnal, chatrný most že je spravit třeba, v hodince že – – General kyv hlavou, vystoup, used na pokraji škarpy v síťkovaném stínu řídkých větví, v nejbližší vůz zásobní vbod pohled, kyne komandantu, dá si vyčíst, kolik tornister a kolik patron, kolik obuvi a kolik plášťů, kolik chleba, rýže, cukru, kávy, kolik kořalky a kotlů polních ve voze je. – – Dobrá. Revidujme! – 161 – Dvacet pecnů chleba – hlásils třicet! – – Boty! Ejhle, o sedmnáct párů zmýlil ses, občane důstojníku! – – Rýže? Čtyři plné pytle pravils? Dva jsou, jeden z nich jen do půl plný! – General vstal. Ocel očí začla metat blesky. Rýha zlověstná mu sedla mezi obočí. Ret chrlil slova překotná, jež tonem hlasu řezala víc než snad významem svým: – Kdybys pasákem byl, důstojníku, počet ovcí měl bys jistě v hlavě – víš, co značí voják bez obuvi? víš, co značí žaludek mít prázdný? víš, žes přispěl, pokud přispět mohls, k porážce a hanbě Republiky? Nezmýlil ses ve svém povolání? Vojákem jsi? Proč ne krejčím, ševcem, hercem, sedlákem či tanečníkem? Dolů epauletty důstojnické! Jako prostý voják vstoupíš v řadu! Je-li smysl pro čest ve tvé hrudi, přičiníš se, abys v prvé srážce zpět jich získal! Seržante, ty předstup! Tys byl, tuším, se mnou u Toulonu? A jsi z Normandie? Ano, pravda. Dej ty věci do vozu zas vložit, všimni si jich. Vem ty epauletty, jmenuji tě důstojníkem, hochu – osud toho, jenž je dříve nosil, budiž výstrahou ti! – Kýv a used. 162 Vzal knihu z kapsy, dal ji na kolena, dal čelo nad ní do dlaní a četl. To bylo Utrpení Wertherovo. Čet chvíli. Náhle hlavu zdvih a vzdychl: – Ó Josefino! – Začal dýchat těžce, krev vrazila mu v olivové tváře a zavyl steskem šíleného hladu: – Ó Josefino! – Zadíval se k horám, za nimiž leží Francie, dlí ona, a přivřel oči, aby zrakem duše ji uviděl tam: – Josefino moje! Pak vymrštil se, zaťal pěst a syčel: – Sem Rakušany! Bít chci! Ohlušit se! Jak pes se znavit, sic mi puknou skráně! Vojáci v pochod! Chci mít nepřítele! Chci rozdrtit jej! – – Josefino moje! – – 163
DĚTI REPUBLIKY V ITALII
Jsme mládi, jsme tak šťastně mládi a máme síly titanské, nám v očích hoří blesky slunce a v krvi šumí šampaňské, svět nemá pro nás žádných dálek a neschůdných a těžkých cest – jsme jako ptáci lehcí, volní a víme, on že naším jest! Neb mládi jsme, tak šťastně mládi – a proto naším celý svět; v tmy jeho letíme jak světlo, krev jeho chceme rozechvět – my jaro jsme, jsme výskot štěstí, a volným dechem dýšeme. Svět vítá nás jak luzná žena, a my jej také vezmeme! Neb mládi jsme, tak šťastně mládi – a Francie, ta naše máť zří na nás zrakem rozářeným – máť krásná na svou svěží mláď – ó matko, nad tím šírým světem ať trikolory zavlají – ku předu, děti, Vlast k nám hledí, den slávy nastal nám a jí! 164
JOSEFINA BEAUHARNAIS (1796)
Ach, v Luxembourgu včera... Hoří čelo... snad po šampaňském... Byl to večer zase!... Už sama nevím, co se všecko dělo... Tak líno v hlavě... Těžko vzpomíná se... A celá Paříž mně tam kořila se... Prý Bonaparte zabral Montebello... či jiné město... Jakou něhu v hlase má tenhle Barras!... Jaké statné tělo!... A Bonapart... ten blázen... láskou nyje... a zve mě do té divé Italie... jsem voják snad, že mám jít v bitev vřavu?... Má jmeno... Jistě... Nesmrtelnou slávu... a obdiv světa... Vše by bylo krasším, jen kdyby nebyl právě mužem naším!... 165
GENERÁL DESAIX (U Marenga 14. června 1800)
Toť prohra! V řadách francouzských jsou trhliny – jsou v ústupu – ba, Victorův sbor pádí – Rakouský maršal psát jde raport poviný pro dálnou Vídeň – uslyší jej rádi! – Ah, Desaix, pozdě přišels! – S klidem hrdiny šíj mokrou koně svého Desaix hladí: Proč pozdě, Bonaparte? – Vytáh hodiny: – Jsou tři. Nu, začněm znovu! – Šťastné mládí! Máv šavlí: – Na ně! – Vrazil v Rakušany: – Mí hoši, hleďte, bychom pole vzali! – V tom padl s koně: – Sláva republice! – A hoši bili se a hořem řvali. – – – – – – – – – – – – – – – Rakouský maršal rozesmutní líce a raport změní. Bude nevítaný. 166
GEORGE WASHINGTON
Tou branou, jež se zavírala za stoletím, odešel rychle – neměl bratrů kolem a nechtěl vejít v dobu, o níž věděl, že nikdo nepůjde po stopě Jeho. Jen v říši stínů našel bratra duše Svojí: byl dávný Říman to kdys, Cincinnatus, jenž výši moci opustiv, šel k pluhu – teď podsvětím jdou, druzi osamělí. Neb Zásluhy si nikdy mzdy své neodepřou a Moc jak samozřejmou daň svou berou: Vlast osvobodit – Vlasti potom vládnout a dobře žít v té gloriole Slávy. Vlast osvobodil podivín ten americký, dal pevné řády jí a určil dráhy příštího žití – potom odmít všecko a k polím, lesům na farmu se vrátil. Co dělo se v té duši Jeho? Doznala si, že síly její mizí? Že ta ocel se opotřebovala v tuhé práci? Že zbývá jen, co stačí prostě k žití? Či zmocnilo se Ho to tiché znechucení, jež sídlí na výšinách Slávy s Mocí? To „všecko poznal jsem a vše je marnost“? Či nestálost všech zemských věcí cítil? Kdo poví?... Odešel... A tak vzal příležitost i Závisti, by svlekala Mu řízu, 167 i tlachu, aby vážil Jej a měřil, i hlupství, aby souditi Jej mohlo – i vděčnosti těch řídkých, spravedlivých duší, by omlouvala slabosti snad Jeho a odpouštěla Mu pro Velkost byvší snad vrávoravé kroky stáří Jeho. 168
HRDINA ULICE
Ty dítě předměstí, ty bezejmený, jenž píku v ruce a zrak rozpálený jdeš na největší dějin jeviště a tam se mihneš, jednotkou jsa, stínem však s myšlenkou, jež je ti vždycky činem, dnes připraven a hotov pro příště – Byls kramářem snad kdesi v stuchlém krámku, či sedlákem, jenž krev svou dával zámku, či dělníkem, jenž neměl zakázek a s Madame Bídou sedals k tabuli si, však za to ducha sytil tiskopisy a vším, co přítel Marat tobě řek – Krev vřela ti, žhly zažloutlé tvé líce a tak jsi vycházíval do ulice a hledal chudáky jak byl jsi sám, v debatách zlostných svírali jste pěstě a vyhlídali po nějaké cestě, jež šla by z bídy – lhostejno pak kam – Tu jeli mimo v ekvipážích páni v hedvábných šatech, sněžně pudrováni, na boku růžolící lokaji – vy slyšeli jste – vévoda či kníže – jde do Versaillu – nebo do Paříže – a pěstě za nimi se zdvihají – A slýchali jste, kterak dvůr se baví, jak ve Versaillu hýří trubců davy, jak stoly jsou tam stále bohaté, 169 vepř bourbonský a harpyje ta jeho – z pamfletu znáte jen je posměšného – co vy tu hladem zuby skřípáte – Ah, hotov být! Vy jste se připravili, tyč z mříže vzali, v píku upravili, ze staré muskety jste smyli rez – zvon uhodil a zástup přenesmírný vzal prach a děla, šavle ze zbrojírny – už máte vše a možno začít dnes? – A začal jsi a neustal jsi v dílu – v den červencový došels na Bastillu a se zemí ji srovnal, příšeru – i do Versaillu zašels pro pekaře i na zrádce jsi dostoup do žaláře a pracoval od rána k večeru – Ah, Revoluce! Ty jsi Revoluce! Tys ten, jenž hladov choval ji v své ruce, svou krví sytil ji, svým žárem hřál – co jiní blýskali se floskulemi a opatrnými šli kročejemi, tys pro ni píkou pracoval! – Strom Svobody tvá ruka zasadila a zas jen píka tvá jej ochránila před nástrahou a zlobou zlosynů – tys bděl a bez odkladů, dlouhých řečí jsi srdcem vytušil vždy nebezpečí a hotov byl jsi ku činu – 170 Pak děj byl ukončen... A mzda ti dána... Má pořádek být, potřebí je pána a tys tak nezřízený velice – S puškami vyšli, děla postavili a, bědný hrdino, za malou chvíli si skartáčovali tě s ulice! 171 OBSAH
Mračna a bouřliváčkové Nesmrtelní11 Billet (1695)13 Dík (1760)14 Láska k bližnímu (1762)17 Hrdina Dvoru (1770)19 Miles Gloriosus21 Když tančili na sopce, I.23 Watteau ilustruje galantní povídku26 Louis XV.27 Náhrobek maršala Morice Saského v kostele sv. Tomáše ve Strasburgu29 Josef II.30 Když tančili na sopce, II.35 Kateřina II. (1780)38
Evangelium se zvěstuje Revoluce47 Z deníku Mlle de T. (1)49 Z deníku Mlle de T. (2)51 Z deníku Mlle de T. (3)54 Z deníku Mlle de T. (4)56 Z deníku Mlle de T. (5)57 Z deníku Mlle de T. (6)59 Oda Klopstockova60 Louis XVI. (Líc)61 Louis XVI. (Rub)62 Z deníku Mlle de T. (7)63 Z deníku Mlle de T. (8)67 Z deníku Mlle de T. (9)68 [173] Robespierre (1789)69 Z deníku Mlle de T. (10)72 Lafayette74 Z deníku Mlle de T. (11)75 Z deníku Mlle de T. (12)82 Mirabeau, I. V životě83 Mirabeau, II. V historii86 Z deníku Mlle de T. (13)87 Z deníku Mlle de T. (14)89 Vittorio Alfieri91 Z deníku Mlle de T. (15)93 Septembristi94 U Jemappes98 Barnave100 Danton, I.101 Nálada občana Lavala dne 21. ledna 1793103 Friedrich Schiller (1793)104 Tančí se kolem guillotiny106 André Chénier108 Marat (1793)109 Cestou ke guillotině114 Goethe (1793)116 Brissot117 Danton, II.118 Z deníku Mlle de T. (16)120 Marie Antoinette122 Z deníku Mlle de T. (17)123 Erotika ve stilu doby124 Z deníku Mlle de T. (18)125 Z deníku Mlle de T. (19)126 Z deníku Mlle de T. (20)128 Z deníku Mlle de T. (21)129 Z deníku Mlle de T. (22)130 Toulon (1793)131 [174] Danton, III.134 Saint-Just136 CamilleDesmoulins137 Generál „Bajonet“138 Anacharsis Cloots sní140 Robespierre, I.142 Danton, IV.149 Sestra Maratova (1794)152 Robespierre, II.154 Robespierre, III.156 Fouquier–Tinville, I. V rozhovoru157 Fouquier–Tinville, II. Generální prokurator158 Nicolas Chamfort (1794)159 Barras160 Generál Bonaparte161 Děti Republiky v Italii164 Josefina Beauharnais (1796)165 Generál Desaix166 George Washington167 Hrdina ulice169
E: až; 2004 [175]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Roky za století 1. Oni, 1911-1916, vyšlo v listopadu 1929 v Aventinu, nakladatelství Dr. Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova ul. 6, jako 235. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytiskla  Průmyslová tiskárna v Praze. 50 výtisků na holandském papíře autor podepsal. 1-2200.)

Místo: Praha

Vydání: 4.

Počet stran: 176

Věnování: Beneš, Edvard
(Drahému příteli Dr. Ed. Benešovi)