ROBESPIERRE

ROBESPIERRE (1789) (Vypravuje Madame de Staël)
Vše urovná se, vše se hladce skončí. To duchů zvíření jest pomíjivé, jest pouze blahodárným jarním deštěm, jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí. Mirabeau doufá, a ti druzí páni z Constituanty vzdělaní jsou, mírní – z takových duší nikdy nevyšlehne bouř zkázonosná. Přicházejí houfně, když jour je u nás, ráda naslouchávám hovorům jejich rozšafným a vtipným, a s toho stanoviska jinak jeví se dějin běh, jež teď se rozvinují našemu zraku. Mirabeau se ondy o panu z Robespierrů nám zmínil význačným tonem: pán ten v shromáždění prý posměch za každý svůj návrh klidí, však nezastrašen kráčí vytrvale svou cestou dál a v posled cíle dojde, neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří vše, o čem mluví. Je prý filosofem a snílkem trochu, celkem tedy mužem snů Platonových. Žádoucno je tedy, by taký člověk záhy vlivu nabyl. Já požádala o čest návštěv jeho a přišel včera. Přijde rád i příště. Krasavcem není pan de Robespierre, je nevysoký, hlavy nepoměrné, 69 rty nadulé a líc má barvu loje, na skráních prokmitají četné žilky, ne namodralé, jak u lidí jiných, však zelené, a zelenavé světlo hrá při hovoru také v očích jeho studených hnědých. Pohazuje hlavou a poškubuje rty, což není zvykem, spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta. A při tom čisťoučký je, dobře oděn, vlas česán bezvadně a napudrován – spíš profesora latiny bys hledal v té postavě a ve způsobu řeči, než politika. Jemný jest jak poet, Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká k Přírodě v lásce, v idylických touhách po stiných lesích, po kvetoucích lukách, odlehlé chaloupce a cnostném žití. Cnost totiž nad vše Robespierre cení a v souhlase s tím zavrhuje všecko, co jako přežitek dob hrubých trčí do našich časů: násilí, trest smrti, čin každý vůbec, jímž je ohrožena osobní svoboda a vůle lidská. A Mirabeau má pravdu: o těch věcech tak přesvědčivě umí hovořiti, že cítíte, jak sám v ty sny své věří, a podíváte-li se v oči jeho, je pohled jejich ztracen kamsi v dáli, v tu říši dojista, kde všecko skutkem, co v tomto světě dosud jest jen touhou. A také pocit máte, že ten člověk vše nasadí, by snům těm svým dal těla. 70 Ne, dokud tací snílci zastupují Francii naši, nesmí klesat naděj v mír poměrů a klidný průběh časů. Trůn králův nemůže stát bezpečněji než v středu takých mírných filosofů... 71