ROBESPIERRE
(1789)
(Vypravuje Madame de Staël)
Vše urovná se, vše se hladce skončí.
To duchů zvíření jest pomíjivé,
jest pouze blahodárným jarním deštěm,
jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí.
Mirabeau doufá, a ti druzí páni
z Constituanty vzdělaní jsou, mírní –
z takových duší nikdy nevyšlehne
bouř zkázonosná. Přicházejí houfně,
když jour je u nás, ráda naslouchávám
hovorům jejich rozšafným a vtipným,
a s toho stanoviska jinak jeví
se dějin běh, jež teď se rozvinují
našemu zraku. Mirabeau se ondy
o panu z Robespierrů nám zmínil
význačným tonem: pán ten v shromáždění
prý posměch za každý svůj návrh klidí,
však nezastrašen kráčí vytrvale
svou cestou dál a v posled cíle dojde,
neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří
vše, o čem mluví. Je prý filosofem
a snílkem trochu, celkem tedy mužem
snů Platonových. Žádoucno je tedy,
by taký člověk záhy vlivu nabyl.
Já požádala o čest návštěv jeho
a přišel včera. Přijde rád i příště.
Krasavcem není pan de Robespierre,
je nevysoký, hlavy nepoměrné,
69
rty nadulé a líc má barvu loje,
na skráních prokmitají četné žilky,
ne namodralé, jak u lidí jiných,
však zelené, a zelenavé světlo
hrá při hovoru také v očích jeho
studených hnědých. Pohazuje hlavou
a poškubuje rty, což není zvykem,
spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta.
A při tom čisťoučký je, dobře oděn,
vlas česán bezvadně a napudrován –
spíš profesora latiny bys hledal
v té postavě a ve způsobu řeči,
než politika. Jemný jest jak poet,
Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem
rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká
k Přírodě v lásce, v idylických touhách
po stiných lesích, po kvetoucích lukách,
odlehlé chaloupce a cnostném žití.
Cnost totiž nad vše Robespierre cení
a v souhlase s tím zavrhuje všecko,
co jako přežitek dob hrubých trčí
do našich časů: násilí, trest smrti,
čin každý vůbec, jímž je ohrožena
osobní svoboda a vůle lidská.
A Mirabeau má pravdu: o těch věcech
tak přesvědčivě umí hovořiti,
že cítíte, jak sám v ty sny své věří,
a podíváte-li se v oči jeho,
je pohled jejich ztracen kamsi v dáli,
v tu říši dojista, kde všecko skutkem,
co v tomto světě dosud jest jen touhou.
A také pocit máte, že ten člověk
vše nasadí, by snům těm svým dal těla.
70
Ne, dokud tací snílci zastupují
Francii naši, nesmí klesat naděj
v mír poměrů a klidný průběh časů.
Trůn králův nemůže stát bezpečněji
než v středu takých mírných filosofů...
71