NESMRTELNÍ

NESMRTELNÍ Deputace Francouzské Akademie po audienci u Ludvíka XIV.
Majestát Jeho, král náš nejjasnější nás ráčil přijmout. Není v řeči naší slov obdivu a díků, jež by mohla jen záchvěv aspoň toho naznačiti, co cítili jsme. Směti státi před Ním, jenž rovného si v dějích světa nemá a hledá-li se přec, pak v doby dávné duch jíti musí, k zjevu Augustovu a dojde tam a najde, bledý měsíc se zlatým sluncem měřiti že nelze – stát před Ním, cítit, kterak na nás padá zář očí Jeho a zvuk hlasu slyšet, jenž světu poroučí – je třeba více, by člověk přál si umřít po té chvíli jist, že už nikdy štěstí takového nenajde v světě? Veličenstvo Jeho podnikům našim slíbilo svou přízeň a krásně ocenilo význam vědy i různých uměn, jimi požehnány jsou Francie dny, jež nám přáno žíti. Nápadem božským ráčil vzpomenouti král nejjasnější doby Augustovy, kdy požehnání míru vládlo Římem – – věc veliká, věc tuze důležitá, obrovský převrat: nesmí se, jak dosud, „Roume“ městu říkat; Veličenstvo Jeho zřetelně, jak jsme všichni z deputace slyšeli přesně a si potvrdili 11 pohledem jedním, Veličenstvo Jeho „Rome“ velmi jasně ráčil vysloviti, „Rome“, čímž dán ovšem v prvé řadě pro nás, všech věd a uměn podpory a sloupy, zřetelný pokyn Svrchované Vůle v řeč naši uvést toto nové slovo a nastolit je na místo, jež jemu královským rozhodnutím přiděleno. „Rome“ – kterak možno ihned neviděti, že slovo to tak přesně odpovídá onomu Roma, jímž se město zvalo za časů velkosti a slávy svojí? Vždyť Majestát Náš v moudrosti Své velké dát ráčil uzdravení řeči naší v tom místě, kde tak vlastně churavěla. „Rome“, slovo to nám důkazem buď péče, již Jeho Veličenstvo stále chová o snahy naše. Jako řádem pyšnit jím Institut náš může se a bude. A poslouchá-li svět všech Jeho kynů, pak v prvé řadě poslušna být musí řeč Jeho státu naznačené vůli. Pět minut trvala ta audience, pět minut ráčil Majestát nám dáti zářného štěstí, slavné blaženosti. 12