DANTON IV.

DANTON
IV. 5. dubna 1794
Už jede károu k Placu Revoluce, už konec všemu. Ruce vzadu spjaty, však vzpřímen sedí, jakoby se vracel v triumfu domů. Hrozný pohled jeho dnes kliden je a zdá se se vším smířen. Z dnů posledních mu scen pár táhne hlavou a spokojen je s nimi a v nich sebou. Po jmenu, bydlišti dle paragrafů při soudě tázal se ho prokurator: – Mé jmeno Danton, jmeno, které, tuším, je dosti dobře známo v Revoluci; mé obydlí tam asi záhy bude, co Nic se zove, jinak žíti budu na věky věků v Pantheonu dějin. – Zde hlava má je... ta vám stojí za vším... můj život stal se břemenem mi těžkým – chci zbýti se ho – lotři; nuž, co ještě?! (A Camille, zlatý Camille, řekl svižně hned po něm, pohodiv svou pěknou hlavou: Jsem stárstár, jak dobrý sansculotte byl Ježíš, věk osudný to pro rebela vůbec)... Při dalším výslechu měl sílu hlasu jak v slavných dobách svého květu kdysi a jízliv byl a žalobníka soudu každičkou větou jako bičem mrskal a presidentův zvonek marně zvonil, on přehlušil jej, hřmě až sál se třásl: 149 – Co po tom ti, jak sebe obhajuji, mě odsoudit ti zvůle vždycky zbude! – Tak dobře bylo... jak ten padouch Tinville a Herman president tu zněmli, zbledli! Sál nabit byl a galerie plny, vše tleskalo mu – ví to, moh je strhnout a rázem stát se soudcem soudců svojich – však k čemu? Měl vše srovnáno v svém nitru a nechtělo se mu vše rovnat znovu, vždyť není sil už, jeho číš je prázdna, bohové žízní, má už krev jen svoji a Svoboda, ach Svoboda je Saturn, jenž apoštoly svoje pozřít musí... A zbabělých pak našlo se pár svědků zločinů směšných, k nimž se přidal hlavní, že posmívá se soudu – všecko jedno. Byl odsouzen – však spokojen je sebou. Teď jede. Dubnový den shasne záhy, on v něm a s ním. A Camille sedí vedle a smuten je, a Hérault také mlčí. Lid nakupený stojí po ulicích a civí na ně. Camille vstává – cože? – Snad řečnit chce k nim? Rýpnutím jej strhl: – Nech, hochu, canailli tu na pokoji! – A jedou, jedou. Kolem domu jedou, kde bydlí pedant siný, Robespierre – aj, „Šindel“ jeho zvědavě zří z okna: „Jdi, občanko, a vyřiď Zelenému, že za sebou jej záhy jistě stahnu!“... 150 A jedou, jedou... Celý život... pravda, však vyžil jej: žen naobjímal dosti, pil dobrá vína, jeho hlas třás městem, Francií, světem – pěkný byl ten život... Však syt je všeho... Náhle duší jeho projede pocit zoufalého stesku: ty tiché oči ženy svojí vidí, těch šestnáct roků jejích po něm zírá tak úzkostlivě – byl jí celým světem: – Má dobrá Louiso!... Už tě neuvidím! – jen vydychl to – hned zas vzpřímí hlavu: – Dantone, žádnou slabost! – Plac je plný, na hlavě hlava. Vystoup k guillotině a zírá chvíli na stroj. Totě čelist Svobody naší – táhne hlavou jeho – nu, dobře pracuje. – A klekaje si řek katu: – Ukaž hlavu moji lidu, je hodna, by se na ni podívali. – 151