KDYŽ TANČILI NA SOPCE... I.

KDYŽ TANČILI NA SOPCE...
I.
Jak nevíte to? Vy jste neslyšeli o historce, jež Dvůr zajala celý? A v Paříži jste? Ale, ale, ale – vždyť v jasných lících Majestátu krále se úsměv zjevil, když pan Choiseul ten příběh vyprávěti štěstí měl. Nuž abbé Regnault – ten, o němž se říká, že chystána proň hodnost kanovníka, neb přízniv Její Majestát jest jemu – ten uzdu pustil ondy vtipu svému a o markyzi Rivarolu – víte, toť mladý muž, jenž vede pero hbité i kord a stár je dvaadvacet roků, ženami, štěstím hýčkán v každém kroku – tož o něm abbé velmi ostrý vtip pronesl v stínu tuilerijských lip. A markyz – jak už je ten světa běh – v hodině doslechl se řečí těch. Den na to setkali se. Do paláce šel abbé Regnault, usmíval se sladce, když Rivarola uzřel. Odměřeně sňal markyz klobouk hodnost kněze ceně a přistoup k němu, v oči jemu zřel a zdvořile mu takto pověděl: „Kdybyste mužem byl, pak k promenadě bych dovolil si zvát vás po zahradě 23 a u zdi, kde se podvečerní chvíli míč hrává, tam bychom se zastavili – Kdybyste ženou byl, vmet bych vám v líci, že děvka nectná jste a klepající – Však knězem jste – jak potrestat vás jen? Já najdu způsob. Pane, dobrý den!“ A markyz zavřel se a nevycházel a pracoval. Verš k verši hbitě sázel, tak v týdnu báseň napsal, vtipné dílo, každičké slovo štíhlou jehlou bylo a mnohoslibný titul už jí dal: ji „Láska salátu a tykve“ zval. Abbému potom vzkázal po příteli, že to a to psal a že abbé, chce-li prost posměchu být, různých pikantností, ať odprosí jej v tváři společnosti a to co nejdřív. Abbé řekl, že se pokořiti takto nemůže. I vyšla báseň. Týden nemluvilo se o jiném. A smíchu z toho bylo a abbé bránil se tak po den celý jak člověk, na nějž vysypou se včely. – Na dvacet tisíc té své obrany tisk markyz – v týdnu byly prodány. Abbému na to vzkázal po příteli, že druhou psát chce a že abbé, chce-li prost horších posměchů a vtipů býti, veřejně pěkně musí odprositi, to veršované jeho dílo nové se „Abbé Regnault, salát, tykev“ zove – 24 tu milý abbé však již měkčí byl a veřejně a pěkně odprosil. – Smích z toho byl, jak prve už jsem pravil, i Jeho Veličenstvo se tím bavil a historka ta celou Paříž vzdmula. A podivno: když věc ta uplynula, vše změnilo se: když v té knížce čtete, již markyz napsal, jiskry nenajdete, jež zaplála by ještě v troudu šedém. Ba věru, dnes už chápat nedovedem, že číst se mohla. Tehdy vtipů roje sršely přec z ní jako z ohňostroje a dnes je šedivým a fádním čtením, při druhé stránce takřka s rozhořčením ji odhodíte... Onu knihu druhou nenapsal markyz, neboť s božím sluhou v přátelství dobrém od té chvíle žil, kdy abbé veřejně jej odprosil. 25