DANTON III.

Josef Svatopluk Machar

DANTON
III.
V lednu 1794
Jsme všichni lotry. Lotry nebo blázny jsme všichni, kdož tu Revoluci vedem... A bylo jinak někdy? Nejsou vlastně v dějinách lidstva všecky velké činy, sil rozmachy a vzplápolání duchů jen dílem těch, v jichž zasažených duších šílenství doutná? Neboť řekni: lotr – a řek jsi člověk, jehož kořen žití užírá nemoc. Je snad zdráv ten mozek, jejž siná zmije z Arrasu má v lebce? Zdráv Marat špinavý a Couthon tigr? Saint-Just, ten zloděj? Obluda ta Fouché? Henriot piják, Chaumette komediant? sám, chlap pustý bez morálních zásad, milovník vína, jídel, žen i peněz, ať přijdou odkudkoli? U všech čertů, my historii děláme, jsme síly vln revolučních – víme vlastně v posled, kam, proč a k čemu? Snad jen Robespierre se domnívá, že ví to, jako myslí, že všecko řídí... Je Zlo nebo Dobro? Kde hranice jsou? K smíchu, školské bajky. Však Revoluce je přec dobrým dílem, ač živena je námi, lotry, blázny. Kdo vyzná se v tom? Hle, jak požírá vše, jak krev nám pije! Neustane dříve, až pohltá nás. Marno vzdorovati. Jak Girondisty vzala, vezme jistě i hlavu moji, cítím, jak mi sedí 134 už provisorně jenom na ramenou, i nečistého Marata už schrupla, a Saint-Just úhoř, podagrista Couthon už dojista jí také neutekou. A Robespierre, lojové to světlo, to shasne v posled. Potom zajde sama. Zdá se, že malý žertík sehrají si Příroda s Historií. Příroda jí dala pár zasažených duší ku spálení přežitků starých, haraburdí věků, a Madame Historie pálí. Duše hoří a hoří dobře. Haraburdí hoří a také dobře. Až tu zbude popel, i z nás i z něho, Madame Historie zavede svěží nové hospodářství pro zdravé lidi, Příroda se zbyla hromádky lebek, jejichž mozek nebyl dle programu, neb dáma ta je moudrá, chce zdraví jedinců i společnosti – nu, slovem tedy: podají si ruce, až bude po všem, budou spokojeny, Francie bude pokoj mít, my také... A to je bůh – by řekl Robespierre, neb pedantem je arraská ta zmije a chce mít všecko pěkně urovnáno... Já nevím. Vím jen: tak jest, jak být musí. A vím, proč hlava má mi na mém hrdle nejistě sedí... Dantone, toť Osud. 135