Z DENÍKU Mlle DE T.
1.
13. července 1789.
Ve Vincennes jsme byli na výletu
a k večeru při druhém menuetu
přicházet vidím otce šerem stromů
s de Richebourgem, jenž je přítel domu,
a vážní oba. – Řekli, že čas jest tu
se vypravit co nejrychleji k městu,
že nepokoje jsou tam, luza všady
se srocuje a staví barikady,
že vojsko střílí. – Hned jsme přivolali
své povozy. Že papa slouží králi,
náš lokaj livreji měl Tuilerií –
i nakázal mu papa obrátit ji
a do města jít sám a nenápadně.
Jen kočí zbyl nám. Pustili nás snadně
do města branou přísně obsazenou.
A jedem. Tu a tam se čety ženou
hlučících lidí. Cestou od Bastilly
nám několikrát dráhu zastoupili,
však nezdrželi. Jedem po nábřeží,
tam mrtvý jezdec v louži krve leží
od pluku Royal-Allemand to. Zvony
v hluk lidí bijí poplašné své tony
a lidé sbíhají se z ulic z dáli,
po zbraních křičí, jiní Sláva králi!
U Tuilerií černá masa stojí,
pluk Royal-Allemand to v plné zbroji.
My dojeli a papa kázal hbitě
pohasit světla po celičkém bytě
a nám jít spat. Já svlekla se a stála
u okna dlouho. Na náměstí plála
49
pochodní spousta. Světlo červenavé
se lilo hrůzně na postavy tmavé,
jež řečnily tam, hlučely a řvaly,
zdvihaly ruce, sem tam pobíhaly –
a bylo to jak výjev na jevišti.
Noc pěkná jinak. Bílých světel tříští
pokryto nebe. Půlnoc byla snad,
když stichlo vše. Já rozsvítila v mžiku
a zapisuji tohle do deníku.
Jsem hotova. A nyní půjdu spat.
50
2.
14. července 1789.
Hlučení z dola vzbudilo mě časně,
já k oknu stoupla. Slunce plálo krásně
radostným jakýms, čilým, svěžím světlem.
A po náměstí jak včel v roji vzletlém
se lidstvo hemžilo a hlomozilo.
My strojili se. Po snídaní bylo,
když de Richebourg k nám přišel: že prý jesti
vzrušení všudy; v městě, na předměstí
se rojí postav jak mravenců všady
a vylupují zbrojířů všech sklady,
řečníci mluví rozčilené řeči,
jich posluchači hlučí, bouří, ječí,
gard většina už sbratřila se s davy
a tenorem se stala této vřavy,
Ať žije třetí stav! – hřmí hlasy hromu
a Do zbraně! řvou do průjezdů domů,
mávají píkou, zrak jim zlobně plane –
prý dojista se dneska něco stane.
V poledne lokaj hlásil, že proud lidu
se bouřně k hotelu hnal Invalidů,
kde guverner jim bez jediné rány
otevřel arsenalu všecky brány,
dal vybrat pušky, palaše i děla –
lid řval a bral, pak masa rozkypělá
se ku Bastille hnala, že prý chtějí
zdi její ztéci, vůbec zmocnit se jí.
A skutečně: když odpoledne hrála
jsem s de Richebourgem whist, tu ozývala
se střelba děl a pušek od Bastilly.
A k večeru pak pokřik vyrazili,
51
že řada našich oken zařinčela,
a Paříží hned kvapná zpráva spěla,
že Bastilla je právě vzata lidem.
Můj papa jaksi s povzneseným klidem
novinu přijal, šlo mu pouze o to,
by Dvoru nestalo se všecko toto
záminkou k vojenskému zakročení.
De Richebourg mnul si ruce v rozechvění
a mluvil krásně básnickými slovy,
že Francii teď čas nastává nový
a podobně tak. Papa odporoval,
a de Richebourg se dále rozpaloval
a tak se přeli. Rozuměla málo
jsem tomu všemu – tohle však se stalo:
řek Richebourg, krásno že žít v čase takém
a na mě patřil rozářeným zrakem,
že pohled ten mi jel až ke dnu duše
a já mu rozuměla v sladké tuše.
(Už při whistu dnes prst můj jednou chopil
a políbil jej – potom oči sklopil,
falešně vynes, pot si utřel s čela –
a já v té chvíli také neviděla.)
Náměstí dole zahlučelo zase:
veliká řeka lidstva vlévala se
z ulice každé, křepčili a řvali
nějaké písně. Jeden proud pak z dáli
se přihnal divě, zvlášť byl zdraven křikem,
šli zpívajíce, v čele s kapelníkem,
jenž k pochodu takt dával rukou pravou
zdvihaje vidle – s nabodenou hlavou.
Já křikla, odskočilaodskočila, v okamžení
mi bylo zle a matno do omdlení,
52
má voňavka mě pouze zachránila.
Jean přines zprávu, že ta hlava byla
Bastilly guvernera, Launayova.
Prý po dobytí střet se s lidem znova
a zabit byl. Můj papa při té zvěsti
se zachmuřil, prý nemůže být k štěstí,
když šelmy vrchu berou. Mluvil chvíli
o panu de Launay, muž byl prý milý,
guverner vzorný, šlechtic dokonalý,
do posledního dechu věrný králi,
jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí.
Zas šli jsme k oknu. Řev byl stále větší
a rostlo nadšení té pusté masy.
Pochodně vzplály, hrdla výskala si –
pekelný rámus.
Při tom několikrát
se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad
a tisk ji něžně. Já též trochu jeho,
ne silněj, než tlak plátku růžového
by mohl dopadnutím způsobiti...
Byl u nás dlouho. Nesměl dříve jíti,
neb papa nedovolil, do té vřavy,
až k dvanácté.
Muž celý, šlechtic pravý
je Richebourg...
Zítra vysloví se snad.
Dík, bože, za den tento. Půjdu spat.
53
3.
16. července 1789.
Dnes vyslovil se. Řekl papa o mě
tak horoucně, tak srdečně a skromně,
že do pláče mi bylo. Papa němě
mu ruku podávaje hledl ke mně –
já vzlykla štěstím – bylo rozhodnuto.
Je ovšem nutno, přečkat bouři tuto,
pak za pohody, v čase bezemračném
své hnízdo sobě hezky stavět začnem.
A papa míní, že by Richebourg věru
měl vojenskou si zvolit karieru
a styky s dvorem, s jmeny slavných zvuků
chce záhy jemu dopomoci k pluku.
Můj Armand slouchal, potom za hovoru
jsem cítila však, že stát nechce k dvoru,
že služba taká není v jeho chuti
a vím, že už ho nikdo nepřinutí,
ba, zdá se, že svým srdcem cele patří
k těm šlechticům, již s národem se bratří,
či, jak dí papa, „čiší ideami,
jež světla pekel sila mezi námi“;
tím papa jistě Diderota míní
a Voltaira a Rousseaua a jak jiní
ti jmenují se – ovšem podotýkámpodotýkám,
že Armand řečí nenarazil nikam,
jen já tak vycítila, papa neví –
nač také vzbouzet marně jeho hněvy?
Já vím, že Armand za vším duší stojí,
je proto nadějí a vírou mojí
a to snad stačí...
Matko boží věčná,
ať nad námi tvá milost nekonečná
54
bdí milostivě! Svatá nebes Panno,
to štěstí naše buď Ti odevzdáno,
rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť –
a k Armandovi budiž vlídna zvlášť!
55
4.
17. července 1789.
Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami.
K večeru bylo. Slunce záclonami
se probíjelo rudě do salonu.
Tisk moji ruku. Líčil chvíli onu,
kdy padla Bastilla, měl nové zprávy,
a maloval ty rozlícené davy,
a střelbu a to všecko, jak tam bylo,
byl rozpálen a v očích až mu mžilo
pohnutím vnitřním – lid prý – jací reci!
a jásá takřka nad stavem těch „věcí“.
Nu, papa nebyl doma – díky bohu!
a já – co ubohá já více mohu,
než poslouchat? Já poslouchala tedy
a čekala... A teprv naposledy,
když odcházel, dal jedno políbení...
Oh, jaké malé máte pochopení,
vy muži, tužeb duše milující –
vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící
a všecko to – – jak, mám to věru psát?
Ach, ano – moh si klidně ponechat
a jedno políbení ještě dát...
*
Je po půlnoci: papa v rozčilení
dnes přines zvěsti: princi urození,
Madame de Polignac a Broglie a více
vysoké šlechty prchlo za hranice.
A myslím, zřídka papa vztek měl větší,
řezavě mluvil, jakby bodal řečí –
a když mi vposled dobré noci přál,
zavzdychl těžce: Ubohý ten král...
56
5.
20. července 1789.
Den bezútěšný. Richebourg v noci včera
odejet musil. Se stran kolikera
sem došla zpráva, že se po venkově
lid sprostý bouří. Odjel k matce vdově
do Normandie. Lid ten všude vznícen
jsa Bastillou mní, řád že starý zřícen,
na zámky táhne, plení je a pálí
a vraždí šlechtu. V tom zvlášť neurvalý
prý vztek jest jeho. Richebourg chvěl se lehce
a bylo zřejmo, že snad ani nechce
věřiti všemu, což je dokázáno.
A papa hezky ostře řek, že ano,
že to jsou konce, když se koketuje
s tím hrubým živlem, který lid prý sluje.
Král na příklad prý zprávy o Bastille
se dověděl až za půlnoční chvíle,
a Liancourta ptal se rozespalý,
zda Paříž revoltuje proti králi
a když mu vévoda řek na to prudce:
„Sire, ne revolta, to je revoluce“ –
jen zív si, a zas ve spánek se hříže
řek, vojsko že teď nesmí do Paříže.
A vláda? Listu svému zakázala,
by o Bastille noticka se dala,
tak v Gazette do dnes zmínky o ní není
pro vtipkařů všech ovšem potěšení.
A papa tuší, že se cosi valí,
o čem se nesní vládě ani králi,
ba, že tu visí bouře v dusném vzduchu
a smutno, že sny velkých našich duchů
to hlásáno a dávno připraveno.
Vzduch k zalknutí a nebe zataženo
57
a elementů spousta na nás spadne,
jichž nikdo nečekal a neovládne – –
A papa horlil takto ještě dál,
však nikdo z nás mu neodpovídal.
Richebourg je v dáli... V duši mám jen žal
a pro slzy už nelze psát mi dál – –
58
6.
23. července 1789.
– tak zanedbávám vás, mé bílé listy!
A i ten dnešní nechám skoro čistý,
neb není psát co. Co by bylo nové,
už vlastně nyní také „starým“ slove –
shluk na ulici, rámus ve dne v noci,
vše jaksi bez rady a bez pomoci,
předměstí vylila se do Paříže
a žluté tváře, jichž jsi neznal blíže,
s výrazem strašným do očí ti civí –
hlad prý je všude, hlad je žene divý
i k vraždám zoufalým i k pomsty činům.
Tak Foulonovi, zeti, dvěma synům
pro lichvaření moukou proces krátký
byl udělán, jim hrdla do oprátky
a tak je vlekli trochu ulicemi,
zvěšeli na lucerny, strhli k zemi,
pak zuráželi výskajíce hlavy,
do krvavých úst nacpali jim trávy
a hlavy na tyč – s jásavým jdou křikem,
jak zahnán hlad by byl tím okamžikem.
A tak to chodí deně. Deně vrací
se totéž – ovšem s malou variací
obětných osob. Nic už není nové –
a tohle Armandovi „lidem“ slove!
59