Z DENÍKU Mlle DE T.

Josef Svatopluk Machar

Z DENÍKU M^lle DE T.
13.
13. srpna 1792.
Můj sešitku, tři roky opuštěný! Tři roky děsu, hrůzy beze změny, že pokračovat mohu bezmála, jakobych včera byla přestala... Do Templu z Národního Shromáždění převezli krále. Jako do vězení – však královského. Dvory osvětleny a věže lampiony ozářeny, nad branou věnce z lipového listí – král spokojen byl. Docela se jistí, že přátelsky se shodl se strážemi, hovoří, ptá se, chodí sály těmi, o klíče, zámky, mříže zajímá se – sklon k zámečnictví ozval se v něm zase. I královna se zdá nést los svůj klidně: prý s úředníky mluví sdílně vlídně, když do pokoje vešla, rozvírala svůj necessaire a všem jim ukázala svůj poklad, sbírku vlásků svojich dětí, pak ruce parfumujíc, přivoněti jim dala k nim – a nic tam nechybí jí, své krajky, hedbáv má jak v Tuilerii i prsteny – a těm se strážci diví – nábytek vzácný z růžového dříví s sametem rudým, kuchyň znamenitou i koupelnu jí dali náležitou – maire Pétion snad nahradit chtěl nyní čím provinil se... Ba, v té jedné síni 87 i klavír je, což královnu zvlášť blaží a ondy hrála na něm svojí stráži i Marseillaisu – stráže zajásaly... Ach Bože můj... O Richarde, můj králi! 88 14.
20. srpna 1792.
Armand byl tady... Nevím, psát-li přeci, či – hlavu v dlaních – dáti slzám téci. Šest řádek aspoň... ano... hodně zkrátka, vždyť prknem má být každičká ta řádka a šest jich stačí, by z nich rakev byla, kde bych své sny a všecko pohrobila... My rozešli se. Dneska po večeři se otec ptal ho, zdali ještě věří, že toto revoluční hnutí není Francie zkázou, zda si ještě cení těch intencí, jež hrubou vedou masu a podobně. A Armand k jeho žasu prohlásil, že v tom hnutí bouři vidí, jež, trochu drsně, ale čistí, klidí, co věky nakupily a co hnije, že lepší doba vchází do Francie – a slovo dalo slovo – Armand v řeči prohlásil slavně, čas že žádá větší oběti nežli našich sympatií, že prapor vlá, že bubny hlasně bijí, a že je nutno jíti na hranice. A on že půjde... Papa smračil líce a suše řek, že nic mu v cestě není, že neváže ho ani zasnoubení. – Pak Armand mluvil cos o novém čase, o stromě, na němž právě utíná se jen suché snětí, o válce, jež hrozí Francii zvenčí, on že jako mnozí 89 chce s tornistrou jít prostě na hranice. A ještě lecos – nevím teď už více, ta slova na mou hlavu dopadala jak rány kamenů – já nedýchala, já pohnout nemohla se, slova říci, hned všecku krev, hned ledy ve své líci. A to byl konec. Od stolu jsme vstali. On s otcem obřadně si ruce dali, mně políbil ji: Buďte s bohem zatím a ostatní vše až se zase vrátím a vrátím-li se – a já věděla jsem, že rozloučeni nejsme místem, časem, leč něčím větším, že se neshledáme, že pod nohama půda se mi láme, a věděla-li jsem v svém žití dosud, proč žiji, kvetu, ký mě čeká osud – že nyní nevím. – Odešel. My chvíli o tom a onom ještě hovořili, vzpomínal papa, lecos uvažoval, i plány jakés do budoucna snoval, leč o něm zmínkou nezavadil ani. A potom když se odebíral k spaní, do očí se mi díval okamžení, dal vroucnější než jindy políbení, to bylo všecko... Teď mě pálí víčka, je ticho kolem, ještě jen ta svíčka plápolá trochu, žije tu a stojí a hází němé stíny po pokoji. A v té své hlavě slyším rány bítibíti, jako když hroudy na rakev se řítí. 90

Básně v knize Oni (in Roky za století 1, in Svědomím věků 6, in Macharovy spisy, svazek 19):