JOSEF II.

JOSEF II. (Návštěvou u Marie Antoinetty ve Versaillu)
Vše shled jsem, sestro, a co říci hodlám Vašemu Veličenstvu, povím právem staršího bratra. Sestro moje, věřte, mě kdyby někdo vězením chtěl trestat, a víc než vězením – za živa hnitím, pak odsoudil by mě žít ve Versaillu životem vaším... Co je z vás, má sestro, co stalo se z té naší Antoinetty? Ta malovaná hračka – řekněte mi, proč malujete tak si tvář, má sestro, a lepíte ty černé mušky na ni? – v těch figur reji, jež jsou lží a šalbou – vždyť není jeden pohyb přirozený a jedno slovo nejde z hloubi duše: d’Artois taký, hejsek k nesnesení, a Lauzun, trubec, jejž bych neudělal cídičem střevíců svých, toť jsou lidé, v nichž se mé sestře dobře zalíbilo, ach, té mé sestře, svěží jako laňce, s níž běhával jsem po schönnbrunském parku... Je možno žít tak? Nedusí vás všecko, ti lidé, vzduch a vaše etiketa? Konečně vše to snad je věcí zvyku. Však, Veličenstvo Vaše, jiné věci a těžké věci na váhu tu padnou... Já vidím, že ta doba krále Slunce už není dobou vaší. Vládnout, sestro, teď znamená, tak zařídit běh všeho, 30 by regent moh se klidně opírati o spokojenost podaného lidu. Vy nevládnete – vy jen užíváte. Dnes regent jako rtuť být musí všude, co jiní bdí, on pracovati musí, on sjíždět musí celou říši svoji, stroj úřední znát, s vojskem žíti musí a pečovat o dobro všeobecné. O všeobecné dobro, sestro moje, a dobro to je – by mí národové den co den mohli žíti spokojeně, neb vladař bohem dán je k vůli lidu, lid majetkem pak nikdy není vaším. A vladař má se vzdát své osobnosti pro dobro národů svých, sestro moje, ne za koně je mít, jenž těžce nese dvůr celý s jeho plesy, zábavami, vždyť z všeho nejvyší, co bůh kdy stvořil, je přece člověk! Věřte, není nad to, než poznávat ta božská díla zblízka, cestovat, vyslechnout je, mluvit s nimi, a pomoc nutna-li, pak pomáhati – člověku člověk je přec jenom bratrem... A ve Francii, sestro, musí v noci sedláci holemi bít tiše v rybník, by žáby rozplašili, jež by mohly v obvyklém shluku pána skřekem budit! – Vzbuďte se, sestro, vzbuďte také krále, vyjděte k lidu, slyšte bolest jeho! A dveře otevřte mu, ať k vám přijde, má-li co říci – i když jen to tolik, by řečí ulehčil si... Král ať vjede jak svítící blesk do úředních jizeb 31 a prozkoumá, co protivno je času a urážlivo lidské důstojnosti! Ať rukou rozžene se kolem sebe, že odlítnou ti všickni příživníci, již vzduch vám otravují! Vévodové, knížata, abbéové, obročníci – vždyť, pomněte, to vše lid živit musí a sám mře hladem! Ať se nespolehá váš manžel na nikoho! Jist je pouze, kde sám dohledl. Úřady i vojsko, blázince, školy, soudy, nemocnice – sám, všude sám! Já mohu říci, sestro, že málo podaných už u nás bude, kdož tváří v tvář mě dosud neviděli... A jakou radost poskytnout vám mohou ty hloupé hry, když za pastýřku jdete tím vaším parkem, proháníte ovce a kůzlátek pár... drahá sestro moje, je smysl v tom? Je důstojno to ženy, jež královnou se zove milionů? A farao! Hra farao! Můj bože, já nikdy nechápal, že možno sedět noc celou při té ohavné hře s zájmem, já nevěřil, když slyšel jsem, že lidé čas takto ničit umí, čas i život – teď věřím, sestra mi to dokazuje, choť krále francouzského... je mi hořko! Odstraňte všecko, sestro moje, všecko: pastýřskou idylu svou, barvy, mušky, farao, parasity, uniformy, a frizury a přezky na střevících – člověkem buďte, jděte trochu k lidem! 32 Vy řeknete mi: Lehko vám tak mluvit, váš dům je pust... Však přísahám vám, sestro, i kdybych děti měl a drahou ženu – přec nevybil bych síly svoje všecky v zábavách plytkých při domácím krbu! Je pravda, snad bych nestaral se tolik, zda v rukou poctivých je tam a onde kantyna regimentu, správa vísky a mýto na silnici – ale nijak bych nezradil to velké čisté světlo, jež duchu mému životem plát bude... Můj dům je pust... je pravda... a tak pusto je kolem Frice v Prusku, tak je pusto i v Rusku kolem velké Kateřiny – snad nás tři žene pustota ta k činům, že staráme se víc, než bůh kdy žádal na regentově svědomí... Ta mýta... kantyny pluků... správa slední vísky... Je možno, sestro. Člověk stále hledá nějaké štěstí... ne-li svoje přímo, tak aspoň jiných... poslední byť chudák, jenž moh by tlačen být kdes úředníkem, se stane předmětem té touhy štěstí... Nu, dosti o tom... Uvažte vše, sestro, co pověděl jsem prve. Duše vaše je citliva a přístupna vždy byla bratrským slovům... pomněte dnů mládí, a ty vám svědčit budou o mé lásce – má sestro, Antoinette, poslechni mě a obrať, obrať! Před tebou je život a ty, jak chceš, jej můžeš upraviti – král povolný je – na tobě je všecko! 33 A pamatujte, Veličenstvo Vaše, že nejen vládce osudem je lidu, však též lid vládci jím se státi může. Já šťasten budu, dostanu-li od vás, až příští list váš ve Vídni mě najde, pár slůvek pro sebe: Můj bratře milý, měl pravdu jste a vaše slova stanou se záhy činem naším po Francii... 34