Majestát Jeho, král náš nejjasnější
nás ráčil přijmout. Není v řeči naší
slov obdivu a díků, jež by mohla
jen záchvěv aspoň toho naznačiti,
co cítili jsme. Směti státi před Ním,
jenž rovného si v dějích světa nemá
a hledá-li se přec, pak v doby dávné
duch jíti musí, k zjevu Augustovu
a dojde tam a najde, bledý měsíc
se zlatým sluncem měřiti že nelze –
stát před Ním, cítit, kterak na nás padá
zář očí Jeho a zvuk hlasu slyšet,
jenž světu poroučí – je třeba více,
by člověk přál si umřít po té chvíli
jist, že už nikdy štěstí takového
nenajde v světě? Veličenstvo Jeho
podnikům našim slíbilo svou přízeň
a krásně ocenilo význam vědy
i různých uměn, jimi požehnány
jsou Francie dny, jež nám přáno žíti.
Nápadem božským ráčil vzpomenouti
král nejjasnější doby Augustovy,
kdy požehnání míru vládlo Římem –
– věc veliká, věc tuze důležitá,
obrovský převrat: nesmí se, jak dosud,
„Roume“ městu říkat; Veličenstvo Jeho
zřetelně, jak jsme všichni z deputace
slyšeli přesně a si potvrdili
pohledem jedním, Veličenstvo Jeho
„Rome“ velmi jasně ráčil vysloviti,
„Rome“, čímž dán ovšem v prvé řadě pro nás,
všech věd a uměn podpory a sloupy,
zřetelný pokyn Svrchované Vůle
v řeč naši uvést toto nové slovo
a nastolit je na místo, jež jemu
královským rozhodnutím přiděleno.
„Rome“ – kterak možno ihned neviděti,
že slovo to tak přesně odpovídá
onomu Roma, jímž se město zvalo
za časů velkosti a slávy svojí?
Vždyť Majestát Náš v moudrosti Své velké
dát ráčil uzdravení řeči naší
v tom místě, kde tak vlastně churavěla.
„Rome“, slovo to nám důkazem buď péče,
již Jeho Veličenstvo, stále chová
o snahy naše. Jako řádem pyšnit
jím Institut náš může se a bude.
A poslouchá-li svět všech Jeho kynů,
pak v prvé řadě poslušna být musí
řeč Jeho státu naznačené vůli.
Pět minut trvala ta audience,
pět minut ráčil Majestát nám dáti
zářného štěstí, slavné blaženosti.