Prašná cesta v polích Lombardie.
Sporý stromek místy blíže škarpy.
Slunce žhne. Jak nekonečný netvor
blýskavými ostny vyzbrojený
valí černá kolona se vojska.
Děti Republiky! Opálení,
z vousů pralesů a dlouhých kšticí
svítí vítězný a hrdý pohled.
Místy kouří, místy vtipkař kterýs
vypravuje směšné historie,
místy zpívají a taktem písně
umdlené své nohy lehčej nesou.
General en chêf zří z vozu k horám,
jichž bok rozbrázděný v řídkém vzduchu
na kamene dohoz zdá se blízkým;
hubený je, tmavý vlas mu splývá
k ostrým ramenoum, a oči jeho
studené a břitké jsou jak ocel.
Kolony krok zavlnil se v zmatku –
vojsko stojí. Adjutant se přihnal,
chatrný most že je spravit třeba,
v hodince že – – General kyv hlavou,
vystoup, used na pokraji škarpy
v síťkovaném stínu řídkých větví,
v nejbližší vůz zásobní vbod pohled,
kyne komandantu, dá si vyčíst,
kolik tornister a kolik patron,
kolik obuvi a kolik plášťů,
kolik chleba, rýže, cukru, kávy,
kolik kořalky a kotlů polních
ve voze je. – – Dobrá. Revidujme! –
– Dvacet pecnů chleba – hlásils třicet! –
– Boty! Ejhle, o sedmnáct párů
zmýlil ses, občane důstojníku! –
– Rýže? Čtyři plné pytle pravils?
Dva jsou, jeden z nich jen do půl plný! –
General vstal. Ocel očí začla
metat blesky. Rýha zlověstná mu
sedla mezi obočí. Ret chrlil
slova překotná, jež tonem hlasu
řezala víc než snad významem svým:
– Kdybys pasákem byl, důstojníku,
počet ovcí měl bys jistě v hlavě –
víš, co značí voják bez obuvi?
víš, co značí, žaludek mít prázdný?
víš, žes přispěl, pokud přispět mohls,
k porážce a hanbě Republiky?
Nezmýlil ses ve svém povolání?
Vojákem jsi? Proč ne krejčím, ševcem,
hercem, sedlákem či tanečníkem?
Dolů epauletty důstojnické!
Jako prostý voják vstoupíš v řadu!
Je-li smysl pro čest ve tvé hrudi,
přičiníš se, abys v prvé srážce
zpět jich získal! Sergeante, ty předstup!
Tys byl, tuším, se mnou u Toulonu?
A jsi z Normandie? Ano, pravda.
Dej ty věci do vozu zas vložit,
všimni si jich. Vem ty epauletty,
jmenuji tě důstojníkem, hochu –
osud toho, jenž je dříve nosil,
budiž výstrahou ti! – Kýv a used.
Vzal knihu z kapsy, dal ji na kolena,
dal čelo nad ní do dlaní a četl.
To bylo Utrpení Wertherovo.
Čet chvíli. Náhle hlavu zdvih a vzdychl:
– Ó Josefino! – Začal dýchat těžce,
krev vrazila mu v olivové tváře
a zavyl steskem šíleného hladu:
– Ó Josefino! – Zadíval se k horám,
za nimiž leží Francie, dlí ona,
a přivřel oči, aby zrakem duše
ji uviděl tam: – Josefino moje!
Pak vymrštil se, zaťal pěst a syčel:
– Sem Rakušany! Bít chci! Ohlušit se!
Jak pes se znavit, sic mi puknou skráně!
Vojáci v pochod! Chci mít nepřítele!
Chci rozdrtit jej! – – Josefino moje! – –