Vznes hlavu, občane! Tvých dvacet roků
stát musí pružně zpříma jako topol –
a krok si srovnej! – ráz, dva – levá, pravá –
nu vidíš, už tě pochodový rytmus
jak vlna nese! Hochu, popatř na mě!
Moh bych ti tátou být – a jdu jak jelen,
co ty tu vlečeš svoje údy těžce
jak panák olověný! Jsi ty voják?!
Máš hlavu těžkou starostmi? Eh, k smíchu!
Starosti tvoje! Co by mohlo tížit
tvou hlavu kudrnatou! Dvacet roků
se nedá ohnout – všecko letí přes ně
jak stíny bílých mraků svěží loukou –
květ neskloní se, tráva nezachvěje.
Starosti tvoje! Hlavu mou měls vidět,
když starosti své měla... když tě tíží
jak balvan hrozný – den je bez pokoje,
noc beze spaní – mozek zbičovaný
úzkostmi, vztekem, hrůzou, obavami
tě bolí, strašně bolí – – Ženu mám, dvě děti,
má žena stoupenkou je Revoluce,
je patriotka – přede třemi roky
šla s těmi, kdož šly pro Capeta zrádce
si do Versaillu, čin to velký, hochu.
A chlapci moji rostou nedočkavě,
by Francii, kde třeba, sloužit mohli.
A já byl při útoku na Bastillu,
já s těmi byl, kdož Capetovi v dubnu
nedali ujít v St. Cloud; já jej vítal,
když patrioti v mřížoví pík vedli
jej od hranic k nám nazpět do Paříže;
já v zástupu stál, v nějž dal musketami
Lafayette pálit; dvacátého června
já v Tuileriích byl a v srpnu opět,
to desátého srpna, kdy jsme zřeli,
že to, co zve se trůnem, není ničím
než sametem a dřevem – při všem byl jsem,
kde Vlast své děti uviděti chtěla.
A když se vzkřiklo: Vlast je v nebezpečí!
já, jak sta jiných, chtěl jít na hranice,
jist, Vlast že postará se o mé děti...
Však dovedeš si, hochu, představiti,
jak je as ptáku, když má letět z hnízda
a ví, že v blízku na pisklata jeho
tchoř, či vím, jaké jiné hnusné zvíře
hladově číhá? V Châtelet a la Force
seděly pochytané stvůry Dvora,
aristokrati, vrazi Revoluce,
a v Bicetre a Salpetière byli
a slovem: všude. Kdo moh ručit za to,
že co se v dálce bijem za Francii,
prodejná ruka neotevře zámky
a nevypustí rdousit, bít a vraždit
bezbrané ženy naše, naše děti?
Vždyť Capet Veto v Templu toužně čekal
a králové – jak dobře říká Marat –
jsou zvěří lidožravou... Tak jsme měli
Francii hájit kdesi na hranicích,
co v srdci jejím úkladný vrah seděl
a dýku brousil... Marata znáš, hochu?
Pak dobře víš, že co svět světem stojí,
lid prostý neměl rádce věrnějšího.
A Dantona znáš? Chlouba Revoluce,
meč její, jazyk její, oko její.
A Marat řekl: Krátké pořízení:
strach ze zrádců máš? Věs je na lucerny!
A Danton řekl: Je-li ve zdech města,
co nadějí jest vrahům na hranicích,
pak nutno předem vyčistiti město! –
Tak jednoduché – a my nesli před tím
jak ovce hlavy, my jsme nevěděli:
Jít na hranice? Zůstat doma, střežit?
A trpěli jsme. – Hochu, vztek a bolest
když hlavu stisknou ti jak čelist kleští
a ty jsi bez rady a bez myšlenky –
to peklo nechci prožít ještě jednou!
Komuna dala seznam, zvony povel,
my vzali šavle, sekery a píky
a k la Force šli – hochu, je to tvrdé
a krvavé – leč musilo tak býti.
My volat dali je – jak který vyšel,
vzdych posledně. My bili zprvu klidně,
pak zuřivě – měl každý něco v očích,
čím mimovolně urážel tvou bytost
a jejich hebká kůže, bílé ruce
a jakás povýšená vůně těla –
vše snižuje tě – bili jsme je vztekle,
a oni i v té chvíli umírání
lhostejnost jevili nám urážlivou,
ne, krom té řeči necítili s námi
a byli bratry Rakušanům, Prusům –
a zrádcům v Koblenci – oh, jak jsme bili!
Až ruce umdlevaly, až nám v oči
tma rudá lehla, chřípě plny byly
mdle nasládlého puchu lidské krve.
A z la Force jsme táhli k Châteletu,
k Bicêtre potom – všude nechali jsme
kus starostí svých, během tří dnů, hochu,
vězení prázdná byla, Paříž čistá
a lebky naše zcela bezstarostny.
Tak musilo být, proto tak se stalo.
A vidíš, teď jdu lehce – pták tak letí
a všichni lehce jdem, je klidno vzadu.
Docela jinak ku předu se stoupá,
když hřbet je krytý. Ráz – dva, levá pravá,
tak vykroč k čertu! Občane, snad nemáš
šíp lásky v srdci – říká se „šíp lásky“? –
Eh, říkalo se – teď se musí vzkřiknout:
Ať žije Vlast! Chceš tabáku? Mám, hochu,
zde, nacpi dýmku – a dej starostem svým –
tvé starosti! – pár komárů to nejspíš –
dej odletět jim s tabákovým dýmem!