DANTON
I.
V lednu 1793
Bez krve porod? Hlupáci a snílci
tak myslit mohou. Venuše se zrodí
z pěn moře líbaného vlažným větrem,
že Venuší je, básníků snem, láskou –
leč Svoboda, ta dcera Revoluce,
jde, kataraktem krve provázena,
z matčina lůna. Nemylte se o ní:
i další její žití nijak není
idylou jakous při potůčku hravém
pod šumícími sněťmi starých buků;
ne. Jako Moloch dávných Asiatů,
hladově ždá si stále nových tryzen
a její oči svítí rudým ohněm
a její rty jsou krví oroseny.
Nuž, dejte jí je! Všecky ty jí dejte,
jichž myšlenky a dýky, nyní skryté,
čekají doby, až by vzletět mohly
jak vzteklí psi na tuhou její šíji
a mezi žebra. Ať jsou ruce naše
střísněny krví, jen když svědomí je
před zrakem jejím čisto; soud pak dějin
na kosti naše s úctou jednou složí
dubový věnec. Francie ty naše,
čas vody růžové a libých mastí
pominul ondy. Krve je ti třeba,
domácí předem, padouchů a zrádců,
a potom cizí, všech, kdož usilují
o žití tvoje. Jako šťastný ostrov
pod žezlem Svobody své trčet budeš
101
z příbojů krve, a ten ostrov růsti
kolkolem bude, neboť břehy jeho
vpíjíce moře to, se šířit budou
a budeš růst tak do šíře a dáli,
až celý svět své ruce vděčně sepne
a Svobodě tvé svaté žehnat bude.
Sníš, Dantone? Sním, však ty sny moje
se tělem stanou. Nyní hlavy vzhůru:
My rozbořili stavení to vetché,
v němž mrtvé Věky hospodářství vedly:
lid odklizuje trosky, kdož se zpozdil
a zasažen byl padajícím trámem,
sám osudem svým vinen, neníť zdrávo
přístřeší hledat v domě, jehož krovy
a zdi se boří pod ranami seker.
Králové zvenčí hrozí nám – co dělat?
My hodíme jim místo rukavice
královskou hlavu jednu, kterou máme,
pod nohy ku pochodu namířené.
A zmodralý ret její ať jim povípoví,
že naše Svoboda jde přes hranice,
by střevem posledního kněze zdrhla
krk posledního krále...
102