TOULON
(19. prosince 1793)
– tam ztratil jsem ho. Byl to hodný hoch,
kamarád vzorný, Francouz bez pohany,
a divně zahynul tak: kule cizí
se vyhnuly mu, a když bylo po všem,
tu Osud vzal jej jaksi mimochodem
a dal jej za cíl puškám vlastních bratří...
Že děla rozhodla tam, víte snad.
Je komandoval malý černý voják,
jak hlad hubený, v sešlé uniformě
a moudrý jako ďábel. Bonaparte,
a Korsikán prý. S tvrze Malbosquetu
a s Aiquillette začal pálit v město
a v lodi po přístavu, že se chvěla
zem pod nohama. Za noci pak zdvojil
tu palbu ještě – strašné podívání!
Vše hořelo: vzduch, lodi, magacíny,
nebesa, voda – lidské postavičky
se mihaly v tom rudém osvětlení
jak poplašení brouci – chvilkou výbuch,
když prachárna jak rozkypělá sopka
své nitro vymrštila do povětří –
a ráno náhle ticho, víte, ticho,
jež třese se. Jsou otevřeny brány,
však město prázdno. Angličané prchli.
My do města. Je jako na hřbitově.
My chceme vědět, kde jsou patrioti?
A kde by byli, nežli ve vězeních,
kam proradci je vrhli, nežli vzdali
i přístavy i město Angličanům.
131
I vyvedeni patrioti z věznic
a oslaveni. Mladší Robespierre
a Barras, které Konvent poslal k vojsku,
zasedli k soudu. Ale těžko soudit,
kdo rozezná zde koukol od pšenice?
Ah, kdo pak jiný, nežli patrioti?
Tak obeslali komisaři město
pod ztrátou hlavy na Place de Liberté
a město přišlo: ze sklepů a skrýší
jak myši vyšli se svěšenou hlavou
a zrakem skleným tupě zírajícím
v budoucnost přísnou. Stáli na náměstí,
a patrioti obcházeli kolem
a vztaženými prsty označili
hruď vlastizrádců. Marny pláč a prosby,
přísahy, protesty a odvolání –
vojáci Republiky vytáhli je
z těsného chumle, odvlekli v svůj kordon
a bodákem a pažbou odstrašili
plán uniknutí. Patrioti čile
dál pracovali, za hodinku bylo
na tři tisíce vlastizrádců v síti.
A Barras s Robespierrem povel dali,
zahřměly bubny, vojsko s delikventy
se dalo v pochod.
S kamarádem stáli
jsme na náměstí, odtrh se, že půjde
popatřit, co se dále díti bude.
Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy
z příkopů městských. Patrioti táhli
ve sborech ulicemi řvouce slávu
vojínům Republiky.
132
A můj přítel,
kamarád dobrý, Francouz bez pohany,
v té chvíli, mrtvý mezi mrtvolami,
pod hradbou města zatím tiše ležel.
Tak našli jsme ho. Šel as z povzdálečí,
a voják jeden ohlíd se a mysle,
že zrádce to a že se nenápadně
z příhody příští vytratiti touží,
bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal.
Hoch ubohý, a jistě protestoval
a za svědka bral čisté srdce svoje,
a všecko marně. Koho obviniti
a koho soudit? Nelze rozsuzovat,
vždyť jisto pouze jedno: že je mrtev.
133