SESTRA MARATOVA
(1794)
Byl bratrem mým – a kdyby jím i nebyl,
já ctila bych jej. Vzácný, dobrý člověk
a čist jak demant, třeba ležel v blátě.
Vy nedivte se, že mi slzy tekou,
když mluvím o něm – kdo znal srdce jeho,
nemůže bez slz na něj vzpomínati.
Byl lidu přítelem – ach, kolik je jich
těch přátel lidu dneska na tribuně
a v žurnalech a kavárnách a klubech!
Ti přátelé s tou počítavou láskou,
jež žije mezi jazykem a zuby!
On miloval lid, on byl částí jeho
a řekl „lid“-li, bylo já v tom jeho!
A štvali jej a všecko pro tu lásku,
že okem lidu byl a sluchem jeho!
Žil chlebem, vodou – ne jak patrioti,
již plni pastet, masa, vína – káží
o hladu ulic... pětadvacet franků
se našlo po něm – a to v asignatech.
To byl můj bratr. Tři měsíce rvala
už zimnice jím – slabé tělo jeho
s ní zápolilo – ne však pro to žití,
co on měl z žití? – k vůli tomu lidu,
jenž vším mu byl a o němž dobře věděl,
že nikdo tak ho nebude mít v lásce
jak on, můj bratr. Skrátila mu život
ta royalistka, život, jehož chvíle
tak byly sečtěny jak listů stromu,
když říjen táhne. Nikdy by byl nebyl
nes Danton k popravišti hlavu svoji
152
a Desmoulins ne – mého bratra pouze
se Robespierre bál, neboť Marat pouze
znal cenu hlav těch dnes už usečených.
Je světcem Revoluce, ano světcem,
žil pro ni, živil ji, když byla děckem
a krev dal za ni. Poznáte to brzy,
co odešlo s ním... Lačen krve nebyl,
ne, přisahám tak při památce jeho –
a sami víte, kolik hlav on vyrval
hladové guillotině... vždyť i ona,
ta royalistka s záminkou šla k němu,
že štvána je a o pomoc že prosí. – –
Že vybuch někdy, hrozil velkým slovem,
to slova byla – nebyl zdráv můj bratr,
měl žhavou krev... už jako hoch vždy hořel
a ruce palčivé měl, hlavu vřelou
a tak byl stále... o zimnici jeho
už řekla jsem vám – on byl vůbec sopkousopkou,
jež časem kamení a oheň metá
a musí metat, neboť v nitru hoří
jí neustálý nezkrocený plamen,
jenž ničí ji a jehož neovládá.
Však naposled vždy srdce zvítězilo
a srdce jeho bylo dětsky moudré
a zlatě čisté – – ale co vám mluvím?
Nemluví o něm celá Revoluce?
A mluví tak, že vlastní sestra může
poslouchat řeč tu s dechem zatajeným
a v tichém roztesknění jenom plakat.
153