Ó znám tě, krásná, mnoho let!
Kdy dětský věk mi ještě kvet
a druzi v hry své zvali,
já s tebou opouštěl jich tlum
a naslouchal jsem tvojím snům
na boku šedé skály.
Tys měla čarodějný prut,
jímž šírý okruh světa tknut
se před mým zrakem měnil,
já viděl krále, princezny,
vděk vodních panen líbezný,
kde řeky proud se pěnil,
a hrady v dálných oblacích.
A pták, jenž mih se ve mracích,
byl zakletý duch bídný –
mne radost jímala i žas,
a něžnou písní zněl tvůj hlas,
tak tklivý a tak vlídný...
Pak vkročili jsme pospolu
do nescestného údolu,
jenž zve se světem, žitím,
v němž ty, ó družko spanilá,
jsi jediná mi krášlila
tu cestu písní, kvítím.
Však nehalí nás více sny,
my ztratili prut kouzelný
kdes u prvního vchodu,
vím proto, pták, jenž uhání,
že z čeledi je havraní,
zřím v mračnech pouhou vodu.
Vím, co tu citů líčených,
co řečí, poklon učených,
co jedu a co zloby,
a vzájemně jak na zemi
my krmíme se frásemi,
a pýcha jak nás zdobí!
Však odpouštím vše sudbě zlé,
vždyť v průvodu mám tebe zde,
když vše mne opustilo,
vždyť mohu s tebou horovat
o mnohém „kdyby“, mnohém „snad“,
a o tom, co kdy bylo.
Ó plavovlasá krásko má,
ty s blankytnýma zrakoma,
v nichž planou ohně síly,
jež šat máš spjatý u pasu
a střevíčky své z atlasu
a pleť jak mramor bílý,
můj nezkalený obraze,
jejž aspoň v slabém odraze
jsem marně v ženách hledal,
jež dala jsi mi lásku svou,
tak čistou a tak upřímnou,
jak nikdo v světě nedal,
ó vlij v mé písně žití žár,
ať neschvátí je času spár,
je ozdob květem krásy,
ať žijí v lidstva paměti,
a jmeno moje posvětí
na věčné, věčné časy!
A vlij v mé písně kletby plam,
ať odplatit všem mohu sám
za podlý vztek a zlobu,
ať zpěv můj v přísném horlení
jim vpálí Kaina znamení
na věčnou, věčnou dobu!