SKIZA PŘED BOUŘÍ.
Je horko, dusno. Na list, trávu
se klade jemný šedý prach,
jenž pozvedán je větrem v davu
a v sloupech honěn po cestách.
A nebe má tak barvu sinou,
jak pobil by je olovem,
a černé mraky po něm plynou
a nesou blesky v lůně svém.
A topoly, jež pozdvihají
své hlavy jindy k blankytu,
teď třesou se a prohýbají
a pryč snad chtějí v chvíli tu.
U boudy ze suchého chvojí,
jež stromy sadu skryta je,
pes vyje táhlou bázeň svoji,
kams stranou čumák zvedaje...
A blesk a ráz! Hřmí. Jak by nebe
za strašlivého dunění
kraj šírý chtělo shltit v sebe
a sžehnouti jej v plameni!
Však nad vodou, kam v mraku celém
se ke koncertu hmyz dřív slet,
teď při šveholu převeselém
vlaštovky krouží menuet.
A tma, jež hrozně obzor halí,
a tanec blesků zsinalý
29
a dešť, jenž vodu rázem kalí, –
jim veselí to nezkalí!
Ty vědí, jak se to vždy snuje,
jak směšným byl by strach i chvat:
až se to nebe vyhromuje,
zas modravě se bude smát...
30