Pêle-Mêle (in Macharovy spisy, svazek 4) (1927)

1882-1900, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / IV
[3] J. S. Machar Pêle – Mêle, verše z let 1882–1900 V. vydání, vyšly v březnu 1927 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha-Mariena v Praze XI, 1307, jako 154 svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 1–2200.
[4] J. S. MACHAR PÊLE–MÊLE
1882–1900
Páté vydání
PRAHA „AVEMTINUM“ MCMXXVII
[5] Z prvého vydání (r. 1892) této knížky zařadil jsem řadu veršů do trilogie „Confiteor...“, leccos odtamtud vložil opět sem, přidal k tomu trosky z knihy „1893 až 1896“ a řadu věcí při prvém vydání opomenutých. Doplňuje tedy nyní kniha přítomná cykly mých dosavadních sbírek.
[6] Dru JOSEFU HOLÉMU v Sušici
[7]
ZIMNÍ KOSMICKÁ PÍSEŇ.
To je dnes hovoru nahoře, hvězdy jsou údivem jaty: Země, ta hezounká panenka, oblekla bálové šaty! Ve vlasech perly a démanty a stříbro na bílém šatě, jenž splývá panence s ramenou od hlavy až dolů k patě. Jak hezky tančí dnes do taktu, a vítr hudbu jí dělá, až bílý šat její poletá v kotoučích okolo těla. Co je tu hovoru po nebi: Měsíc že tanečník jarý, Jupiter ten zase stýská si, že jest již náramně starý. Venuše zří na ně s závistí, – oh, dnes je závist ta marná! Měsíček stále si libuje: Jaká to panenka švarná! Světozor z 3. února 1882.
9
MÉ MUSE.
Ó znám tě, krásná, mnoho let! Kdy dětský věk mi ještě kvet a druzi v hry své zvali, já s tebou opouštěl jich tlum a naslouchal jsem tvojím snům na boku šedé skály. Tys měla čarodějný prut, jímž šírý okruh světa tknut se před mým zrakem měnilměnil, já viděl krále, princezny, vděk vodních panen líbezný, kde řeky proud se pěnil, a hrady v dálných oblacích. A pták, jenž mih se ve mracích, byl zakletý duch bídný – mne radost jímala i žas, a něžnou písní zněl tvůj hlas, tak tklivý a tak vlídný... Pak vkročili jsme pospolu do nescestného údolu, jenž zve se světem, žitím, v němž ty, ó družko spanilá, jsi jediná mi krášlila tu cestu písní, kvítím. Však nehalí nás více sny, my ztratili prut kouzelný kdes u prvního vchodu, vím proto, pták, jenž uhání, 10 že z čeledi je havraní, zřím v mračnech pouhou vodu. Vím, co tu citů líčených, co řečí, poklon učených, co jedu a co zloby, a vzájemně jak na zemi my krmíme se frásemi, a pýcha jak nás zdobí! Však odpouštím vše sudbě zlé, vždyť v průvodu mám tebe zde, když vše mne opustilo, vždyť mohu s tebou horovat o mnohém „kdyby“, mnohém „snad“, a o tom, co kdy bylo. Ó plavovlasá krásko má, ty s blankytnýma zrakoma, v nichž planou ohně síly, jež šat máš spjatý u pasu a střevíčky své z atlasu a pleť jak mramor bílý, můj nezkalený obraze, jejž aspoň v slabém odraze jsem marně v ženách hledal, jež dala jsi mi lásku svou, tak čistou a tak upřímnou, jak nikdo v světě nedal, ó vlij v mé písně žití žár, ať neschvátí je času spár, je ozdob květem krásy, 11 ať žijí v lidstva paměti, a jmeno moje posvětí na věčné, věčné časy! A vlij v mé písně kletby plamplam, ať odplatit všem mohu sám za podlý vztek a zlobu, ať zpěv můj v přísném horlení jim vpálí Kaina znamení na věčnou, věčnou dobu! 12
ZNÁMÝM I NEZNÁMÝM.
Jak v hospodě, tak ve kavárně, tak za večerních procházek se točí roj mých druhů marně ve síti různých otázek: – Co dělám prý teď? Kde teď žiji? Co znamená mé mlčení? Zda sloky mojich melodií tak náhle došly skončení? Či oženiv se, kdesi trávím teď šťastné dny s tím blahem svým a písní, jíž tam ženu slavím, veřejnost českou překvapím? Či velkých poetů všech zvykem už skrývám světu svoji líc, jsa za dne přísným poustevníkem jen v noci zírám na měsíc? Či – bláznivé snad dík Štěstěně – jsem stal se kdesi poslancem, jenž v sněmovně spí každodenně a z diet tloustne každým dnem? – Tak každý neznámý i známý, jak jmeno mé se pronese, se tasí svými úvahami, a svár a hádka vzejme se. Bych v zárodku ty zrušil hádky, z nichž rozbroj vzniká národní, 13 vysílám ve svět tyto řádky, jak do tmy zářnou pochodni. Jsem vojákem. Mám kabát šedý, kde knoflíky se blýskají, a často zřím, jak dívčí hledy významně na mne padají. Jím chléb, jenž barvou je tak tmavý, jak by mi chtěl vždy vzpomínat na tmavé vlasy dívčí hlavy, již jsem měl kdysi tolik rád. Na Letné každého dne z rána zem šlapat musím ubohou, jež zmrzlá je a udupána, až teskně duní pod nohou. A jak jsem vrtěl kdysi perem, když bláznivé jsem verše psal, tak nyní házím těžkým „kvérem“, jak kaprál můj mi rozkaz dal. A co v „reglement“ přikázáno na zádech maje v tornistře, s ní, co je rozkazem mi dáno, tak vážně konám, přebystře, ten každý krok a každé hnutí provedu vzorně do kouska, jak viselo by zahynutí neb spása na tom Rakouska! 14 A to mou vezdy sílí snahu, že, když se všechno vydaří, posloužím zase jednou k blahu své vlasti, svému císaři! 15
LEKNÍN.
Na lukách v tůních těch, jichž voda zelenavá, při břehu zvedá se pýř, štíhlá vodní tráva a šťavná lopucha a rákos klátivý – po vodě rozkládá pak leknín svoje listy a mocným stonkem svým květ zvedá vonný, čistý nad močál blátivý. Má kořen v bahně až, a kolem jeho těla se sází vodní kal a plete tráva stmělá, v níž lupič potápník se časem zastaví, mlok černý vráží v něj, kdy za kořistí běží, a na něm sedíce mu listy hryzou svěží hlemýždi slintaví. Květ má však stříbrný a plný snivé vůně, vítězně zvedá jej ze zelenavé tůně jak hostii nad vodních tvorů hlavami, sen leta, libela, se zamodrá v něm z rána, jej nachem červánek a noc pak hvězdotkaná porosí perlami. Ó květe stříbrný, tak básníkova duše nad močál světa pne se v čisté vroucí tuše a nedbá, tělo že jen strast a bída rvou, zří v blankyt, slunce jas, zří do hvězdnaté výše a v tklivém soucitu nad kalnou tůní dýše tu čistou vůni svou!... 16
DO PAMÁTNÍKU.
Hlod vzpomínek a noční bdění, kdy polštář vlhne slzami, kdy tajný smutek, matné chvění pod hedvábnými řasami – ať bajkou je vám z divných časů, jíž směje se váš něžný ret, vám, jíž dal osud řídkou krásu a život teprv šestnáct let! Vám, jež jste jako vzácná růže, jež ve skleníku kvete jen, kam záře slunce vniknout může, však nikdy dešť a bouře sten! A přijde den, kdy v plavé vlasy vám vpletou vínek zelený, a vaše šťastné, dětské časy dál plynout budou bez změny! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A světlý list vašeho žití – až dočtete jej zářící – ať je kraj teplý, plný kvítí, kde vždycky pěli slavíci... 17
BENÁTSKÁ IDYLA.
„Tož: ráz – dva – tři! Jen klidně, hochu, jen klidně rukama kol kruž, hruď vzepni, hlavu vzhůru trochu, tak, ráz – dva – tři! Nu, jde to už!“ „Viď, Fancetto, že dobře jde to, ba, mistrem jsem již napolo, oč, že já budu příští leto tak plavat jako Paolo!“ „Nech Paola, ty hloupý hochu, a nohama se vzad opři, ven prsa, hlavu vzhůru trochu a dávej pozor! ráz – dva – tři!“ „Snad otec člun mi koupí nový, až budu umět plavati, ten vedle bárky Paolovy se vždycky bude houpati.“ „Co s Paolem máš tady stále, dej pozor raděj, dále spěš; neb veď ty řeči nedozralé – a plavat nikdy nebudeš!“ „Ó Fancetto, když na tom místě tě učíval Paolo kdys, vím, nemlčelas také jistě – a plavkyni přec dobrou tys!“ „Co víš ty?“ „Všecko, já vás vídal tam za tou ukryt křovinou –“ 18 „Eh, špehoune!“ „Ne, já tě hlídal jak dobrý bratr sestru svou!“ „Tys dobrý hoch! PaoloPaolo, vděčně odmění věrné srdce to!“ „Po jednom toužím nekonečně, ó přimlouvej se, Fancetto! Fancetto, chtěl bych gondoli tu od Paola svou nazývat – hleď, moh bych jednou v luny svitu v ní vaše děti vozívat.“ 19
POHÁDKA O KVĚTU ŠTĚSTÍ.
Jak obyčejně z večera šli spolu kolem jezera, šli ruku v ruce, v zraku zrak – jen milující chodí tak. Byl chmurný den, a mraků sbor poletal kol hlav tmavých hor, a divým větrem zpěněny své hnaly bílé hřebeny po vodě vlna za vlnou, jak čekaly by bouři zlou. Les temně úpěl, po snětích zněl táhlý sten a divý smích. Tma smutná snášela se níž, a z dálky bouř kvapila blíž. Však což je tma a bouře zlá, kde láska zářným leskem plá? Tma kolem nich, nad hlavou mrak – jen milující chodí tak. Tu ona hlavu pozvedla, na tmavé hory pohledla: „Hleď, nastává ta svatá noc, kdy jeden květ tajemnou moc od nadzemských dostane sil, a kdo je čist a bohu mil, ten jistě najde tento květ a jemu otevřen pak svět. Jej nepřemohou nemoci, on jiným umí pomoci, 20 blesk domu jeho střehne sese, krup příval nikdy nesnese se na lán jeho bohatý, a dobytek mu rohatý vyrůstá stále v hojnosti. U celé obce v vážnosti jest on a celý jeho rod. Na druhé straně těchto vod, na hoře, lesů ve klínu lze nalézt tuto květinu. Jen ta teď – dím to s bolestí, našemu chybí ku štěstí. Znáš, jak můj otec tvrdý jest, a hleď, přisáhl na svou čest, že blaho drahých dětí svých do rukou nedá žebráckých. Ó odpusť jeho řeči zlé, on nezná zlaté srdce tvé! Kdo o půl noci stane sám na hoře za jezerem tam, když mraky ty se rozplynou a měsíc blýská září svou, před sebou náhle zří se stkvět stříbrný štěstí svého květ“. * Noc byla hrozná. Do dáli lesy i vlny stenaly, mrak za mrakem plul oblohou, a každý nesl bouři zlou. Ku břehu přiběh jezera, kde stáli spolu z večera, člun dubový tam odvázal, 21 jejž v rákosí vztek proudů rval, a uchopiv pak vesel dvé ty vody brázdil sinavé. Chtěl z tmavých lesů jediný květ přinést v ruce dívčiny. Vztek vln uchopil loďku hned a v divoký s ní kvapil let, co platna vesla, námaha – bouř jeho síly přemáhá, a zdá se mu v ten hrozný čas, jak tajemný by slyšel hlas: „Dnes najdeš svého štěstí květ“! a echo volá řeč tu zpět: „Dnes najdeš svého štěstí květ!“ * Půlnoc se letem blížila, k jezeru dívka kvapila; přes bouřné vody chtěla plout a štěstí květ tam utrhnout. Noc byla hrozná. Do dáli lesy i vlny stenaly, mrak za mrakem plul oblohou, a každý nesl bouři zlou. Na dobře známé místo šla, však člunu nalézt nemohla. Zlá pojala ji předtucha a kvapila jak bezducha po rákosí a rokytí – však loďky nikde nezříti. A tu se mračna rozplynou, a měsíc pluje výšinou, 22 a jezero se zastříbří – ó, hrozno, hrozno, co tam zří! Zří člun a klobouk v středu vod, jež vítr honí o závod! A zdá se jí ten v hrozný čas, jak tajemný by šuměl hlas: „Dnes našel štěstí svého květ“! – A echo hučí řeč tu zpět. * Vypluli na lov rybáři – dnes se jim jistě vydaří. Kdy sítě z vody tahali, tenké se svazky trhaly, a věru byl to divný lov! Dvé mrtvol vydal vody krov v objetí těsném semknutých! Klid svatý psán byl v líci jich, a ret jich zdál se sladce chvět: „My našli štěstí svého květ“! 23
MARKETKA.
I.
Svou ručku malou bílou, svěží mi svěřte – jenom na chvíli... v ní celé moře štěstí leží, a šťasten, kdo jí docílí... Žár slunce tady mile pálá, park chví se dechem májovým – tak, slečno má, co jste se ptala, já poctivě vám zodpovím. Mé lásky? Pocit vonný, sladký mi dávaly vždy z počátku, já házíval vždy život vratký vší silou v takou pohádku – A když jsem ztracen žil v ní zcela, tu drobounkými prstíky v mé srdce ručka zarážela své prosaické špendlíky, a když jsem vykřik – ona vstala a s rozhorleným pohledem, že bídákem jsem, povídala, kde cítil já, že bědným jsem. – Proč mi tak divně v oči zříte? Proč se tak náhle smějete? Dnes možná, slečno, nevěříte – však jednou též tak řeknete! 24 Nuž, krátce: Všechny lidské chvíle mi nějaký jed otrávil, můj celý život nemá cíle a hledat mu ho – nemám sil. I bojovat mi protivno je – a za co? Nemám zápalu; náhoda zmítá žití moje, jež nuda sžírá pomalu. Kde příčiny? Ach, když tak zbývá po pyšné lodi bídný vrak, jenž zoufale se mořem kývá – nač ještě ptát se: proč a jak? Jen k vaší ručce sklonit hlavu, ji jednou ještě políbit, pak klobouk vzít a bez pozdravu a nenápadně do tmy jít... 25
PASTEL.
Ta smutná nemocná zas okno otevřela a pohled ztracený poslala do krajiny... Obloha západní se těžkým nachem rděla a podzimní ten kraj se halil v mlžné stíny. A dlouho zírala tam okem plným stesku. Červánek uhasl. Již noc své hvězdy sije. Podzimní chorý květ zří v nach západních lesků, jak znal by, že se již těch jitřních nedožije... 26
ZA ČERVNOVÉHO JITRA.
Tupý nosík, oči hnědé, v lících důlky veselé, kaštanová kadeř přede vábný stín jí na čele; barva lící, z kterých dýchá svěžesti pel, mládí, smích, jest, jak když se mléko smíchá s barvou růží krvavých. Tak ji vidím záhy z rána: polo v bdění, polo v snu na balkon jde nečesána v hedvábném svém županu, na mříž složí ruce bílé a své zraky zářící hned tam, hned sem vrhá čile po vzbuzené ulici. Tam je živo. Plný zlata probouzí se teplý den; tlupa dělníků tam chvátá z předměstí do továren, služky běhají tam s křikem, amatéři přírody za bránu jdou s slunečníkem užít ranní lahody. Vojsko kráčí na cvičení krokem těžkým, dunivým, kočáry tu míjí v hřmění, vozy s hlukem drčivým – a ten hluk se stále množí, 27 a ruch roste víc a víc – a den jako úsměv boží zírá krásný do ulic. Pohled můj se vždycky stočí naproti k ní na balkon: Kam jen cílí její oči? Kde je tady jejich „on“? Stero pohledů k ní lítá, stero vzdechů burácí – ona dychtivě je chytá, nedbale však odplácí! Je to žena. A „proč“ její nesmíš řešit vážným rtem, ale proti obyčeji fantasií, domyslem: stojí zde v té ranní době, rovna květu jednomu: kvete slunci, červnu, sobě, lidem všem – a nikomu... Vzbudila se záhy dneska, k zrcadlu šla v poradu, co jí říká, zda je hezká v souladném tom neladu – to jí řeklo, že ty hledy tím víc všude rozpálí, dokud v nich těch snů tkví sledy, jež ji v noci líbaly... 28
SKIZA PŘED BOUŘÍ.
Je horko, dusno. Na list, trávu se klade jemný šedý prach, jenž pozvedán je větrem v davu a v sloupech honěn po cestách. A nebe má tak barvu sinou, jak pobil by je olovem, a černé mraky po něm plynou a nesou blesky v lůně svém. A topoly, jež pozdvihají své hlavy jindy k blankytu, teď třesou se a prohýbají a pryč snad chtějí v chvíli tu. U boudy ze suchého chvojí, jež stromy sadu skryta je, pes vyje táhlou bázeň svoji, kams stranou čumák zvedaje... A blesk a ráz! Hřmí. Jak by nebe za strašlivého dunění kraj šírý chtělo shltit v sebe a sžehnouti jej v plameni! Však nad vodou, kam v mraku celém se ke koncertu hmyz dřív slet, teď při šveholu převeselém vlaštovky krouží menuet. A tma, jež hrozně obzor halí, a tanec blesků zsinalý 29 a dešť, jenž vodu rázem kalí, – jim veselí to nezkalí! Ty vědí, jak se to vždy snuje, jak směšným byl by strach i chvat: až se to nebe vyhromuje, zas modravě se bude smát... 30
PODZIM V MĚSTĚ.
Na chrámy, domů stěny, krovy, na oživenou ulici svůj nádech sype dušičkový den popelavý truchlící. Po šedém nebi slunce chladné se plíží smutně drahou svou jak chorý, jenž den ke dni chřadne a rád by okřál procházkou. A v parcích žluté listí sletá na mokrý písek pěšinek, a na záhonech odekvetá květ prosaických jiřinek. Vše zhaleno je v teskném hávě, vše do žluta a do šeda, i myšlenka, jež v lidské hlavě se těžkým křídlem pozvedá... Mám rád ten čas... Jak k jihu ptáci, než přijde zima ledová, tak do města se nyní vrací květ našich krásek z venkova. A vrací se tak s krásou svěží a s takým v oku výrazem, že řek bys, že v nich ještě leží to celé leto obrazem! Na lících letní růže žhavé jim vidíš dosud čerstvě kvést, 31 a v očích letní noci tmavé, však plny mihotavých hvězd. Na rtech jim dosud barva zbyla a jahod chuť, jež trhaly, vlas jejich vůni rozestýlá těch květin, jež tam vplítaly. Jsou prováty, jsou prosyceny tím žárem, kouzly vábnými – mám podzim rád – ty naše ženy jsou nejkrásnější v podzimi! Hra přírody! V té melodii, již smrt zde křídly třepetá, jen žena pyšně vznáší šíji, jen žena hrdě rozkvetá! Však přec ne sama. Na té nivě, kde žila letní měsíce, své hořké květy zvedá snivě ocúnů rudých tisíce... 32
MARKETKA.
II.
Marketko, jde to se mnou dolů! Já slyšel, že mě v užším kolu už přísných soudců chválil dav: Z mých veršů prý už mnohý článek se může vložit do čítanek, by šlechtil drobných hochů mrav! Má poesie vůbec celá už začíná být mravná, stkvělá, jak snění sedmnácti let, můj cynismus už prý mi cizí, můj rouhavý vtip též prý mizí, prý k výškám čistým jde můj vzlet. To byla prý dřív doba kvasu, kdy ve svět nevázanou chasu jsem pouštěl drzých veršů svých – teď v době olympského klidu prý vážně začnu pěti lidu – Marketko moje, tajíš smích? Ne, směj se se mnou, duše zlatá! Ten filistrů soud tuze chvátá, pojď, směj se, uslyšíš ten řev! Marketko, věř mi: z vlasti celé se často ještě srojí směle a proklejí mou bujnou krev! Neb nejsem, věř mi, z toho dříví, z něhož si modloslužby chtivý 33 lid bůžky svoje dělává; má sudba: proti proudu jíti a lokty v pravo, v levo bíti – a z toho není oslava! Tak jsem už – jednou musíš vidět – dovedu mnoho nenávidět a tuze málo milovat; – ty diblíku můj, každodenně to cítíš, arci obráceně – věř obému a měj mě rád. Tož když jsem ony soudy slyšel, já zamyslil se, domů přišel a moudrým se mi zdálo být, bych o sobě psal tenhle článek a dovolil, by do čítanek svých hochů směli si ho vzít: Má Marketka jest ještě dítě, však milovat zná vztekle lítě, jak plavá lvice africká, rty její hoří jako plamen, do tváří kouše, krku, ramen ta řada zoubků nelidská! Z těch rtů se tmavé víno lije a prvním douškem tak tě zpije, že ret jen pudem vyhledá zžhavený samet její tváře, ňadro, jež prchlo ze žaláře, a ke rtům tvým se pozvedá. 34 Jak had se v náručí tvé svíjí, na šíji, víš, jí tepny bijí, jak opona vlas kolem vlá – – – – – – – – – – – – – – – Ach, Marketko, hleď blázna toho! Filistrům tady káže mnoho a ty snad čekáš, duše má! 35
ZIMA NA VESNICI.
Roj malých chatek k sobě stulen v bělavém sedí kožichu, a modravý kouř vydychují jak vážní starci potichu. Zem celá kryta skvoucím sněhem, sad, pole – rubáš jediný, jak tmavé stuhy černají se v něm vyšlapané pěšiny. Strom každý halen jinovatkou se leskne bez vší poskvrny a stojí bez hnutí jak v strachu, že střás by si háv stříbrný. Je ticho. Časem vrznou vrátka a zahalený lidský tvor z nich vyběhne a zimou chví se a před sluncem si cloní zor. Na lomenici šedý vrabec se čepýří a cvrliká – jak smutná prosba žebrákova ten jeho hlas tě proniká. Vran chumel chvilkou objeví se a krákoraje zapadá na holý topol u rybníka, na ploty, hruše, na lada. Vše zlatým světlem oblito je, vše září, hraje v luzných snech, 36 lán, stromy, stříbroskvoucí dálka i bájné květy na oknech. A přec tu smutno jako v smrti, tak teskno všude, kam zří zrak, tak stuhlý, mrazný kraj ten celý, že neřekl bys nikterak, že zde kdy vůbec leto bylo a květy, plno zeleně, v těch lánech, že se za večerů snad milovalo nadšeně, že hedvábný mech kryl ty střechy, že v odpoledních ve chvilkách se v prašných cestách batolily maličké děti v košilkách... 37
O JEDENÁCTÉ HODINĚ.
Řad domů v tichý klid se noří a obestřen je šerou tmou, tu a tam ještě světlo hoří za pestrobarvou záclonou. Lesk plynu v modravý jas splývá na dlažbě s leskem měsíce, jenž jako koule nehyblivá nad středem stojí ulice, a jeho zář se bíle třpytí na věži, ploše hladkých střech, a v třetích poschodích se svítí skla čistým stříbrem na oknech. Jest vlažná noc. A svěžím vzduchem netopýr kmitne zpozděný, po dlažbě hrčí kočár ruchem a budí spící ozvěny. Zvuk hodin s věží několika vzduch táhle chvilkou proráží, pak někdy pískot vlaku vniká sem z dalekého nádraží. Kýs občan matně domů pílí, řeč divnou stále počíná: ve stínu domů mihne chvílí se plachým krokem ženština, jež hledí kol, pak vklouzne maně tam do kavárny pokoutní, 38 kde tančí se dnes při pianě a odkud zpěv a jásot zní. Dva strážníci se zjeví náhle a bez slova jdou ulicí, zvuk piana pak dozní táhle a zpěv a tanec vířící. Je ticho... Žití lopocení jak došlo k cíli by svých cest... je slyšet jenom vzduchu chvění a třepot nadoblačných hvězd... Tu na střechách, jež planou leskem, se nový život ohlásí, pár koček honí se tam s vřeskem a ježí hřbety, ocasy... 39
RADA RODÍCÍMU SE SPOLKU LITERÁTŮ ČESKÝCH.
Nemožno je, milí braši, v tyto těžké bídné dni uvrhovat na vlast naši novou berni národní. Máme v době neúrodné tak již steré podniky: „Matici“ a domky rodné, desky, hroby, pomníky, kdysi kdesi vyhořelé, sirotky a divadlo – a teď ještě pisatelé! Co pak Vám to napadlo! Dále: čím je práce Vaše? – Nechte toho raděj být! V politice spása naše! Mluvit, o stůl bít a klít! Nechte psaní, zbytečností jsou ty němé hovory: zvolte ze své společnosti předsedu a výbory, mecenáši jmena ctného podpisy pak přivěsí, byste z místa příslušného měli brzy koncesi 40 na cirkus tak, který zkvetat v Čechách bude velice, když tam budou koně letat, lidé, psi a opice, když tam budou všelijaké časem pěny kuplety, když tam budou ob den také tančit pěkné balety ty baletky s lící svůdnou, s šatem řídkým, aby v ráz politiky, šlechtu bludnou s národem tam svedly zas – pak vám kapsa, tlesk horečný, žhavých tváří plný dům svědčit budou, jak je vděčný národ svojim geniům! 1888.
41
RUSALKY.
Ó sladké večerní ty chvíle, kdy neposedná dětská směs si sedla kolem báby bílé, jež pohádku má novou dnes! Ó nevinnosti dětské ráji, co kras se tobě otvírá, vždyť na každou tu plachou báji se okem víry pozírá! Jak často vídával jsem v duchu nad lesem bílý měsíc plát a ve stříbrněmodrém vzduchu sbor stromů v lesklých řízách stát, blíž tiché vody, kmitající jsem viděl mušky po zemi a Rusalek sbor tancující pod šumivými větvemi! Ty dívky zlé... Jich zraky plály, jich vlas byl zlatý, blýskavý, a koho rty jich zulíbaly – kles navždy mrtev do trávy – – Kde víra dětství roztoužilá, kde Rusalky, kde bájný les? Vše věda přísná zapudila, a bájím těm se smějí dnes. Však Rusalky jsem poznal nové, jsou modní, trochu chladnější, 42 jich vábí zrak, jich planou rtové, však srdce tím je hroznější! Ty nezničí víc zulíbáním, ni lásky žárem šíleným – však bezvýznamným usmíváním a jedním slovem studeným – a pohled, pohození hlavy, i zívnutí rtů spanilých, ráz slunečníku odmítavý a k vážným řečem bouřný smích – lež důsledná a bez příčiny a duše prázdně znějící a rozmar, letmý jas a stíny po lukách maně letící – vztek, hoře dá ti v noční bdění, den plní nudou neklidnou – a život žitím, smrtí není, leč cestou kamsi prabídnou. 43
PÍSEŇ O IDEÁLECH.
Hoch kráčí bledý s plavým vlasem a planoucíma zrakoma, a v rukou lyra sladkým hlasem se chví a toužně duní časem, a jinoch květnou nivou stoupá, zrak nadšený se v modru koupá, kde světlých vidin sta se houpá, a v skráň mu bije křídloma. I zasvěcuje svoje vzněty a všechny síly v žití svém, svých činů nejkrásnější květy a myšlenek svých celé světy jen lidstva na trůn povznesení, své vlasti, rodu oslavení, a v mladistvém tom zanícení chce býti jeho Tyrtaeem. Dvě modré oči pak mu planou na čarovných snů obzoru, květ ženství, neskvrněný hanou, mu klesne na hruď milovanou – a jeho slavné, velké jmeno, glorií věčnou ozářeno, ve srdcích lidstva bude ctěno i v pyšných deskách z mramoru. Jest mužem hoch a v život vkročí, jejž zřel jen clonou mlhavou, už vidiny mu mizí z očí a lehce vzduchem dál se točí, v nich jeho zrak se ještě stápí, – 44 co prosa tkne v něj ostré drápy, a již tu drsnou cestu skrápí svých zraků rosou krvavou. A přejde čas – a všemu zvyká, a k žití chuť v něm vítězí... Tu v suchá data úředníka květ citů seschlý uzamyká a tloustne, dbá teď o něj žena, jež nad předsudky povznešena – cit, krása její nahrazena mu hojně byla penězi. Neb pod prapor se staví fráse, prý v služby svého národa, a radami a řečmi háze, chce copů, šosů bořit hráze, zná ledabyle vlasti děje, při pivě české písně pěje – a kde se úsměv, zlato skvěje, tam krev i duši zaprodá! Neb aspoň přísným soudcem býti chce v říši volné umění, a vše, co nemůž pochopiti, chce katovsky jen popraviti, a pustým úsměškem to stíhá, v čem posvěcení blesk se mihá – jen všednější čím která kniha, tím víc ji chválou ocení. Jen vy, vy řídcí vyvolení, kdož blouzniti jste přestali v tom nerozumném zanícení 45 a v idealech, kterých není; již umění jste milovali, jichž soud předsudek nezakalí, již máte vášně, hněv a žaly, v čemž jste vždy lidmi zůstali; vy tvoříte, a trpkost, bída jest truchlivým vám údělem, vám myšlenky ten kritik hlídá, a profesor rad napovídá, a úředník od svého stolu a politik v svých věrných kolu útrpně hledí na nás dolů – a pokračují v díle svém. A to vše přejde. Frašku bědnou přestanou oni všichni hrát. Smrt přetrhne jim rukou lednou tu efemerní práci jednou i plané činy nečinnosti. A za pár roků v budoucnosti si bude prachem jejich kostí a jmenem, soudem vítr hrát! 46
REFRÉN K ŽIVOTOPISŮM ČESKÝCH LITERÁTŮ.
To není nejtrpčí los umění, když vlastní bolesť v hořké verše tryská – tu aspoň krev se v granát promění a slza často jako perla blýská. To ne, když duši schvátí mračný stesk nad hnisem, bídou, jež zde „světem“ sluje – z těch mračen aspoň vyrojí se blesk a ten buď zžehá nebo osvěcuje. To ne, když s resignací bolestnou se začne člověk životu v líc dívat – v tom útěcha už: umět duši svou a bouře šum v ní všemu světu skrývat. Je trpké to, jak závist jako had tvé dumy jedovatým zubem trhá, jak hlouposť, jež je drza posavad, své duše bláto na tvé dílo vrhá... Jdi kamkoli, máš u nás Thersita, stvoř cokoliv, máš všudy Herostrata, a čím dál, tím víc hlouposť rozkvítá, a tím víc cítíš, že je mnoho bláta... A to, co z díla tvého musí žít, nechť šťastně závist, zlobu každou přečká, a budoucnost když musí všecko smýt, čím pohází tě nyní tato smečka – 47 toť trpké k vzteku, že vždy s jmenem tvým ten každý had a hlupec bude chován, že, třeba souzen soudem budoucím, při jmenu tvém přec bude pojmenován. Jak Herostrat a jako Thersites – však přece v příštím věku budou žíti, a tobě nutno za oba už dnes to velké vstupné pěkně zaplatiti... 1891.
48
FRAGMENTY Z BÁSNĚ: ROMANCE O KRÁSE.*
Dávno, dávno, dávno tomu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – zářná Krása zrodila se – – – – – – – – – – vběhla s dětskou nevinností nahá, štíhlá v širý svět. Tenkrát Homér, stařec sivý, s velkou četou básnickou, dal jí oděv trvanlivý, těžkou řízu antickou. Tenkrát na Olymp ji brali, kde ji v božstvu bujarém umístili, častovali ambrosií, nektarem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – * „Romance o Kráse“ byla svého času otištěna v „Lumíru“. Autorovi, upravujícímu ji pro knihu, byla by málem vzrostla na veršovanou, dlouhou historii. Rozbil tedy původní formu a podává jen tyto fragmenty jsa přesvědčen, že torso mnohdy jasněji mluví, než velký, do všech detailů propracovaný celek. 49 Tenkrát i ta hrdá Roma pod svou nohou majíc zem políbila svýma rtoma této řecké řízy lem. Vergil umně srovnal na ní záhyby a třepení; Ovid pestré květování, Catull vetkal perly v ni. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na Olympu v síni bohů oheň více nehárá; antická zem cítí nohu severního barbara. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Potom v tiché celi dlela nábožného nadšence, kolem bílé ručky měla navinuté růžence. Dobrý stařec ji tam choval jako zřítelnici svou; čistil, rovnal, oprašoval její řízu antickou. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Národ za národem hynul, národ za národem vstal; lidstvo stárlo a čas plynul, ona žila svěží dál. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 50 Trubaduři dávali jí pentle v barvách svojich dam. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dante dal vát jejím šatem dým a sten a rajský dech, Petrarka ji zdobil zlatem na ramínkách, na ňadrech. Ariost jí nosil šperky z říše divů, pohádek, – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vega, Cervant s Calderonem – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – čelenku jí zářnou zlatou posadili do vlasů, bílou šíji měla spjatou colierem z topasů, démantové náušnice zavěsili v ouško jí, obestřeli svěží líce valencskými závoji. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jiní řízu její skryli perlami a rubíny, jak co nejvíc vylovili z duší svojich hlubiny. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Smutné, smutné přišly doby na tu Krásu ubohou, pod tou tíhou šatů, zdoby sotva stála na nohou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Až jí Shakespeare strh ty hávy titanskou svou pravicí, a ret jeho vášní žhavý líbal tělo zářící... Zatím přišli estetici chtějíce jí pomáhat, vzali jako vetešníci odhozený její šat, kreslili jej, probírali a ty staré fábory poetům všem nutívali pro nový šat za vzory. Oj, což robily se hávy, jaká šatna veliká z těch dob pozlacené slávy Čtrnáctého Ludvíka! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Krása při tom nepoznaná zašla v malé jizby šer, kde zas byla milována – Moliére, ach Moliére! Ten ji oblek v sukni novou květovanou z atlasu 52 s vlečkou šumnou, rokokovou, pudr měla na vlasu; a byl smích to roztomilý, jímž se smála krejčím všem, kteří jí tam togy šili v pyšném dvoře královském! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přešly doby. Ony hávy po bedlivé úradě estetici s křikem slávy zavřeli kdes na hradě, dveře zámkem opatřili, okna malá mřížemi, sami pak se ozbrojili paragrafy, frásemi, které jako meč a píka měly honit roků řad z „Chrámu Krásy“ násilníka (tak nazvali onen hrad). Časem přišli s poklonami hlednout na tu směsici velcí páni, vzácné dámy, parukatí klasici. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Krása oželela s klidem tyto hávy královské, chodila kdes mezi lidem v jupce holky venkovské. 53 Starý Goethe potkal časem její štíhlou postavu, šeptla mu cos sladkým hlasem a zas prchla v dálavu. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zpita žárem revoluce, nad troskou všech zákonů klesla v roztažené ruce vášnivému Byronu. Polibky jich hromem hřměly; oběma plál ohněm hled; ozářený, rozechvělý ozvěnu jim vracel svět... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přešly romantiky časy, leta bouřná, bývalá! Na světě je sestra Krásy, s kterou dřív se neznala! Dlouhým těžkým utrpením hlava její šedivá neuchvátí zanícením, je vždy vážná, střízlivá – je to Pravda. Nad svou sestrou drží nyní ruku svou, nedá skrýt víc cetkou pestrou postavu tu vábivou! Zatím dále estetici řízu, šperky hlídají – 54 Tyto hávy, trety skvící pro ni ceny nemají. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – My jí zříme do těch zraků, kde se v hloubi mihotá sled chvil šťastných, těžkých mraků zkušeností života... a jsme šťastni už tím květem, jejž jí v skromnou okrasu s hrdostí a pýchou vpletem kolem čela do vlasů! Nevadí, že tomu květu krátký život usouzen, vůni vezme vítr v letu, svěžest zítřejší snad den – zcela dostačí nám nyní – víc nám nedovolil čas... ať si po nás přijdou jiní s novým svěžím květem zas! 55
EINE ALTE GESCHICHTE.
Já napsal jí: „To, dítě, láskou není, co šeptá mi tvůj purpurový ret, lhou oči, jazyk, lhou tvá políbení, lže snění tvojich osmnácti let – však bez tvé viny. Splašení dva oři v sluj neznámou se ženou s citem tvým: tvá romantika – jak jí oči hoří! Zveš soucit láskou! Uvěř slovům mým!“ Já napsal jí to. Padla mi kol šíje a hnědýma mne protkla očima: prý tohle listí dřív hrob její skryje, prý krvavím ji slovy krutýma... Ó básníci, vy věštci vševidoucí, již zříte v dílny Park i Osudu! To listí mělo tehdy zeleň skvoucí, což popisovat blíž však nebudu, neb dneska leží hezky tiše dole, na metly orván park je celičký, a slunce října skrze větve holé vyhřívá nuzně prostor lavičky, kde jako důkaz, že jsem v žití toku byl věštcem, autoritou pro hochy, mé dítě sedá, vdané, plné v boku a plete karkulky či punčochy. 56
CAUSERIE.
Vy šťastní, které Musa vede z bran městských v usmívavý luh, kde stero obrazů vám přede a stero tonů vodí v sluch, kde nechá zvonit vaší písní zpěv skřivanů a květin dech, báj, kterou sobě dívka vysní, jež trávu nese na zádech, a barvy luk a lánů klidných a dálných horských vrcholů a modrých lesů, vesnic vlídných, cest prašných, dlouhých topolů – co obraz, to vám v tony změní, co ton, to zas je obrazem, a váš duch v mírném rozechvění je všeho toho odrazem – ó šťastní, šťastní milovníci té, jež vám dává srdce své, té krásky s opálenou lící, té zdravé holky venkovské!... Má Musa moderní má šaty a střevíčků dvé z atlasu, má ruce v rukavičky spjaty a tmavou růži u pasu, líc její není vzorem krásy, však intresantně pobledlá, má pěkné, rusé, lesklé vlasy, jež moda k ceně přivedla, má oči hluboké a chladné, jichž pohled chvívá nitrem mým, 57 já patřívám v ně v noci, za dne, však barvu udat neumím. Má ráda město, šumot denní, jak víří v hlučných ulicích, rej lidstva, vozů rachocení, i barvy domů mlčících, má ráda noci, když se třese tam vichrem každá lucerna, má rádaráda, když se nad ním nese spoušť mraků neb bouř příšerná, má ráda divadla a bály, zvuk hudby ji vždy proniká, má ráda tanec, tančívá-li, sotva se parket dotýká, i do přírody vyjde ráda a v ní má podzim nejradší, když v starých parcích listí padá a zem se v mlhy obláčí. Je ženou ve všem: V obličeji i v záhadné své povaze, mě otravuje láska její, však bez ní teskním neblaze... A těžko musím zaplatiti té přízně její projevy slz, vzdechů, citů vlnobití, pak řídké její úsměvy! Když přijde, zdrží se jen chvilku a náhle začne plachou být, se zimou v očích, chmurou v čílku se chystá zase odejít; než odejde však, zničí vždycky své laskavosti důkazy: 58 má pro ně smích jen ironický, jenž vždy mou duši zamrazí, a veršům, slokám, každé básni, vždy vezme cosi, až mi žel – dřív motýli to byli krásní, však ona setře jejich pel, a tak je vrhne zase zpátky a poznamená kousavě, z jak bídné, efemerní látky se rodí snění o slávě. – A dobře vím, že ona jednou tím smíchem svým se zasměje nad mojí hlavou mrtvou, lednou, nad hrobem každé naděje, nad mojí prací, mojí snahou, nad upřímnou mou láskou k ní, – ten její smích už zemskou drahou v můj sluch tak pronikavě zní – vím vše a všecko jasně vidím, však smířen jsem už s losem svým, a nikdy nijak nezávidím všem druhům svojim šťastnějším, vždyť jest to žena: nemiluje a nechá se jen milovat. A láskou, která otravuje, já musím ji mít k smrti rád... 59
V RÁMCI KVĚTNA. Portret pro přítele.
Jak někdy v práci vážné rázem svým dumám malíř výhost dá, duch jeho s výše sletí na zem a hravým snem se opřádá, a štětec jeho kouzlí v letu snad luzný sen, snad vzpomínku, ve věnci drobných amoretů půvabnou dívčí hlavinku, tak na mne staré zvuky klesly mých dávných veršů hravý rej, a ruka v tonech jejich kreslí na papír dívčí obličej – a květen je, ten rámec lásky, snů, něhy, tužeb v rozkvětu a odpovědí bez otázky a smavých dívčích portretů. Já neznám Vás... Znám muže za to, jenž v letech zašlých, bouřlivých dal znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v dobách zlých, měl rád mě jak svou zřítelnici, v mou slávu věřil v každý čas – já neznám Vás – však mohu říci, že znám přec dokonale Vás. Pod kloboučkem ve svatém šeru zřím tmavý vlas se jemně chvět, ba, nejčernější havran věru 60 mu barvy může závidět, žár jihu v smědém obličeji zkvet v lících v štěstí červánky, a oči srovnal nejraději bych s žhavým zrakem cikánky. Na bradě důlek roztomilý a v důlku tom sta diblíků mi praví, že smích každou chvíli Vám zvoní, jásá ze rtíků, ty rty jak orchidej jsou rudé, řad bílých zoubků svítí z nich – a doufám, že i v srdci bude dvé těchto barev národních. Vše máte ráda, jak to v právu brát má ten věk Váš blaživý: divadlo, šaty, koncert, kávu, klobouky, tanec vířivý, klep žertovný i sladké snění za tklivých podvečerních chvil – – ne, v zásobě mé barev není, bych pastelek ten dokončil! Je květen... Země v lesku leží, jak pršelo by zlato dnes... do oken proudí vzduch mi svěží, na stole voní první bez. Ach, květen... květen může pouze dát pro vás rámec ozdobný – však obraz zůstal vzdor mé touze jen odlesk matný, chudobný... 61 Já neznám Vás. Znám muže za to, jenž v dobách zašlých, bouřlivých dal znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v letech zlých – a znám Vás. Vidím, jak jste živa v té hloubi očí zářících, Váš zjev snad stokrát za den splývá z rtů, jindy smutných, mlčících, jste duší duše drahé jedné, jste jeho každou myšlenkou, jste jeho sněním v noci, ve dne, jste žití jeho jitřenkou – a takto jsem Vás dozajista již tisíckráte jasně zřel, však jsem jen bídný portretista, jenž barvou vládnout zapomněl... 62
PŘÍPITEK VE SLOHU XVIII. STOLETÍ. N. N. K.
Ta smavá Jitra v bílých košilkách, jež zlatým prstem spánek s očí plaší, svět obalují v bleskotavý prach a fialek dech sypou v duši naši – ta Poledne, jež přijdou s růžemi v své bílé ruce, vinou je kol hlavy, co zatím v šíř i dáli na zemi svit slunce leží nádherný a plavý – ty Večery, ty štíhlé, diskretní, jimž dáme v dlaně hlavu unavenou, co zatím kolem píseň cikád zní a louky dýší vůní roztouženou – ty Noci tiché, které černý zrak a v něm hvězd plno bezbolestných majímají, kol čel a duší našich bledý mák svou dobrotivou rukou oplítají – já v otroctví jal, já je pevně spjal řetězem, vyšlým z žhavé výhně přání, a k službě Vaší posílám je dál před smutné, tmavé oči Vaše, paní. A na cestu jsem svítil za nimi červenou krví révy spravedlivé, a provází je kroky tichými mé Přátelství v své oddanosti tklivé... 63
KONCEM ÚNORA.
Dnes konečně lesk slunce plavý do popelavých ulic pad a plnou radostí tě zdraví jak vlídný úsměv odevšad. Jdeš zvolna dlažbou chodníku a posly jara stíháš v letu: pár nových, modních svrchníků a světlou dámskou toaletu. Tu chůvy jdou, jim přes ramena v zad hledí hlava dítěte, má každé očka vyjevená, jak fialka když rozkvete. A v lůně lesklých kočárů, jež jedou za zdi města asi, rty vidíš plné rozmaru a přimhouřené dlouhé řasy... Ach, nějak elegicky jest ti; jakýsi nápěv dumavý ti v hlavě zní... a na náměstí se šine krok tvůj loudavý. Zde zas rozlito moře je té barvy plavé, velkolepé, noříš se v teplé peřeje a srdce rázem rychlej tepe. A nebesa, ta beze chmury se zdají vyzdvižena být 64 a důvěrně a vlídně s hůry ti kyne modrý jejich třpyt, jak by ty barvy mluvily nějakou, kdysi drahou, řečí – – oh, víš už – tak ti zářily kdys blankytové zraky něčí... A malá, zlatá makovice na štíhlé věži kostela se třpytí, jak by večernice už plným leskem hořela. Kol špičky rozlehl se křik, nestvůrné jakés zajásání, a, ďas ví odkud, v okamžik se chumelí tam četa vraní a honí, honí ve spirále popelavého sokola – umdlí ti zrak až, kráčíš dále a rozhlížíš se dokola. Tu na zelených lavicích se lidé zhřívají všech stáří, ty vidíš, jak jim na lících ten teploučký den jarní září. A kolem plno chův a dětí se hemží v záři zlatisté – sad má zde ještě holé sněti, však v týdnu zhoustnou zajisté... 65 Tak jaro zde... vše rozechvěje, kde se jen prstem dotýká – však člověk zná ty jeho děje a zří naň okem skeptika. A duší jaksi tesklivou ti prochví tiché rozželení za sestrou, zimou šedivou, a zraky upřeš na dláždění. Sníš o ulicích, vlhkých tak, jak od sprch zimavého deště, a míníš, že tvůj cit i zrak ji schoulenou tam najde ještě... Jdeš, hledáš ji v jich labyrintu – ó marno teskné přání to – v oknech těch ulic hyacintů je všude jak by naseto... 66
PARTIE Z LÁZEŇSKÉHO PARKU.
Jen teď, kdy první dnové máje v kout každý kouzlí zeleň, květ, kdy první koncerty své hraje sbor ptáků, přišlý z dálky zpět, kdy do zelena zbarví tůni stín stromů, rákos, lekníny, kdy začíná vzduch chvít se vůní, jež stoupá z lesů, lučiny, jen teď tu volno v svěží kráse, v té trávě blíže hlubně vod, že dítětem se cítíš zase a hvízdáš s ptáky o závod. Ach, až tím krajem počne vláti vzduch žhavý, jímž vše uvadne, až bor stín tmavší bude stláti, až sezona zde zavládne, kdy po cestičkách, slunných stráních, i v lese, kolem jezera od prvních zlatých svitů ranních až do červánků večera s tím zrakem shaslým v bledé líci a pléd na chorých prsou svých, a s holí v ruce modrající dav bude sedat nemocných – 67 pak les ten v plné léta síle v tvé duši vzbudí větší žal, než v podzimku, kdy vítr kvíle by už mu žluté listy rval... 68
VEČER NAD ŽAMBERKEM. Paní Tereze Svatové.
Vzpomínka malá – její dech mluví však takovou silou, jako bych spatřil po letech dědinu rodnou svou milou... Bylo to v máji: v barvy dne míchal už večer stíny, a ticho svaté souladné neslo se do krajiny. Východní nebe docela zhaleno plachtami mraků, a v tesknou tmu se ztrácela krajina pod nimi zraku. Jako dva bílí obrové s bizarní mohutnou hlavou žamberské věže chrámové zřely v tu oblohu tmavou. A zvolna zdály se kol jich pat do černé houštiny stromů drobnět a mizet a zapadat střechy a bílé zdi domů... Však západ, západ! Hořel, plál, a já zřel do něho zmámen. Jako by kdos tam zažehal ohromný bengálský plamen. 69 Kaplička, hřbitov, křížů sbor, stromů pár, skalnaté tesy, vlnité hlavy blízkých hor, porostlé chmurnými lesy, pruh žita, jenž se v obzor táh, stádo koz, jež kopcem spělo, v určitých pevných konturách v krvavé pole to čnělo... A jak jsem hleděl do nachu, oči mé zvábila zcela ježatá hlava Žampachu pochmurná, vzdorná a ztmělá, až se mi zraky zatměly, a roje krvavých kruhů nesly se, točily, koulely po tomto ježatém pruhu. A jeden obraz úprkem za druhým v duchu se střídal, jak jsem je ve škole v dětství svém bájivým okem kdys vídal... Pan Pancéř kdys se dobře bil, meč jeho byl na slovo vzatý – sám císař za to zavěsil mu na hrdlo řetěz svůj zlatý... Pan Pancéř pil a hřmotil, klel, oči mu plály jak plamen, ohromný meč a přílbu měl, černý plášť visel mu s ramen... 70 Pan Pancéř zlato, zboží krad, rozbíjel kupčíkům hlavy, až přišel císař, zbořil hrad – a konec byl zbojnické slávy!... Krev ssedlou a vztek na tváři, kol šíje ten řetěz zlatý, pan Pancéř veden byl k císaři důkladným provazem spjatý. „Ten řetěz dostals ode mne,“ Karel zří do očí jemu, „co císař dal, toho nevezme – přidá však oprátku k němu!“ A když se západ ve nachu a v lesku zlaceném koupal, v kouřících troskách Žampachu pán jeho větrem se houpal. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Teď už jen třáseň krvavá plála nad ježatou lebí, jako když od ohně záplava prošlehá na nočním nebi... A mně se zdálo chvílemi, že vidím zřetelně sledy, kde se kdys zvedaly nad zemi věž, hradby a hrad ten šedý. Ba, zdálo se mi, vidím teď, jak příšerně živě se šklebí 71 napolo zbořená trčící zeď a kouř z ní krouží se k nebi, stromy jsou kolem skáceny, na zemi krev ještě znáti, ve rumu čakan vztyčený a na něm tělo se klátí, bradatá hlava, v ní plno ran, na hrdle řetěz se blýská – oblohou letí pár černých vran, snáší se, krákorá, výská – – – Planoucí západ zatím has, tmavý háv po něm se šinul, už jenom narudlý úzký pás se kolem Žampachu vinul... Noc byla beze hvězd, dumavá, jak je sklon máje vždy dýchá, a světla z Žamberku žlutavá zírala do toho ticha... Já ještě vzpomínal na ten den, jak tenkrát ve školní škamně Pancéřův ohavný konec ten bolestně působil na mě. Pan Pancéř se mi číms velkým zdál, já bouřil na jeho katy – nejvíc však přec mě jen zajímal ten řetěz od císaře zlatý... 72
TŘI MUŠKETÝŘI.
Po dlouhých letech přišel zas mi na oči starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Jak mluví tony vábnými ke mně ta každičká řádka! Jakoby zavála za zimy fialek vůně kol sladká! Jakoby hlasem radosti a září naivní v oku volalo z bezdna věčnosti mládí v mém desátém roku!... To bylo ráno... Já se chvěl a cítil každý nerv bíti: já „Mušketýry“ v tašce měl – a musil do školy jíti! Tu k radě zběhlejších školáků prvně jsem obrátil zřetel: pustil jsem školu ze zraků a dal se přes panský jetel, přes potok, kam jsem zpola pad, přes luka přeletěl v mihu, chvilkou sáh v tašku, někdo-li snad nevzal mi drahou tu knihu –. 73 Jsem v žitě; kolem klasy kryt, cvrčkové u nohou pějí, skřivani létají pod blankyt a dolů písně své lejí, nevidím, neslyším, celá zem mění se přede mnou v žase: Já žiji v kraji prajiném a v dávno minulém čase. Dvůr krále, malebné ústroje, intriky, záhadné věci, psaníčka, lásky a souboje a čtyři, čtyři ti reci! Já trpím, nesu strastí řad i slzy kanou mi tiše – trpím však, slzím s nimi rád, ba v jakés hrdinské pýše... Vytřeštěn zrak, dech utajen, v spánky krev kladivem tepetepe, já žil, to nebyl klam neb sen, ach žití velkolepé!... Je večer; musím domů jít, ne však hnán strachem a hlady, než že mi shasl denní svit, a že už nevidím tady. – Nevolno, cizo bylo mi ten večer v rodinném sboru – a k všemu na slovo lakomý mlčel jsem v hrdém svém vzdoru. 74 A koupil za svých úspor pár důkladnou lojovou svíci – a ráno měl jsem v očích žár, tmu v hlavě a plamen v líci. Já dočet, hlavu v dlaně klad a vypuk v bolestné štkaní – ne, že to špatně skončilo snad – však proč – to dnes nevím ani..ani... Po mně to kostelníkův čet – jak bych ho viděl dneska: hoch malý, má tak zbožný hled, a tvář jak dívky hezká. – Čet. Dní jsem neviděl ho pár, do školy nepřišel taky – Pak přijde matný, v lících žár a zarudlé, zapadlé zraky. I Sekáč čet je. – „Sekáč“ pak přezdívka byla jen pouhá; trup malý, nohy dlouhé však, a chodil jak pavouk ten z dlouha. – A po něm Klement domkářčin, hoch štíhlý s vážnými rysy; – on nebyl zlé té baby syn, vzala prý z Prahy jej kdysi, a lidé o něm říkali, že nezná rodičů ani, a my mu za to dávali ovoce, chléb na potkání. – 75 Ti oba četli. Žádný z nich do školy nepřišel taky – pak přišli, oheň na lících a zarudlé zapadlé zraky! Měli jsme radu. Znovu zas jsme se vším vzájemně zpili, znovu si kouzlili dávný čas, znovu zas dávno v něm žili. Až Klement v posled povídal, že jsme tu také tak čtyři, že budem zrovna tak žít dál jak ti tři mušketýři. Přijato. Jdeme v žito zas v radosti a touze žhavé; dělena jmena mezi nás: každý má trefné a pravé. Porthosem* Sekáč ihned zván, Athosem Klement, jak ví se, pro mě je stvořen d’Artagnan, kostelník pro Aramise, pro kardinála Richelieu, jenž nám všem nepřítelem, zde katechet náš přísný je, mračný a s vrásčitým čelem. * Porthos, Athos, Aramis, d’Artagnan – hrdinové z Dumasova románu „Tři mušketýři“. 76 Dál roste řada jmen veliká, máme vše, ať to kdokoli, máme i žlutého koníka z té prvé kapitoly!... A tak jsme ještě téhož dne dali se do práce hnedky, my psali listy milostné a začli s děvčaty pletky. Však už hned nám všem k postrachu Richelieu zjevit se spěchal, ve škole hodinu na hrachu veřejně klečet nás nechal! Ale my našli pomsty cíl, oh, my se strašlivě mstili: ty kluky, které on pochválil, my jsme hned po škole zbili! My často o něm zpívali jízlivou potupnou oduodu, na jeho zhoubu jsme pívali z potoka zkalenou vodu! My s Hugenoty válčili, šli v souboje a pračku dravou a domů často chodili s boulemi, rozbitou hlavou! A což když přišel prázdnin čas! Richelieu náhle byl v prachu! Náš Porthos mínil: Ujel as před námi z velkého strachu. – 77 A znovu v boj a lásky vír! My bili, nám bili hlavy – však každý z nás byl mušketýr i v lásce i v boji pravý!... Prázdniny přešly, podzim táh, konec to radosti, leta... Na mušketýry osud sáh a rozvál do všech stran světa! Aramis, který v duchu svém pobožné jádro choval, začal se zabývat kostelem a při mších ministroval. Porthos byl strážcem husích stád, jež honil na pole sžatá, já musil do Prahy, shledávat moudrosti zrnéčka zlatá. A doslech pak, že do dáli vezli též Athose v krátce, u nás prý o něm říkali, že odjel k otci a matce... Dnes člověk slouchá s údivem, co mu vše paměť ta říká! To vše se zdá mu býti snem, to snad se jiného týká! A zas ví, že to s radostí a září naivní v oku dnes volá z bezdna věčnosti na něj čas desíti roků!... 78 Ach, Athos zhas už hrdinný v Bosně kdes v zápase tuhém... to psaly tenkrát noviny v osmdesátém druhém... Už Porthos taky dřímá kdes, podlehl o život v boji: řemenem chycen v kola kles a zdrcen byl v továrně stroji. Aramis klidně po otci tam u nás kostelničí, má děti, jež prý vždy do noci v modlitbách, zpěvu cvičí. A já už vcházím do těch let, kdy člověk žil už dosti, kdy nedívá se s touhou vpřed, však zří v klín minulosti!... Tak mi dnes přišel v ruce zas po letech starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá! Ba, mluví tony tak vábnými ke mně ta každičká řádka, jakoby zavála za zimy fialek vůně kol sladká!... 79
POHÁDKA.
Nad hlavou nám stromy šumí, račte hezky poslouchat, já čet jednu starou báji, a dal jsem jí nový šat. Jednou... pár set roků tomu... naše země nebohá z nebeského katalogu smazána jest od boha. „K čemu mít tu stálou starost,“ – pán bůh sobě povídal – „tyhle Čechy paličaté – už jen aby čert si vzal!“ Čert to zaslech, dobře zapsal, hned se vydal na cestu, natřásal se jako ženich, když jde pro svou nevěstu. Šel a šel... Než sotva přišel, začal klíti z hluboka, bylotě to podívání, co mu padlo do oka! Mrštní, hladcí, usměvaví, s černým hávem na těle, už tu byli jezovité a smáli se vesele. Ďábel oddych: „Ne, to nejde, prosím, panstvo, hleďte sem, 80 abych řek, mám prioritu na tuhletu českou zem.“ Rozbalil hned dokumenty s ověřeným výnosem, drápem po řádkách jim jezdil drže jim je pod nosem. Bratří Ježíšovi ztrpkli: „Starý, zdá se, v koncích je – bude čas dát kurátora na to jeho métier. Mluví leccos, rozhazuje, svět by probil za chvíli –“ dali hlavy dohromady, radili se, radili. „Pane ďáble, bůh to řekl, jeho slova nezhynou, jdeme pryč, však vyplniti rač nám prosbu jedinou.jedinou, v této zemi přeúrodné, naší práce znamení, dovol teď nám vypěstiti jenom jedno osení!“ Čert se klonil: „prosím, prosím. – Pře je tedy skončená. Vida, dobře, že dle zvyku čert si všecko znamená. –“ 81 Orali a zasívali dobří černí přátelé, potili se, pracovali, ďábel smál se vesele. Minul rok... dva... tři... a sedm... již se zelenala zem, osení se ukázalo – ďábel strnul úžasem! „Tohle není ječmen, žito,“ potom náhle propoví, a kam hledne, hrůzou bledne: „totě samé duboví!“ A duboví rostlo v lesy, v lesy smutné, ztemnělé, ďábel na ně stále hleděl, pak se utrh kysele: „Dřeva, dřeva, samá dřeva, panstvo černé, hrom tě vem, nechej ty si i s tím dřívím celou milou českou zem!“ Stočil ocas, schlípl uši, bral se k peklu potichu, jezovité smíchem nad tím, váleli se po břichu... Prchly roky... Pověst končí... Výsledek však posud tkví: proto máme tolik dubů v našem pěkném království!... 82
ZÁPAD SLUNCE V ČERVENCI ROKU 1866. Momentní fotografie z dějin.
Ten večer v mysli mám, kdy před dávnými časy mne otec s sebou vzal si shlednout obilí; kolkolem vlnily se bledé, plné klasy a cvrčci, kobylky v nich zvučně chřestili. A chvilkou z východu to temně zadunělo, jak rachot hromový by tam se někde snes: „Hle, bouře, tatínku!“ a otec skloniv čelo děl: „Naši bijí se tam na Moravě kdes!“... A kolem svato tak. V dál vlnily se lány, v nich meze zelené tam a tu kmitaly, a snopy žitnými dva vozy obtěžkány po cestě prachové se zvolna houpaly. A bílé domky vsí, kol sady obepjaty, se tiše stápěly ve slabém karmínu, jim v oknech plápolal žár slunce rudozlatý, a modrý jemný kouř se vláčel z komínů. Já pohled na západ. Kraj nebes krví hoří, půl klenby v purpuru – až umdléval můj zor, a v dálce vstávalo to české Středohoří a v krev tu zdvihalo svých hlavy modrých hor. A zvonovitý Řip byl pochmurný a tmavý, jen malá kaplička se na něm bělala, a hrozivě tak čněl v ten večer plný slávy, že se mi náhle zdál, jak by to čekala 83 na čas svůj, kdy ten kraj by mohla pokrýt celý, ta pruská, ohromná se špičkou přilbice, jak je ti vojáci dní málo před tím měli, když vmašírovali si v naše ulice... 84
PŘI OSLAVĚ KOLLÁROVĚ.
Na marxském hřbitově, tam při zdi, v thuje sněti z večera začne vždy teď slavík píseň pěti; ten šedý pták tam zpívá už roky ze zvyku, vždyť on je pěvcem lásky a ptákem básníků. Na marxském hřbitově, tam při zdi, sněti thují svým černým rouchem hrob básníka zahalují; tam v strouchnivělé rakvi jsou kosti setlelé, však srdce dosud bije – to srdce z ocele. Den co den slavíčí zpěv lije se tou tiší; než srdce slouchá v dál: den co den volat slyší to jmeno, kterým zváno kdys bylo životem, s ním potlesk, jásot vniká v hřbitovní těžkou zem. A sladkou předtuchou se srdce pozachvělo: „Snad vyplněno dnes, co snilo jsem a chtělo...!“ Jak hlas kovové struny se vychvěl z hrobu ven: „Tož rcete mi, vy živí, proč rušíte můj sen?“ – Ó pěvče veliký, ty věnce, slávy hřmění, potlesky nadšené a pestrá shromáždění den velký oslavují, jenž kdys v rodišti Tvém učinil jednu chýžku slovanským Betlemem – „A dál?“ hlas kovový se táže z hrobu přísně. – A vše to holdem jest tvé nesmrtelné písně, jež jako otcům kdysi, tak nám, tak příštím dnům snů, tužeb nejsvětějších je evangelium – „Dál, dál!“ už nevrle to z hrobu duní znova. 85 – Chováme v paměti ta všecka Tvoje slova – „Nic o mně!“ vzkřikne nyní to srdce rozchvěné, „chci vaše činy, skutky – jen fráse, fráse ne!“ Tu trudno odvětit... Tu mlčet musíme... A hrozně horlící hlas znova zahříme: „Nač tedy plané třesky té slávy jalové? Což moje matka Sláva? Což moji Slávové?“ – Ach, rozdrobeni dál, tak jako za dnů Tvojich, své síly ztrácíme v cizích i vlastních bojích a nadarmo to všecko: Slávie každým dnem se víc a více stává jen bájíbájí, přeludem. A sami nevíme, proč trest ten, čí to vina. Snad kletba odvěká, snad záští Hospodina, a nejvíce je trpko, že nelze tušit dne, kdy všecko to se změní, čas lepší zasvitne. – Teď chví to tesklivě tam z hlubin hrobu, z dola: „Ne kletba, záští ne – proč? – jedna řádka volá vám z mého testamentu, jste stále ve bludu: vždy vlastními jste strůjci svých vlastních osudů. Oh, tak bych modlil se, jak modlil jsem se prve: kéž trochu železa do vaší vnikne krve, vy měkcí, duše z vosku, nestálí, vznětliví jak sláma, z které v posled troud zbývá práchnivý. Ó tak bych křičel k vám, jak kdysi, po stokráte, vy, kteří tenkrát jen ze žuly hlavy máte, když s bratry pokrevnými je v půtce srážíte – však nač mé staré rady, nač slova řeči té? 86 Mně zbývá plakat dnes, jak plakával jsem kdysikdysi, když v duše hlubině se k slzám žluč jen mísí – Nač jste mne probudili? Pro kalich svojich muk? Pro moji slávu? Sláva!... Ach, hořký prázdný zvuk!... Kdys... pravda... přál jsem si své touhy v jednu složit: po letech jedenkrát tak ještě moci ožít... v den splnění svých snění, a tak je v květu zřít – však dnes – ach, dnes to není... chci dál zde hluše tlít...“ A srdce z ocele tam dole zmlklo... Thuje ten šedý náhrobek svým listím zahaluje... a ticho leží kolem... a voní noční květ... a malý šedý slavík tam neustává pět... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pryč s posou slavnostní! Nač sypat písek v zrak? Dny slavné došumí a rádi svleknem frak a rukou přejedem po spokojeném čele: „Nu, slavnost Kollára se vydařila skvěle!“ A jeho kniha kdes ve skříně hlubinách dál bude ležet zas, dál na ni padat prach – a bude dobře tak: v ní blesků roj je žhavý, jenž duše by nám bil a pálil naše hlavy. K svým frásím zvonivým se zase vrátíme, jež zatím staly se, jak – ani nevíme, už vzduchem, vínem nám a chlebem každodenním, pít, jíst a dýchat je zas budem s zanícením. A když i časem v nás se ozve svědomí, s hrdostí rodičů je skonejšíme my: že pevně stáli jsme na vykázaném místě, a, kam jsme měli jít, že syn snad půjde jistě. 87 Tož v historický teď se vnořme kalendář, čí slavit památku a komu dát zas zář, kde nový proslov vzít, jenž hřměl by vrahům hněvně – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ach, srdce z ocele, spi dole pevně, pevně! 88
JAR. VRCHLICKÉMU V R. 1893. K čtyřicátým narozeninám.
Můj příteli, už několik dní kladu své čelo v dlaně, dumám, přemýšlím, obraty vzletné skládám na hromadu a stavím sloky, lovím pěkný rým, – chci totiž vstoupit v gratulantů řadu se zvláštním solem, Tebe důstojným – než letí čas, krev bouří v skráních mých a papír čist jak právě padlý sníh! Mám myšlenek pár, nechci zapírati, viz třeba tu, jež hlavou prochvěje kolikrát za den: nechci Tobě přáti k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je, sám kysele se budu usmívati, až vstoupne jednou v moje veřeje: host nemilý to s přísnýma je rtoma a nelze dít mu: pán teď není doma! Však u Tebe, kam vejde svěžím krokem, pozdraví pěkně, zlehka usedne, oddechne chvilku a svým jasným okem se do minulých roků rozhledne, pak dá Ti ruku, řeči klidným tokem Ti řekne: „Máme tedy poledne, nu, ještě dojdem zdrávi někam spolu, než slunce žhavé sklouzne s nebes dolů. –“ Ne, tomu hostu musím zvolat: Vivat! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – tak, na příklad, to víří v skráních mých; 89 však začnu pokojem se trochu dívat –, přede mnou stojí řada Tvojich knih, čtu jmena s hřbetů – a už v mlhu splývat vidím ta slova veršů vysněných, a frásí je, co se mi dobrým zdálo, a knihy Tvé dí k tomu: Je to málo! Čtyřicet let!... a zas: čtyřicet let!... Z celého duševního vlnobití ta slova dvě mi zbudou naposled, a člověk k nim tak divný akcent cítí, jež spoustou slov a vykrášlených vět se přece jenom nedá vysloviti: Můj příteli, a cizí dálka brání, že nemohu Ti ruku stisknout ani... 90
LIST. M. A. Šimáčkovi.
Můj příteli, je penězi-li čas – pak utrácím a žiji jako kníže. Dny, týdny, měsíce – vše bere ďas, a já si ani nepovšimnu blíže, co vydávám. Je noblesy v tom trochu, však já byl vždycky, jak víš, drahý hochu, v těch počtech aristokrata tak kus, jak každé legitimní dítě Mus. Však jinak, drahý, lovím „kéž“ a „bych“ v svých zašlých dnech, jak dělají to starci. Hleď na příklad: Kéž bych byl v cestách svých ten našel los, jak moji chlebodárci, ti měnci peněz, autority bursy, jichž hnutí řasy honí plaché kursy nahoru – dolů – – málo slávy v tom, však zdravě má se při tom žití strom! A Ty si troufáš otázku mi klásti: kdy pošlu verše? Povznešený cit to pro mne. Tedy v dálné mojí vlasti jde tohle zboží dosud na odbyt? Tož pod rostrami našich diplomatů, v žurnálů hřmění, ve válečném chvatu jde poesie dosud do květů. Ó šťastné eldorado poetů! Toť však je všecko, co Ti mohu říci. Já dávno, dávno přestal verše psát. Ať zkouší se v tom mladší výtečníci, 91 sám budu číst a pochválím i rád. Já leccos psal, dnes vidím: leccos tuze, má culpa jsou dnes moje carmina – počestným lidem přinutil jsem k hrůze zpívati Musu jako gamina. Poslední kniha* (hezká řada let je tomu, kdy jsem psal ji v tváře potu) přinesla vavřín mi (ten budiž klet, ponesu věčně stopy jeho hrotů), a svil jej přítel, blízký srdci mému, a vstavil na hlavu mně nevinnému, na bílém černé, svět to mohl číst, že pesimist jsem, cynik, nihilist! Já cynik! Bozi, chodit českým peklem tak deset roků, při tom verše psát, chtít to a to – a nechat v řevu vzteklém se hlupáky a lotry napadat – a vidět v životě jen hnus a špínu a cítit v životě jen příchuť blínu – snad malér to – však přiznáš, drahý hochu, že měl bych právo na cynismu trochu! Než pesimist? Kdy já bych se jen byl odvážil zhanět to, co žije, trvá, když pán bůh sám si všecko pochválil (viz bibli, Genesis a kniha prvá)! A nihilist? Já člověk slušný, starý, spiklencem nejsem, nezabíjím cary, * Míněny tu „Podzimní sonety“ a kritika Em. ryt. z Čenkova v „Lit. Listech“. 92 ba ani nevím, co je dynamit, ctím úřady a počestně chci žít! Snad někdy v nestřeženém okamžiku mi slovo proklouzlo tak nebo tak – – rád odvolám a s četou současníků dosvědčím slavně: kam jen patří zrak, vše stojí v květu, vlast je plna štěstí, společnost zdráva, v budoucnu zřím kvésti jen růže, růže; život – štěstí stoh, radostí člověk zešílet by moh! Ach, ten můj přítel! Pravdu musí míti, je dorostlý to slušný mládenec, znal také v potu tváře verše víti a čisté Pravdy chtěl být stoupenec, tak znal jsem jej (pak rozved naše čluny proud žití neúprosný, divoký – já spálil lýru, prodav dříve struny, a přítel můj šel mezi proroky). Je kritikem. Snad hatilo se v praxi to s těmi verši, snad mu vyschl zdroj (Nemesis dala trestajíc jej jaksi napsat mu tohle: vrhnouti se v boj a dáti zabiti se do krvava za svoji českou milovanou vlast, že by to – – inu, ano byla slast) či – a to zdá se příčina být pravá, zdál se být sobě málo dokonalým co poet drobný, suchý, upjatý (a stimulantem, věru, není malým, ctižádost v žití, jak lze citaty 93 z Tacita, myslím, z Aischyla též snad nad jasné světlo slunce dokázat – ostatně každá čítanka tak svědčí), však já tu ztrácím trochu nit své řeči! Ach, kritik, pane, kritik, to je cosi, Tys moudrý – on je přec jen moudřejší, komparativy vlastností tvých nosí (těch dobrých), tvojí prací vezdejší líp rozumí, než rozumět chceš sám, tys napsal něco, on však poví nám, cos napsat chtěl (tos nechtěl jaktěživ), však co tu platno – on to věděl dřív, než tys vzal pero do ruky. Hleď, brachu, teď přítel můj má ono renomé, teď druhům dávným bude ku postrachu (viz výše, jak znal zcuchat jmeno mé), a dobře tak. Když po člověku sáhne a s hlavy, s lící kůži tobě stáhne, a ty zříš tetelící maso své – tu aspoň vidíš, co to v tobě je! Těch poznání já už mám po krk dosti... A řekni dál, můj dobrý příteli, je rozumné té naší společnosti potřebí veršů? (Odečteme-li studenty nadšené a staré panny a nějaký pár v sebe zakochaný, jež, vezmem-li tak všechny společně, k „rozumným“ nelze přičíst konečně.) Čtou verše moji zdejší chlebodárci! Či šlechta naše, bodří měšťané? 94 Cechy a spolky? (Krom proslovů arci, jež vyslechnouti ráčí.) Víš sám: ne! A politici naši? Žurnalisté? Či profesoři vyšších našich škol? Toť lidé rozumní, a je to jisté, že verše cení sotva nad koukol! Má dcerka zrak má jako gazela, bůhví, co všechno z očí těch se chvěje! Kus ráje, slunce, polka veselá, a čertíků pět provádí v něm reje, má čtyři zoubky jako perličky a zkousá jimi, satan maličký, vše, co jen přijde v dosah ruček jeho, a věř mi, dosáhne tou ručkou všeho! Je poesií život, život jen... Má dcera jest jí, já se přiživuji na jejím jasu. Tak jí den co den vymýšlím báje, marše předzpěvuji, vesnici stavím, časem dělám oře a táhnu vozík, kreslím topoly, zvěř, vojáky, loď, hory, skály, moře – a ty chceš verše? Bratře, nikoli! – 95
JARNÍ.
Zahrada naše je ztopena v sluneční slnivé záři, z ní herma Ondřeje Hofera zří na mě kamennou tváří. Kol něho proseta dukáty chvěje se drobounká tráva, nahoře pláštěm, jenž pudru pln, střemcha si potřásá, mává. Stíny a světlo mu v poskoku horalskou tváří tou letí – v těch rysech kamenných leží stesk – Ondřeji Hofře, co je ti? Ondřeji Hofře, jsi hrdinou čítanek všech v říši celé, dvojhlavý orel tím jmenem tvým leskne se, pyšní se skvěle. Vždyť ty jsi dovedl bojovat a zemřít hrdě a tiše za dobrého císaře Františka, za nedílnost, celistvost říše! Ondřeji Hofře, ty hlupáku, co chceš s tím kamenným steskem? Slunce tu hermu tvou polívá nejčistším dubnovým leskem. 96 V trávě kol sebe máš dukátydukáty, v žití jsi neměl jich více – a střemcha ten vonný pudr svůj sype do hrubé tvé kštice. 97
BOŽÍ VŮLE. Z R. Dehmela.
Po štěstí hladovíš, Evo, a chvíš se utrhnout jablko, jež zakázal ti bůh tvůj kdys před třemi tisíci lety, ty mladé stvoření! Vidím tě večer co večer, jak vzpínáš hubené ručky na osamělém lůžku ku bohu starých lidí: Dej mi je, dej mi je! Ubohá ovečko! On nikdy neobšťastnil nesmělého, ten starý bůh! Dal ti ten hlad tvůj, ty tvé ruce: Utrhni, jez – a potom trp! 98
MLADOSTI MOJE –
Mladosti moje, hleď, my kdysi na leccos hrdi bývali, na prvé verše, prvé laury a na rty, jež jsme líbali... Mladosti moje, přešly časy, jak pohádka jsi zmizela... Je hostem nemoc, vlasy zřídly a vrásky lezou do čela. A verše, sláva, láska – marnost, šum větru, hrstka popele; dnes hrd jsem na pluk nepřátel svých a na tři, čtyři přátele. 99
DETERMINISMUS.
A listí padá. Těžké mraky visí nad zemí nízko. Vlhkým vzduchem line umrlčí zápach z květin těl, jež kdysi tak plály, kvetly po zahradě stinné. Nic nepohne se... Ať dnes nebo zítra... a člověk s tichou resignací hledí do vzdáleného žití svého jitra a do nejisté podzimní své šedi. To vše se zdá dnes harmonicky zníti bez nárazů a náhlých bez přechodů; ton za tonem se musil takto chvíti v logickém sudbou předepsaném chodu. A klidně dál se člověk rozpomíná a klidně v šedé příští myslí maně. Ve vzduchu vlhkém páchne umrlčina, a tma se zvedá na půlnoční straně. 100
NA ČERNÉ SNĚTI –
Na černé sněti před oknem mým se osamělý hnědý lístek kývá; po střechách vleče se plazivý dým a vlhká mlha na ně shora splývá. Den přijde z rána bědný, nevítaný, jak plachý žebrák v líc ti pohlíží – a nepovšimnut, v cosi zadumaný, se k podvečeru do tmy odplíží. To není nuda, jak to jindy bylo, mrazivá zoufalost lehá v duši, v zrak... to slunce se tak nějak vytratilo, a člověk neví, kdy, a neví, jak... 101
PAMÁTCE NERUDOVĚ.
Tak žije v mojí paměti: Sestárlý orel zimomřivý na sněti sedí sám a sám, stesk konce hled mu mlží sivý, však hrdost je v něm, síly plam; už zřídka černá křídla zdvihne a ve mohutném rozpjetí do výše přímým letem tíhne a v ní se tmavým bodem ztrácí a obloukem se dolů vrací k místečku svému na sněti. Už za ním život... jaký dar! Vždy zvyklý jenom vzhůru stoupat, tím okem svým zřel na svou zem, vždy král, svou nohu nedal spoutat kramářům k budce řetězem; když bil se, bil se s protivníkem zrak v zrak a proti spáru spár, a nebyl nikdy zákeřníkem. Syn vzduchu rád měl metelici, tu kovový hlas jeho hřmící tak rád se mísil v živlů svár. Pak jednou tiše na zem spad. Byl mrtev. Lidé k němu spěli. Hrd byl i v sledním strnutí. Tu teprv s žasem uviděli tu šířku lesklých perutí. – Je týž to, jenž se jevil zraku jak skřivan kdys, jak tečka snad? Tak vida, orel! Inu, v mraku 102 lze těžko ptactvo rozeznat! – Hrob vykopali. Lze však hrudou ta křídla skrýti? Ona budou po věky z hlíny vyčnívat... Tak vídám Tebe zas a zas; ó mistře, při každé své práci, kdy člověk nejistotou štván v své síly, v sebe víru ztrácí, a k tomu, co zní se všech stran, ať potlesk přátel, hymnů pění, ať zloby nebo soudu hlas, k ničemu dosti víry není – už zvykl jsem si dobu dlouhou ptát do prázdna se s marnou touhou: Co On by tomu řekl as? Neb žije v moji paměti; On tenkrát – řada tomu roků, já poprvé svá křídla vzpjal – s úsměvem ve svém orlím oku mi na rameno zaklepal, dvě slova řek tak lakonicky – a jako když mě posvětí, já vydržel jsem giganticky pranýře, soudy, šibenice. Teď, kdy řve kolem metelice, zrak časem v dálku zaletí – šediví vrabci cvrkajíce se choulí jen tam na sněti. 103
SONET.
Když, bože, svobodnou dals vůli nám a neptal jsi se, chcem-li vůbec v svět, a až nás potáhne cos k věčným tmám, ty nezeptáš se, budem-li už chtět – když v náhodách, jimž nelze rozumět, se zmítá žití naše sem a tam, jak muška, jež má takto volný let, však pavučina lne jí ku křídlám – Dík aspoň za to, bože veliký, žes dal nám právo volné kritiky, že trhajíce křídly slepenými ti můžem volat hrdly sevřenými: „Tvé dílo, starý, dobrým zrovna není, jak chlubil jsi se tenkrát při stvoření.“ 104
PODZIMNÍ MOMENTKA.
Sestárlé dámě roků četa už káže vzdát se zábavy, dát výhost bujným plesům světa a zelené svléct hedbáví – tak ten můj kaštan, který metá v mé oko stín svůj mihavý, – jak pyšně čněl do žáru leta a zpěvné hostil pěnkavy! – teď rezavé své šaty vzal a v minulo se zadumal a jeden velký vějíř ten, s nímž prožil mnohý krásný den, naposled roztah – s povzdechem mu dává klesnout v chladnou zem... 105
ŽAPONERIE.
Kruh pavučiny protrhaný chví v širokém se prostoru, v ní zachytil se větrem hnaný, prožloutlý lístek javoru. A sítí tou zříš, kterak mhami v špičatém ostrém obryse kus silhouety Fudži-yami na šedém nebi kreslí se. 106
FRAGMENT.*
Nu, pěkný nápad je to, blázne starý, najednou začít psát si memoary!... Tož prvá věta šťastně v papír sjela, jen k tomu zřetel, ať ta knížka celá se vede řádně, den ať je v ní za dnem, ať neutone v slohu těžkopádném, vše povídej si básnickými slovy, ať ona všudy vzorům svojím hoví, těm denníkům, kam pero dívky mladé své holubičí dojmy večer klade! Jen povídej, však pozor, brachu hbitý, což? není to snad příznak senility? Jsi třicet roků, jak je slunce měří, však v mozku tvém se to už nějak šeří, tam šedesátka už se dobrá hostí prázdného žití, pádných zkušeností, a povídavost, jež je vlastní stáří, tě vede k papíru a kalamáři. Jen piš! A co! Nu, napíšeš as denně, že vstal jsi ráno, jednou (k vůli změně), že pršelo, a jindy, že je hezky, žes myl se, strojil, zatím slunce blesky padaly kolmo na tu naši zemi, a ty jsi doloudal se ulicemi k hostinci, kde jsi dobře obědoval, * Chtěl jsem napsati kdysi roman: „Dekadenti“. Garborgova kniha „Umdlené duše“ přetrhla mou práci v prvé – díky bohům – kapitole. Provedl tu myšlenku o nějaký čas dříve. 107 pak do kavárny, trochu přehazoval žurnálů plachty, klel jsi podle zvyku na básně, novely a politiku, pak přised ten či onen dobrý známý, a mluvilo se: klepy, mody, dámy, poslední skandál, nová anekdota – konečně co jsi žádal od života, co žádal bys? Vždyť nepřeješ si více. Tu a tam, pravda, pociťovals sice prázdno a nudu, jakés přesycení – však přiznej sám si, jinak možno není. Konečně: žil jsi, to je hlavní věcí. Tvůj děd a otec – vzorní věru předci – ti rozumně pár hřiven zanechali, což bylo moudré. Byl jsi atom malý tohoto světa, žil jak mnozí jiní, a pohledneš-li na ty roky nyní: nebyly šťastny, nešťastny ne taky – nu, život animala pod oblaky; a jednou skončí celá historie, a dědiců tvých vděčnost nápis vryje, (ač zanecháš-li něco) v pomník bílý. A tak když člověk upřímným je chvíli sám k sobě, dí, že celý žití špás nestojí za nic. Omne vanitas. * Mluvil jsem s Karlem. Pošetilec starý. V něm planou jakés opozděné žáry, kus mladosti mu ještě z očí svítí, ač ve vlasech se mu již stříbro třpytí. Rád nemám paradox. On ve svém věku je stále roven lyrickému reku, kde epického starce měl by hráti. – – – – – – – – – – – – – – – – 108 Byl v Německu a studoval prý mnoho, je v továrně, už ani nevím, koho, má plno plánů, zbožňuje svou práci, radostně prý se večer domů vrací (má matku a dvě sestry, staré panny), vždy domácně byl jaksi vychovaný, a to mu zbylo; nyní – vrchol všeho – chce najít děvče z domu počestného, sní o lásce, jež dojde ku oltáři, o penátech a krbu, který září, otcovských slastech a klidném zažívání – ať šosatí si podle svého přání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 109
V NEMOCI.
Kdo tu? Co po mně nyní jelo jak páchnoucí a mrazný dráp? Krev všechna v hlavě, hoří čelo... A z noci zní sem nářek žab... To bledě modré světlo loupí mých očí sílu... přízrak ten – hu, vypasený měsíc hloupý se vehoupl mi do oken. A hodiny do toho ticha svůj neunavný pouští hlas... A kdo tam v koutě těžce vzdychá a po špičkách jde ke mně zas? Jsi ty to? Ty? Cha, k smíchu, k smíchu, ty mlčiteli příšerný! Ty bajko! Zkrotím tvoji pýchu, kostlivče žlutý, mizerný! Co chceš? Mně všecko vzalo žití, ne najednou; tak pomalu, jako když slyšíš kapky zníti po bouře divém přívalu. Ó Život napálil tě, brachu, ach Život, taškář prohnaný! Dej sem hnát ruky, bídný brachu, ať ošizen – jsi bez hany! 110 Vem, co mám. V hlavách u postele to okované kopí zříš? Je dosud teplé, zkrvavělé. Štít neměl jsem. A pojďme již! 111
NA DUŠIČKY.
Mhy sprcha šikmo k zemi létá a vlhčí dlažbu. Mrazná zima zdá na všem chvít se, z všeho vanout, vším prolínat. A půlkruh nebes, bezcitnou šedí potažený, zří přísně na zem. Tiše, tiše vlá vzduchem jakás zhořklá vůně, bolestně, teskně chladem vane – to duše květin zavražděných, jichž tílka leží bezevládně studeným tenkým drátem spjatá na hrobech mrtvol práchnivících. 112
MÁ MINULOST –
Má minulost – pár očazených hranic, kde roky moje shořely, krom upomínek nezbylo z nich pranic, a ty jsou rovny popeli. Z nich zžíravinu duše má jen cítí, když přehrabuje tyto kupky šedé – a člověk neví: byl přec šťasten v žití? či vzpomínat si jenom nedovede?... 113
JE JAKÝS KLAVÍR –
Je jakýs klavír duše básníka, na kterém hraje Osud neznámý; prst jeho se jen kláves dotýká a z vnitřku hřmí to tonů vlnami. A zní v tom láska, mládí, otčina, šum stromů, jaro... šťastné melodie... a Osud je vždy znovu začíná a vždycky v nové variace vije... Na klavír můj si Osud jednou sed, jak bez dozoru kýs kluk rozpustilý, a potměšile celé víko zved a do kláves bít začal ze vší síly. A každičký ten dlaní jeho ráz vždy na tré kláves padá do týchž míst – ó verše mé, vztek slyším syčet z vás, ševelit bolest, klnout nenávist! 114
ČASOVÁ MELODIE.
Hlubokou nocí uháním na saních rozlehlou nivou, mám koně s leskem havraním a dlouhou vlající hřívou. Koni můj, děsíš se? Ze tmy, hle jaké to divoké vytí! Podlité krví oči zlé jak se k nám se všech stran řítí! Kde jen ti vlci celý čas po našich vlastech se kryjí! Je ticho... jedeš sám... a v ráz kol tebe soptí a vyjí! A je to rámus, zuření a zubů cvakot a štvaní! I psi tím v dálných vsích vzbuzeni též soptí – proč, neví ani. Vraníku, dobrý koni můj, jen dál leť k předu a k předu! Nevím, zda živ stihnu ten cíl svůj, mně stačí, že jedu, že jedu. A střelme chvilkou si v rotu tu vlčí tak maně, bez všeho účele – je to sic rozjitří a neumlčí, však jede se to pak vesele! 115
J. ÚPRKOVI.
My chceme verš, jenž hněvně proklíná, sní, kvete, pláče, maluje a zpívá; my hudbu chcem, jež veršem mluvit zná, sny koloruje, v těla duši vlívá. A chceme dláto, které z kamene vyloudí barvy, sloky, melodii – to Umění X prosté, vznešené jde z žití, žije a se v život vpíjí. Ty usmíváš se asi potají nad šedou theorií v tvůrčí pýše. Nic platno – i Tvé barvy zpívají, a v rytmech všecko hovoří a dýše. 116
OPUŠTĚNÁ VĚTEV. Čechové vídenští.
Ta snítka jabloně! Z rodného vzpjala sadu své tílko troufale přes chladnou bílou zeď... Kmen-otec oddělen, tkví ztracen pro ni vzadu, a ona mísí se ve cizích stromů spleť. Jí ruka sadařů se netkne, neostřihne jí uschlé výhonky v dnech prvých podjaří; když k zemi kloní se, jí nikdo nepozdvihne, tlum žravých housenek jí nikdo nemaří. Peň rodný posílá jí stále sic dost mízy, však ona žene se tím dál a dál jen zas, a její jablka jí serve ruka cizí, když podzim nastane a česání je čas... Tak jen když rodný strom pod slunce vřelým vznětem jásaje halí se v slavnostním příkrovu, ta snítka ubohá červenobílým květem v tom cizím stromoví se hlásí k domovu... 117
ÚČTOVÁNÍ.
Jak se to skončí? – ptám se vždycky, když do minula hledím zpět... co může přinést život lidský, to vidím v tůni zašlých let. Já věřil vše – a potom pranic... Vlast, lidstvo, bůh – hm, mládí žár.. Mám schladlý popel z černých hranichranic, kde spálil jsem těch model pár. Na rty mé polibků pad příval, do srdce kapal ostrý jed; hrst dobrých přátelů jsem míval, z nichž často vzorný lotr zkvet. Já sil i sklízel bujné vtipy a s hlupci jsem se doved smát – jak často žert nám na rtech kypí, kdy člověk měl by proklínat! Já bídu znal i ponížení i hrozný stud sám před sebou, měl také chvíle povznesení, ba, zářil jakous velebou; já často pomocné ždal ruky a dostal rad vždy jako zrn; mně způsobil též jisté muky tradiční poetický trn – Jak hřivna z bible v hloubi země dnů světlých trocha mrtvě spí – 118 co všechny černé chvíle ve mně jsou živy, krev mi upíjí. A člověk zírá v chabé touze v budoucna závoj mlhavý – a: jak to skončí? – to je pouze, nač můž být ještě zvědavý. 119
LEGENDA. Která mohla být napsána také po mé smrti.
Umřel jsem. Že snaha po lepším po smrti zbyla v mé lebi, tož jsem šel aetherem studeným vysoko, vysoko k nebi. Zeď hrozná, železná dvířka v ní, kolem se sta duší plazí, své čisté svědomí chopil jsem a dal tři na dvířka rázy. Vykoukl Petr ven – znám ho, znám, pleš, oči, vousy! – tak právě před lety vypadal, když jsem ho měl v biblické dějepravě. – Papíry vaše! – řek úřadně. Dal jsem mu nevolky volky list křestní, snubní a úmrtní s podpisy na všem a kolky. Prozkoumal, dvířka otevřel a skoro kaprálsky káže: – V jedenáct hodin je velký soud, čekat, až pro vás se vzkáže! – Vešel jsem v čekárnu. Byla to prostora holá a šerá, řada tam čekavců seděla, umrlých předvčírem, včera. 120 Mudrci, nešťastní na zemi, že došli vědění hranic, bručeli, že ve smrt doufali, tu jsou a – nevědí pranic. Občané byli tam rozšafní, jimž moudrost kanula se rtů: – Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč, to čekání zde má jít k čertu! – Tak se tam mluvilo. V koutku pak hlasitě klnula četa doktorům, kteří jim pomohli na tento z onoho světa. Potom se ozvalo troubení a bubnů nebeských bití, křídlaté pachole přiletlo a zvalo nás za sebou jíti. Jdem po dvou. Jaké to divadlo, tyhlety nebeské nivy! Jak ten náš pozemský hříšný zrak na všecko s údivem civí! Jaké to stromy a květiny, vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci! Jaké to vůně, a světlo jak se v svěžích křovinách ztrácí! Orkestry andělů sijí tu lahodných tonů svých příval – Kdyby tak člověk jen jistý byl, že člověkem řádným kdys býval!... 121 Svaté a světíce vidíme v bělavých řízách kol chodit, smekáme na pravo, na levo – rozhodně nemůže škodit! Křídlatec vede nás v nádhernou síň, vázne a váhá dál noha: v průčelí září tam ohromný trůn, soudná to stolice boha! Andělů, svatých tam nabito je, člověk až dýchat se bojí. A protože klenba je z rubínů, v růžové barvě vše stojí. Světec kýs dle řeči dělí nás, – národe přestaň už stenat, tady je balsám tvým bolestem: před český dali mě senát! Pachole křídlaté vede mne blíž trůnu k velkému stolu – Pachole křídlaté, šálí mne zrak, kdo že to sedí tam spolu? To že zde jsou moji soudcové? Dík ti, můj bože, a sláva! Neruda hovoří se Žižkou, Havlíčku Hus potakává. Čelakovskému cos Komenský vykládá s úsměvem mírným, a Prokop Holý dívá se v dál pohledem tichým a smírným. 122 Vy drahé hlavy, jimž k ortelu jsem stavěl se již v žití proudu, vy světlé hvězdy mé, stavím se vám ku poslednímu soudu! Na pozdrav kývl mi Neruda... Na levo staví se k stolu advokát, který má vydobýt mou duši diabolu. Na stůl si nakladl brožury, proskripce, námezdné spisy, jež byly mi házeny na hlavu a jež mne tak bavily kdysi... Na pravo, nesa knížky mé, stál bílý andělíček, byl jeden úsměv, a modrý zrak z hebounkých zářil mu líček. Pak přišli svatí a světice, kupili v sbory se, řady – vida, ta pozemská zvědavost je nesmrtelna i tady! Advokát ďáblův čte. Ticho je. Brožury, námezdné spisy, satiry, proskripce, úsudky, sůl žití to z anno kdysi. Čte a čte. Havlíček s Nerudou začali šeptat si spolu, a Čelakovský si bubnoval na ploše soudního stolu. 123 Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan, Komenský Holému kýval, Žižka stah rety, stisk ruku v pěst, a na mne se soucitně díval. Čte a čte. Vstal náhle Neruda: – Počkejte, křídlatý pane, jak vidno, známý to případ je zas z té vlasti milované. Už můžem bezpečně, přátelé, božímu Majestátu rozsudek ku sankci předložit a říci v referátu: rozšlapal několik nafouklých nul, potloukl pitomé mezky, a nenávidě měl z duše rád ten bědný a bídný lid český. A že tak někdy v té ráži své vedl si až příliš čile – ty to víš, Havlíčku, může se jít k těm porážkám v říze snad bílé? – Neruda vstal a mně ruku dal: – buďte nám vítán tu hezky! Moloděc, – vykládal okolo všem – vy neznáte ty naše mezky!... 124
FEUILLETON. Fr. Fryštackému.
Červnový večer byl. Hanou jsem jel, v poledne měli jsme sprchu – teď se kraj jak čerstvý obrázek skvěl až k patám dalekých vrchů. Pšenice kolkolem v šíři i dál, pšenice, kam oko chvátá – jak by tu zvlněný hymnus teď stál vzácného plavého zlata. Jak by v plášť královský zahalila kypící máť Haná sebe, a trochu si tady zapyšnila před modrým zrcadlem nebe... – – – – – – – – – – – – – – – – Dál jsem jel – v cizích jsem krajinách žil – sám sobě často se ztrácel – a jednou – v září to večer zas byl – Hanou jsem domů se vracel... Leží tu žebrácká odraná, mdlá, v bědný cár zhaluje sebe a němě žaluje muka svá zlá na soudu mračného nebe... Nu, podzim – řekl jsem. V město jsem šel, zrak do tmy po světlu noře – 125 a tu jsem najednou porozuměl, proč venku leží to hoře: živo tu v hospodách, v kořalnách zvlášť živo až k hodině ranné – Hanáci probíjí královský plášť té svojí matičky Hané... 126
PSÁNO NA JAŘE.
Už zas je tady... Za mladosti naší však přece nějak bujněji si hrálo; ty květiny, ty dívky byly krasší, a nějak horoucněj se milovalo – – Ne, dosti, dosti. Bozi moji věční, což opravdu jsem doplul na tu metu, kde příslovečný stařík blahořeční minulým časům, minulému světu?! 127
JÁ CELÉ NOCI –
Já celé noci – mladá leta – nad Byronem jsem sníval rád – teď člověk klidně čítá Goetha a po desáté chodí spat. Snů marných, touhy málo vděčné, se zhostil nyní na vždycky, má rád kus prosy užitečné a klidný zápal básnický. Kdos v rameno mu ťukne časem – když člověk hlavu otočí, nějaká žena s bílým vlasem mu vážně hledí do očí... 128
PROSTÉ SLOKY.
V Babelu literárních proudů a hesel, rozumů a rad, klik, koterií, přísných soudů a velikášských maškarad – mé Credo, štít můj a má meta, k níž plnou silou dospět chcem, je malá, hrdá, silná věta, již řekl kdosi o jiném: „On nikdy nelhal“... Vavřín stěží tak které čelo opletá, jak slova ta, jež pyšně leží na hlavě bratra Musseta. 129 OBSAH:
Zimní kosmická píseň9 Mé Muse10 Známým i neznámým13 Leknín16 Do památníku17 Benátská idyla18 Pohádka o květu štěstí20 Marketka. l.24 Pastel26 Za červnového jitra27 Skiza před bouří29 Podzim v městě31 Marketka. II.33 Zima na vesnici36 O jedenácté hodině33 Rada rodícímu se spolku literátů českých40 Rusalky42 Píseň o ideálech44 Refrén k životopisům českých literátů47 Fragmenty z básně: Romance o Kráse49 Eine alte Geschichte56 Causerie57 V rámci května60 Přípitek ve slohu XVIII. století63 Koncem února64 Partie z lázeňského parku67 Večer nad Žamberkem69 Tři mušketýři73 Pohádka80 Západ slunce v červenci roku 186683 Při oslavě Kollárově85 Jaroslavu Vrchlickému v roce 189389
[131] List91 Jarní96 Boží vůle98 Mladosti moje99 Determinismus100 Na černé sněti101 Památce Nerudově102 Sonet104 Podzimní momentka105 Žaponerie106 Fragment107 V nemoci110 Na dušičky112 Má minulost113 Je jakýs klavír114 Časová melodie115 J. Úprkovi116 Opuštěná větev117 Účtování118 Legenda120 Feuilleton125 Psáno na jaře127 Já celé noci128 Prosté sloky129
E: tb; 2004 [132]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Pêle-Mêle, verše z let 1882-1900 V. vydání, vyšly v březnu 1927 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha-Mariena v Praze XI, 1307, jako 154 svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v  Průmyslové tiskárně v Praze. 1-2200.)

Místo: Praha

Vydání: 5.

Počet stran: 132

Věnování: Holý, Josef
(Dru Josefu Holému v Sušici)