O JEDENÁCTÉ HODINĚ.

Josef Svatopluk Machar

O JEDENÁCTÉ HODINĚ.
Řad domů v tichý klid se noří a obestřen je šerou tmou, tu a tam ještě světlo hoří za pestrobarvou záclonou. Lesk plynu v modravý jas splývá na dlažbě s leskem měsíce, jenž jako koule nehyblivá nad středem stojí ulice, a jeho zář se bíle třpytí na věži, ploše hladkých střech, a v třetích poschodích se svítí skla čistým stříbrem na oknech. Jest vlažná noc. A svěžím vzduchem netopýr kmitne zpozděný, po dlažbě hrčí kočár ruchem a budí spící ozvěny. Zvuk hodin s věží několika vzduch táhle chvilkou proráží, pak někdy pískot vlaku vniká sem z dalekého nádraží. Kýs občan matně domů pílí, řeč divnou stále počíná: ve stínu domů mihne chvílí se plachým krokem ženština, jež hledí kol, pak vklouzne maně tam do kavárny pokoutní, 38 kde tančí se dnes při pianě a odkud zpěv a jásot zní. Dva strážníci se zjeví náhle a bez slova jdou ulicí, zvuk piana pak dozní táhle a zpěv a tanec vířící. Je ticho... Žití lopocení jak došlo k cíli by svých cest... je slyšet jenom vzduchu chvění a třepot nadoblačných hvězd... Tu na střechách, jež planou leskem, se nový život ohlásí, pár koček honí se tam s vřeskem a ježí hřbety, ocasy... 39