VEČER NAD ŽAMBERKEM.

VEČER NAD ŽAMBERKEM. Paní Tereze Svatové.
Vzpomínka malá – její dech mluví však takovou silou, jako bych spatřil po letech dědinu rodnou svou milou... Bylo to v máji: v barvy dne míchal už večer stíny, a ticho svaté souladné neslo se do krajiny. Východní nebe docela zhaleno plachtami mraků, a v tesknou tmu se ztrácela krajina pod nimi zraku. Jako dva bílí obrové s bizarní mohutnou hlavou žamberské věže chrámové zřely v tu oblohu tmavou. A zvolna zdály se kol jich pat do černé houštiny stromů drobnět a mizet a zapadat střechy a bílé zdi domů... Však západ, západ! Hořel, plál, a já zřel do něho zmámen. Jako by kdos tam zažehal ohromný bengálský plamen. 69 Kaplička, hřbitov, křížů sbor, stromů pár, skalnaté tesy, vlnité hlavy blízkých hor, porostlé chmurnými lesy, pruh žita, jenž se v obzor táh, stádo koz, jež kopcem spělo, v určitých pevných konturách v krvavé pole to čnělo... A jak jsem hleděl do nachu, oči mé zvábila zcela ježatá hlava Žampachu pochmurná, vzdorná a ztmělá, až se mi zraky zatměly, a roje krvavých kruhů nesly se, točily, koulely po tomto ježatém pruhu. A jeden obraz úprkem za druhým v duchu se střídal, jak jsem je ve škole v dětství svém bájivým okem kdys vídal... Pan Pancéř kdys se dobře bil, meč jeho byl na slovo vzatý – sám císař za to zavěsil mu na hrdlo řetěz svůj zlatý... Pan Pancéř pil a hřmotil, klel, oči mu plály jak plamen, ohromný meč a přílbu měl, černý plášť visel mu s ramen... 70 Pan Pancéř zlato, zboží krad, rozbíjel kupčíkům hlavy, až přišel císař, zbořil hrad – a konec byl zbojnické slávy!... Krev ssedlou a vztek na tváři, kol šíje ten řetěz zlatý, pan Pancéř veden byl k císaři důkladným provazem spjatý. „Ten řetěz dostals ode mne,“ Karel zří do očí jemu, „co císař dal, toho nevezme – přidá však oprátku k němu!“ A když se západ ve nachu a v lesku zlaceném koupal, v kouřících troskách Žampachu pán jeho větrem se houpal. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Teď už jen třáseň krvavá plála nad ježatou lebí, jako když od ohně záplava prošlehá na nočním nebi... A mně se zdálo chvílemi, že vidím zřetelně sledy, kde se kdys zvedaly nad zemi věž, hradby a hrad ten šedý. Ba, zdálo se mi, vidím teď, jak příšerně živě se šklebí 71 napolo zbořená trčící zeď a kouř z ní krouží se k nebi, stromy jsou kolem skáceny, na zemi krev ještě znáti, ve rumu čakan vztyčený a na něm tělo se klátí, bradatá hlava, v ní plno ran, na hrdle řetěz se blýská – oblohou letí pár černých vran, snáší se, krákorá, výská – – – Planoucí západ zatím has, tmavý háv po něm se šinul, už jenom narudlý úzký pás se kolem Žampachu vinul... Noc byla beze hvězd, dumavá, jak je sklon máje vždy dýchá, a světla z Žamberku žlutavá zírala do toho ticha... Já ještě vzpomínal na ten den, jak tenkrát ve školní škamně Pancéřův ohavný konec ten bolestně působil na mě. Pan Pancéř se mi číms velkým zdál, já bouřil na jeho katy – nejvíc však přec mě jen zajímal ten řetěz od císaře zlatý... 72