FRAGMENTY Z BÁSNĚ: ROMANCE O KRÁSE.*

FRAGMENTY Z BÁSNĚ: ROMANCE O KRÁSE.*
Dávno, dávno, dávno tomu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – zářná Krása zrodila se – – – – – – – – – – vběhla s dětskou nevinností nahá, štíhlá v širý svět. Tenkrát Homér, stařec sivý, s velkou četou básnickou, dal jí oděv trvanlivý, těžkou řízu antickou. Tenkrát na Olymp ji brali, kde ji v božstvu bujarém umístili, častovali ambrosií, nektarem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – * „Romance o Kráse“ byla svého času otištěna v „Lumíru“. Autorovi, upravujícímu ji pro knihu, byla by málem vzrostla na veršovanou, dlouhou historii. Rozbil tedy původní formu a podává jen tyto fragmenty jsa přesvědčen, že torso mnohdy jasněji mluví, než velký, do všech detailů propracovaný celek. 49 Tenkrát i ta hrdá Roma pod svou nohou majíc zem políbila svýma rtoma této řecké řízy lem. Vergil umně srovnal na ní záhyby a třepení; Ovid pestré květování, Catull vetkal perly v ni. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na Olympu v síni bohů oheň více nehárá; antická zem cítí nohu severního barbara. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Potom v tiché celi dlela nábožného nadšence, kolem bílé ručky měla navinuté růžence. Dobrý stařec ji tam choval jako zřítelnici svou; čistil, rovnal, oprašoval její řízu antickou. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Národ za národem hynul, národ za národem vstal; lidstvo stárlo a čas plynul, ona žila svěží dál. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 50 Trubaduři dávali jí pentle v barvách svojich dam. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dante dal vát jejím šatem dým a sten a rajský dech, Petrarka ji zdobil zlatem na ramínkách, na ňadrech. Ariost jí nosil šperky z říše divů, pohádek, – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vega, Cervant s Calderonem – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – čelenku jí zářnou zlatou posadili do vlasů, bílou šíji měla spjatou colierem z topasů, démantové náušnice zavěsili v ouško jí, obestřeli svěží líce valencskými závoji. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jiní řízu její skryli perlami a rubíny, jak co nejvíc vylovili z duší svojich hlubiny. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Smutné, smutné přišly doby na tu Krásu ubohou, pod tou tíhou šatů, zdoby sotva stála na nohou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Až jí Shakespeare strh ty hávy titanskou svou pravicí, a ret jeho vášní žhavý líbal tělo zářící... Zatím přišli estetici chtějíce jí pomáhat, vzali jako vetešníci odhozený její šat, kreslili jej, probírali a ty staré fábory poetům všem nutívali pro nový šat za vzory. Oj, což robily se hávy, jaká šatna veliká z těch dob pozlacené slávy Čtrnáctého Ludvíka! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Krása při tom nepoznaná zašla v malé jizby šer, kde zas byla milována – Moliére, ach Moliére! Ten ji oblek v sukni novou květovanou z atlasu 52 s vlečkou šumnou, rokokovou, pudr měla na vlasu; a byl smích to roztomilý, jímž se smála krejčím všem, kteří jí tam togy šili v pyšném dvoře královském! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přešly doby. Ony hávy po bedlivé úradě estetici s křikem slávy zavřeli kdes na hradě, dveře zámkem opatřili, okna malá mřížemi, sami pak se ozbrojili paragrafy, frásemi, které jako meč a píka měly honit roků řad z „Chrámu Krásy“ násilníka (tak nazvali onen hrad). Časem přišli s poklonami hlednout na tu směsici velcí páni, vzácné dámy, parukatí klasici. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Krása oželela s klidem tyto hávy královské, chodila kdes mezi lidem v jupce holky venkovské. 53 Starý Goethe potkal časem její štíhlou postavu, šeptla mu cos sladkým hlasem a zas prchla v dálavu. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zpita žárem revoluce, nad troskou všech zákonů klesla v roztažené ruce vášnivému Byronu. Polibky jich hromem hřměly; oběma plál ohněm hled; ozářený, rozechvělý ozvěnu jim vracel svět... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přešly romantiky časy, leta bouřná, bývalá! Na světě je sestra Krásy, s kterou dřív se neznala! Dlouhým těžkým utrpením hlava její šedivá neuchvátí zanícením, je vždy vážná, střízlivá – je to Pravda. Nad svou sestrou drží nyní ruku svou, nedá skrýt víc cetkou pestrou postavu tu vábivou! Zatím dále estetici řízu, šperky hlídají – 54 Tyto hávy, trety skvící pro ni ceny nemají. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – My jí zříme do těch zraků, kde se v hloubi mihotá sled chvil šťastných, těžkých mraků zkušeností života... a jsme šťastni už tím květem, jejž jí v skromnou okrasu s hrdostí a pýchou vpletem kolem čela do vlasů! Nevadí, že tomu květu krátký život usouzen, vůni vezme vítr v letu, svěžest zítřejší snad den – zcela dostačí nám nyní – víc nám nedovolil čas... ať si po nás přijdou jiní s novým svěžím květem zas! 55