ZIMA NA VESNICI.

ZIMA NA VESNICI.
Roj malých chatek k sobě stulen v bělavém sedí kožichu, a modravý kouř vydychují jak vážní starci potichu. Zem celá kryta skvoucím sněhem, sad, pole – rubáš jediný, jak tmavé stuhy černají se v něm vyšlapané pěšiny. Strom každý halen jinovatkou se leskne bez vší poskvrny a stojí bez hnutí jak v strachu, že střás by si háv stříbrný. Je ticho. Časem vrznou vrátka a zahalený lidský tvor z nich vyběhne a zimou chví se a před sluncem si cloní zor. Na lomenici šedý vrabec se čepýří a cvrliká – jak smutná prosba žebrákova ten jeho hlas tě proniká. Vran chumel chvilkou objeví se a krákoraje zapadá na holý topol u rybníka, na ploty, hruše, na lada. Vše zlatým světlem oblito je, vše září, hraje v luzných snech, 36 lán, stromy, stříbroskvoucí dálka i bájné květy na oknech. A přec tu smutno jako v smrti, tak teskno všude, kam zří zrak, tak stuhlý, mrazný kraj ten celý, že neřekl bys nikterak, že zde kdy vůbec leto bylo a květy, plno zeleně, v těch lánech, že se za večerů snad milovalo nadšeně, že hedvábný mech kryl ty střechy, že v odpoledních ve chvilkách se v prašných cestách batolily maličké děti v košilkách... 37