PŘI OSLAVĚ KOLLÁROVĚ.

PŘI OSLAVĚ KOLLÁROVĚ.
Na marxském hřbitově, tam při zdi, v thuje sněti z večera začne vždy teď slavík píseň pěti; ten šedý pták tam zpívá už roky ze zvyku, vždyť on je pěvcem lásky a ptákem básníků. Na marxském hřbitově, tam při zdi, sněti thují svým černým rouchem hrob básníka zahalují; tam v strouchnivělé rakvi jsou kosti setlelé, však srdce dosud bije – to srdce z ocele. Den co den slavíčí zpěv lije se tou tiší; než srdce slouchá v dál: den co den volat slyší to jmeno, kterým zváno kdys bylo životem, s ním potlesk, jásot vniká v hřbitovní těžkou zem. A sladkou předtuchou se srdce pozachvělo: „Snad vyplněno dnes, co snilo jsem a chtělo...!“ Jak hlas kovové struny se vychvěl z hrobu ven: „Tož rcete mi, vy živí, proč rušíte můj sen?“ – Ó pěvče veliký, ty věnce, slávy hřmění, potlesky nadšené a pestrá shromáždění den velký oslavují, jenž kdys v rodišti Tvém učinil jednu chýžku slovanským Betlemem – „A dál?“ hlas kovový se táže z hrobu přísně. – A vše to holdem jest tvé nesmrtelné písně, jež jako otcům kdysi, tak nám, tak příštím dnům snů, tužeb nejsvětějších je evangelium – „Dál, dál!“ už nevrle to z hrobu duní znova. 85 – Chováme v paměti ta všecka Tvoje slova – „Nic o mně!“ vzkřikne nyní to srdce rozchvěné, „chci vaše činy, skutky – jen fráse, fráse ne!“ Tu trudno odvětit... Tu mlčet musíme... A hrozně horlící hlas znova zahříme: „Nač tedy plané třesky té slávy jalové? Což moje matka Sláva? Což moji Slávové?“ – Ach, rozdrobeni dál, tak jako za dnů Tvojich, své síly ztrácíme v cizích i vlastních bojích a nadarmo to všecko: Slávie každým dnem se víc a více stává jen bájíbájí, přeludem. A sami nevíme, proč trest ten, čí to vina. Snad kletba odvěká, snad záští Hospodina, a nejvíce je trpko, že nelze tušit dne, kdy všecko to se změní, čas lepší zasvitne. – Teď chví to tesklivě tam z hlubin hrobu, z dola: „Ne kletba, záští ne – proč? – jedna řádka volá vám z mého testamentu, jste stále ve bludu: vždy vlastními jste strůjci svých vlastních osudů. Oh, tak bych modlil se, jak modlil jsem se prve: kéž trochu železa do vaší vnikne krve, vy měkcí, duše z vosku, nestálí, vznětliví jak sláma, z které v posled troud zbývá práchnivý. Ó tak bych křičel k vám, jak kdysi, po stokráte, vy, kteří tenkrát jen ze žuly hlavy máte, když s bratry pokrevnými je v půtce srážíte – však nač mé staré rady, nač slova řeči té? 86 Mně zbývá plakat dnes, jak plakával jsem kdysikdysi, když v duše hlubině se k slzám žluč jen mísí – Nač jste mne probudili? Pro kalich svojich muk? Pro moji slávu? Sláva!... Ach, hořký prázdný zvuk!... Kdys... pravda... přál jsem si své touhy v jednu složit: po letech jedenkrát tak ještě moci ožít... v den splnění svých snění, a tak je v květu zřít – však dnes – ach, dnes to není... chci dál zde hluše tlít...“ A srdce z ocele tam dole zmlklo... Thuje ten šedý náhrobek svým listím zahaluje... a ticho leží kolem... a voní noční květ... a malý šedý slavík tam neustává pět... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pryč s posou slavnostní! Nač sypat písek v zrak? Dny slavné došumí a rádi svleknem frak a rukou přejedem po spokojeném čele: „Nu, slavnost Kollára se vydařila skvěle!“ A jeho kniha kdes ve skříně hlubinách dál bude ležet zas, dál na ni padat prach – a bude dobře tak: v ní blesků roj je žhavý, jenž duše by nám bil a pálil naše hlavy. K svým frásím zvonivým se zase vrátíme, jež zatím staly se, jak – ani nevíme, už vzduchem, vínem nám a chlebem každodenním, pít, jíst a dýchat je zas budem s zanícením. A když i časem v nás se ozve svědomí, s hrdostí rodičů je skonejšíme my: že pevně stáli jsme na vykázaném místě, a, kam jsme měli jít, že syn snad půjde jistě. 87 Tož v historický teď se vnořme kalendář, čí slavit památku a komu dát zas zář, kde nový proslov vzít, jenž hřměl by vrahům hněvně – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ach, srdce z ocele, spi dole pevně, pevně! 88