JARNÍ.

Josef Svatopluk Machar

JARNÍ.
Zahrada naše je ztopena v sluneční slnivé záři, z ní herma Ondřeje Hofera zří na mě kamennou tváří. Kol něho proseta dukáty chvěje se drobounká tráva, nahoře pláštěm, jenž pudru pln, střemcha si potřásá, mává. Stíny a světlo mu v poskoku horalskou tváří tou letí – v těch rysech kamenných leží stesk – Ondřeji Hofře, co je ti? Ondřeji Hofře, jsi hrdinou čítanek všech v říši celé, dvojhlavý orel tím jmenem tvým leskne se, pyšní se skvěle. Vždyť ty jsi dovedl bojovat a zemřít hrdě a tiše za dobrého císaře Františka, za nedílnost, celistvost říše! Ondřeji Hofře, ty hlupáku, co chceš s tím kamenným steskem? Slunce tu hermu tvou polívá nejčistším dubnovým leskem. 96 V trávě kol sebe máš dukátydukáty, v žití jsi neměl jich více – a střemcha ten vonný pudr svůj sype do hrubé tvé kštice. 97