V RÁMCI KVĚTNA.

V RÁMCI KVĚTNA. Portret pro přítele.
Jak někdy v práci vážné rázem svým dumám malíř výhost dá, duch jeho s výše sletí na zem a hravým snem se opřádá, a štětec jeho kouzlí v letu snad luzný sen, snad vzpomínku, ve věnci drobných amoretů půvabnou dívčí hlavinku, tak na mne staré zvuky klesly mých dávných veršů hravý rej, a ruka v tonech jejich kreslí na papír dívčí obličej – a květen je, ten rámec lásky, snů, něhy, tužeb v rozkvětu a odpovědí bez otázky a smavých dívčích portretů. Já neznám Vás... Znám muže za to, jenž v letech zašlých, bouřlivých dal znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v dobách zlých, měl rád mě jak svou zřítelnici, v mou slávu věřil v každý čas – já neznám Vás – však mohu říci, že znám přec dokonale Vás. Pod kloboučkem ve svatém šeru zřím tmavý vlas se jemně chvět, ba, nejčernější havran věru 60 mu barvy může závidět, žár jihu v smědém obličeji zkvet v lících v štěstí červánky, a oči srovnal nejraději bych s žhavým zrakem cikánky. Na bradě důlek roztomilý a v důlku tom sta diblíků mi praví, že smích každou chvíli Vám zvoní, jásá ze rtíků, ty rty jak orchidej jsou rudé, řad bílých zoubků svítí z nich – a doufám, že i v srdci bude dvé těchto barev národních. Vše máte ráda, jak to v právu brát má ten věk Váš blaživý: divadlo, šaty, koncert, kávu, klobouky, tanec vířivý, klep žertovný i sladké snění za tklivých podvečerních chvil – – ne, v zásobě mé barev není, bych pastelek ten dokončil! Je květen... Země v lesku leží, jak pršelo by zlato dnes... do oken proudí vzduch mi svěží, na stole voní první bez. Ach, květen... květen může pouze dát pro vás rámec ozdobný – však obraz zůstal vzdor mé touze jen odlesk matný, chudobný... 61 Já neznám Vás. Znám muže za to, jenž v dobách zašlých, bouřlivých dal znát mi srdce svého zlato a druhem byl mi v letech zlých – a znám Vás. Vidím, jak jste živa v té hloubi očí zářících, Váš zjev snad stokrát za den splývá z rtů, jindy smutných, mlčících, jste duší duše drahé jedné, jste jeho každou myšlenkou, jste jeho sněním v noci, ve dne, jste žití jeho jitřenkou – a takto jsem Vás dozajista již tisíckráte jasně zřel, však jsem jen bídný portretista, jenž barvou vládnout zapomněl... 62