ZNÁMÝM I NEZNÁMÝM.

ZNÁMÝM I NEZNÁMÝM.
Jak v hospodě, tak ve kavárně, tak za večerních procházek se točí roj mých druhů marně ve síti různých otázek: – Co dělám prý teď? Kde teď žiji? Co znamená mé mlčení? Zda sloky mojich melodií tak náhle došly skončení? Či oženiv se, kdesi trávím teď šťastné dny s tím blahem svým a písní, jíž tam ženu slavím, veřejnost českou překvapím? Či velkých poetů všech zvykem už skrývám světu svoji líc, jsa za dne přísným poustevníkem jen v noci zírám na měsíc? Či – bláznivé snad dík Štěstěně – jsem stal se kdesi poslancem, jenž v sněmovně spí každodenně a z diet tloustne každým dnem? – Tak každý neznámý i známý, jak jmeno mé se pronese, se tasí svými úvahami, a svár a hádka vzejme se. Bych v zárodku ty zrušil hádky, z nichž rozbroj vzniká národní, 13 vysílám ve svět tyto řádky, jak do tmy zářnou pochodni. Jsem vojákem. Mám kabát šedý, kde knoflíky se blýskají, a často zřím, jak dívčí hledy významně na mne padají. Jím chléb, jenž barvou je tak tmavý, jak by mi chtěl vždy vzpomínat na tmavé vlasy dívčí hlavy, již jsem měl kdysi tolik rád. Na Letné každého dne z rána zem šlapat musím ubohou, jež zmrzlá je a udupána, až teskně duní pod nohou. A jak jsem vrtěl kdysi perem, když bláznivé jsem verše psal, tak nyní házím těžkým „kvérem“, jak kaprál můj mi rozkaz dal. A co v „reglement“ přikázáno na zádech maje v tornistře, s ní, co je rozkazem mi dáno, tak vážně konám, přebystře, ten každý krok a každé hnutí provedu vzorně do kouska, jak viselo by zahynutí neb spása na tom Rakouska! 14 A to mou vezdy sílí snahu, že, když se všechno vydaří, posloužím zase jednou k blahu své vlasti, svému císaři! 15