LEKNÍN.

Josef Svatopluk Machar

LEKNÍN.
Na lukách v tůních těch, jichž voda zelenavá, při břehu zvedá se pýř, štíhlá vodní tráva a šťavná lopucha a rákos klátivý – po vodě rozkládá pak leknín svoje listy a mocným stonkem svým květ zvedá vonný, čistý nad močál blátivý. Má kořen v bahně až, a kolem jeho těla se sází vodní kal a plete tráva stmělá, v níž lupič potápník se časem zastaví, mlok černý vráží v něj, kdy za kořistí běží, a na něm sedíce mu listy hryzou svěží hlemýždi slintaví. Květ má však stříbrný a plný snivé vůně, vítězně zvedá jej ze zelenavé tůně jak hostii nad vodních tvorů hlavami, sen leta, libela, se zamodrá v něm z rána, jej nachem červánek a noc pak hvězdotkaná porosí perlami. Ó květe stříbrný, tak básníkova duše nad močál světa pne se v čisté vroucí tuše a nedbá, tělo že jen strast a bída rvou, zří v blankyt, slunce jas, zří do hvězdnaté výše a v tklivém soucitu nad kalnou tůní dýše tu čistou vůni svou!... 16