PODZIM V MĚSTĚ.

PODZIM V MĚSTĚ.
Na chrámy, domů stěny, krovy, na oživenou ulici svůj nádech sype dušičkový den popelavý truchlící. Po šedém nebi slunce chladné se plíží smutně drahou svou jak chorý, jenž den ke dni chřadne a rád by okřál procházkou. A v parcích žluté listí sletá na mokrý písek pěšinek, a na záhonech odekvetá květ prosaických jiřinek. Vše zhaleno je v teskném hávě, vše do žluta a do šeda, i myšlenka, jež v lidské hlavě se těžkým křídlem pozvedá... Mám rád ten čas... Jak k jihu ptáci, než přijde zima ledová, tak do města se nyní vrací květ našich krásek z venkova. A vrací se tak s krásou svěží a s takým v oku výrazem, že řek bys, že v nich ještě leží to celé leto obrazem! Na lících letní růže žhavé jim vidíš dosud čerstvě kvést, 31 a v očích letní noci tmavé, však plny mihotavých hvězd. Na rtech jim dosud barva zbyla a jahod chuť, jež trhaly, vlas jejich vůni rozestýlá těch květin, jež tam vplítaly. Jsou prováty, jsou prosyceny tím žárem, kouzly vábnými – mám podzim rád – ty naše ženy jsou nejkrásnější v podzimi! Hra přírody! V té melodii, již smrt zde křídly třepetá, jen žena pyšně vznáší šíji, jen žena hrdě rozkvetá! Však přec ne sama. Na té nivě, kde žila letní měsíce, své hořké květy zvedá snivě ocúnů rudých tisíce... 32