Na chrámy, domů stěny, krovy,
na oživenou ulici
svůj nádech sype dušičkový
den popelavý truchlící.
Po šedém nebi slunce chladné
se plíží smutně drahou svou
jak chorý, jenž den ke dni chřadne
a rád by okřál procházkou.
A v parcích žluté listí sletá
na mokrý písek pěšinek,
a na záhonech odekvetá
květ prosaických jiřinek.
Vše zhaleno je v teskném hávě,
vše do žluta a do šeda,
i myšlenka, jež v lidské hlavě
se těžkým křídlem pozvedá...
Mám rád ten čas... Jak k jihu ptáci,
než přijde zima ledová,
tak do města se nyní vrací
květ našich krásek z venkova.
A vrací se tak s krásou svěží
a s takým v oku výrazem,
že řek bys, že v nich ještě leží
to celé leto obrazem!
Na lících letní růže žhavé
jim vidíš dosud čerstvě kvést,
a v očích letní noci tmavé,
však plny mihotavých hvězd.
Na rtech jim dosud barva zbyla
a jahod chuť, jež trhaly,
vlas jejich vůni rozestýlá
těch květin, jež tam vplítaly.
Jsou prováty, jsou prosyceny
tím žárem, kouzly vábnými –
mám podzim rád – ty naše ženy
jsou nejkrásnější v podzimi!
Hra přírody! V té melodii,
již smrt zde křídly třepetá,
jen žena pyšně vznáší šíji,
jen žena hrdě rozkvetá!
Však přec ne sama. Na té nivě,
kde žila letní měsíce,
své hořké květy zvedá snivě
ocúnů rudých tisíce...