FRAGMENT.*

FRAGMENT.*
Nu, pěkný nápad je to, blázne starý, najednou začít psát si memoary!... Tož prvá věta šťastně v papír sjela, jen k tomu zřetel, ať ta knížka celá se vede řádně, den ať je v ní za dnem, ať neutone v slohu těžkopádném, vše povídej si básnickými slovy, ať ona všudy vzorům svojím hoví, těm denníkům, kam pero dívky mladé své holubičí dojmy večer klade! Jen povídej, však pozor, brachu hbitý, což? není to snad příznak senility? Jsi třicet roků, jak je slunce měří, však v mozku tvém se to už nějak šeří, tam šedesátka už se dobrá hostí prázdného žití, pádných zkušeností, a povídavost, jež je vlastní stáří, tě vede k papíru a kalamáři. Jen piš! A co! Nu, napíšeš as denně, že vstal jsi ráno, jednou (k vůli změně), že pršelo, a jindy, že je hezky, žes myl se, strojil, zatím slunce blesky padaly kolmo na tu naši zemi, a ty jsi doloudal se ulicemi k hostinci, kde jsi dobře obědoval, * Chtěl jsem napsati kdysi roman: „Dekadenti“. Garborgova kniha „Umdlené duše“ přetrhla mou práci v prvé – díky bohům – kapitole. Provedl tu myšlenku o nějaký čas dříve. 107 pak do kavárny, trochu přehazoval žurnálů plachty, klel jsi podle zvyku na básně, novely a politiku, pak přised ten či onen dobrý známý, a mluvilo se: klepy, mody, dámy, poslední skandál, nová anekdota – konečně co jsi žádal od života, co žádal bys? Vždyť nepřeješ si více. Tu a tam, pravda, pociťovals sice prázdno a nudu, jakés přesycení – však přiznej sám si, jinak možno není. Konečně: žil jsi, to je hlavní věcí. Tvůj děd a otec – vzorní věru předci – ti rozumně pár hřiven zanechali, což bylo moudré. Byl jsi atom malý tohoto světa, žil jak mnozí jiní, a pohledneš-li na ty roky nyní: nebyly šťastny, nešťastny ne taky – nu, život animala pod oblaky; a jednou skončí celá historie, a dědiců tvých vděčnost nápis vryje, (ač zanecháš-li něco) v pomník bílý. A tak když člověk upřímným je chvíli sám k sobě, dí, že celý žití špás nestojí za nic. Omne vanitas. * Mluvil jsem s Karlem. Pošetilec starý. V něm planou jakés opozděné žáry, kus mladosti mu ještě z očí svítí, ač ve vlasech se mu již stříbro třpytí. Rád nemám paradox. On ve svém věku je stále roven lyrickému reku, kde epického starce měl by hráti. – – – – – – – – – – – – – – – – 108 Byl v Německu a studoval prý mnoho, je v továrně, už ani nevím, koho, má plno plánů, zbožňuje svou práci, radostně prý se večer domů vrací (má matku a dvě sestry, staré panny), vždy domácně byl jaksi vychovaný, a to mu zbylo; nyní – vrchol všeho – chce najít děvče z domu počestného, sní o lásce, jež dojde ku oltáři, o penátech a krbu, který září, otcovských slastech a klidném zažívání – ať šosatí si podle svého přání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 109